Severský deník: díl čtvrtý

Rozhovor se švédským teoretikem a kurátorem Jonatanem Habibem Engqvistem, který působil v rámci programu pro podporu mezinárodní výměny určeném pro profesionály činné v oblastech výtvarného umění, designu, uměleckého řemesla a architektury, připravil Rado Ištok jakožto pokračování aktivit mapujících zázemí skandinávské výtvarné scény. V době, kdy rozhovor vznikal, Engqvist v programu Iaspis končil, protože přijal výzvu vést kurátorský tým severského bienále Momentum plánovaného na rok 2015.

Původně jste vystudoval filozofii. Filozofové jako třeba Jacques Rancière se obrátili k umění, protože v něm nalézali určitou svobodu a také proto, že umění nebylo tak politizováno jako filozofie. Jaká byla vaše motivace? Psal jsem na filozofii doktorát, ale pak jsem dostal místo kurátora v Moderna Museet ve Stockholmu. Cítil jsem, že výtvarné umění má v sobě určitou flexibilitu. Obrátil jsem se k umění také proto, že jsem chtěl nalézt prostor, kde by bylo možné klást otázky a nemuset pokaždé zaujmout určité stanovisko. A i když filozofie by měla takovou disciplínou být, ne vždy tomu tak v akademickém prostředí skutečně je. Po několika letech v uměleckém světě si člověk uvědomí také určité limity, ale myslím si, že umění může být pořád prostorem pro testování nových myšlenek. A pak, vlastně mluvím o filozofii mnohem více s umělci než s filozofy. Hlavně o otázkách existenciálního charakteru, o tom, jak vnímáme realitu, ale také o otázkách politického významu. Tato skutečnost také hrála významnou roli v mém obratu od čisté filozofie k umění.

Momentálně končíte práci v Iaspisu, kde působíte od roku 2009. Mohl byste vysvětlit, co Iaspis je a jakou roli hraje na švédské umělecké scéně? Nejdřív je potřeba říci, že Iaspis není institucí, je to program v rámci instituce. Iaspis byl založen v roce 1996 Švédskou nadací pro výtvarné umění jako program pro podporu mezinárodní výměny pro profesionály činné v oblastech výtvarného umění, designu, uměleckého řemesla a architektury. Aktivity Iaspisu mají za cíl umožnit profesionálům aktivním ve Švédsku rozvinutí jejich aktivit a zlepšení jejich pracovních podmínek za pomoci mezinárodních kontaktů mezi umělci a institucemi, ale také mezi profesionály, jako jsou kurátoři a kritici. Na rozdíl od norské OCA nebo finského Frame nemáme za úkol snažit se o národní reprezentaci, místo toho se plně věnujeme umělcům a jiným profesionálům.

Finanční podpora pochází více méně z redistribuce odměn. Je to jako když má spisovatel knihu ve veřejné knihovně a veřejné peníze nejdou jen ke konkrétnímu autorovi, ale ke všem autorům skrze nadaci, u které můžou o podporu žádat všichni spisovatelé. Tohle je princip naší práce, na jedné straně je například umění ve veřejném prostoru, jež je přístupné všem, a pak je tady určitá suma prostředků, jež se vrací k umělcům jako kolektivu. Naším úkolem je tyto prostředky přerozdělit mezi jednotlivé umělce pomocí grantů. Ve skutečnosti jsou to ale umělci jako kolektiv — kteří jsou reprezentováni v komisích—kdo ovlivňuje vývoj rozhodnutími, kam získané prostředky půjdou.

Iaspis prošel v nedávné době určitými změnami, mohl byste říci, jak vás tyto změny ovlivnily? Vláda se rozhodla Iaspis reorganizovat, rozhodnutí padlo loni v prosinci. Hlavní změnou je, že organizační vedoucí komise uměleckých grantů se teď stal i ředitelem celé instituce a také řádným členem výboru s většími pravomocemi. To také ovlivňuje pravomoci ředitele Iaspisu. Sice ne na každodenní operační bázi, ale na strukturální. Jádro toho, co děláme, je stále to samé, a sice že přidělujeme granty. Komise je složena z externí skupiny, která přijímá závěrečná rozhodnutí, jež my pak jenom vykonáváme v praxi. Umělci žádají o granty určitou standardní cestou, rozhodnutí jsou přijímána na základě jasných kritérií a granty jsou uděleny transparentním způsobem. Z tohoto ohledu to skutečně nikdy nebylo lepší.

Snažíme se udržet si kontinuitu v tom, co děláme od roku 1996, ale některé aspekty se mění. Stáváme se čím dál tím více podpůrnou organizací, tzn. více podporujme rezidenční pobyty, také ale přichází nový ředitel, takže je pro mě momentálně těžké říci, kam směřujeme. Taktéž ale podporujeme programy v celé zemi, nejenom ve Stockholmu. Jedná se o umělci iniciované rezidence v Norrköpingu a v Kalmaru, pak rezidenci pro fotografy v Landskroně a taktéž podporujeme letošní Evropské město kultury Umeå. Vedle Umeå pak máme ještě rezidenční programy v Göteborgu a v Malmö. Zajišťujeme také návštěvy zahraničních expertů přicházejících do Švédska. Pokud mohou zůstat déle než čtyři dny, chceme, aby se podívali také mimo Stockholm. Tohle všechno znamená, že naše role se stává více konzultační než kurátorskou. A to je hlavní změnou, jež se udála v poslední době.

Jak byste popsal spolupráci severských zemí na poli výtvarného umění? To je velmi komplexní záležitost. Na jedné straně je to politicky zkonstruovaná mašinérie, když řeknete “severská spolupráce”, všichni většinou slyší “finance”. Podmínkou financování je, myslím, zapojení nejméně tří severských zemí do projektu. Na druhou stranu tady ten systém funguje tak dlouho, že se stal přirozeným. Když uděláte výstavu s umělci z jiných severských zemí, začnete spolu mluvit a věci se pak dějí jaksi samy. Osobně bych uvítal více spolupráce například s OCA a Frame, když chcete třeba pozvat někoho z Los Angeles, jednoduše si rozdělíte náklady. Také když dostanete email “Oslo-Stockholm-Helsinky-domů”, dává to větší smysl i vám.

Iaspis má partnery třeba v Mexico City, Pekingu a jinde ve světě. Jak si vybíráte své zahraniční partnery? Některé rezidence běží již řadu let, jako ICP (International Center of Photography) v New Yorku nebo Künstlerhaus Bethanien v Berlíně. Některé jsou novější, jiné zase dočasné. Většinou to závisí na ředitelce či ředitelovi, kteří navrhují možnosti spolupráce na základě svých zájmů nebo předchozích kontaktů. Je to velmi organické a každá smlouva je jiná, dá se ale říci, že rezidence v New Yorku, Londýně a Berlíně jsou stabilní. Ty další se od sebe liší, právě zkoušíme první tematickou rezidenci v Pekingu v Institute for Provocation. Osobně bych nás rád viděl více aktivní i v jiných regionech, na Blízkém východě například spolupracujeme jenom s Townhouse v Káhiře. Měli jsme pokusy o navázání spolupráce v Dillí, ale pořád tam hledáme vhodného partnera. Také jsme měli dočasné pilotní projekty v Polsku a několika dalších zemích. Samotní umělci si ale můžou sami najít rezidenci a pak žádat o grant, takže rezidenčních možností je mnohem více, než najdete oficiálně.

Od loňského roku také spolupracujeme s Casco v Utrechtu a Iniva v Londýně na projektu zaměřeném na internacionalizaci, tedy na myšlence, že v zásadě každý je dnes mezinárodním umělcem a existují umělci, jež se s tím vypořádávají i jinak, než jen že jsou součástí globálního oběhu. Pokoušíme se spolu nahlížet na možnosti konání v globálním uměleckém světě, uspořádali jsme například třídenní seminář se sadou přednášek. Projekt by se měl završit příští rok výstavou a publikací.