Artalk.cz

A ještě jednou k demolici hotelu Praha

Přestože na trosky Hotelu Praha již dosedl poslední prach z chirurgicky precizní postupné demolice a nyní se dá pouze oslavovat, či zatlačit slzu, vracíme se k tématu ještě jednou s několika komentáři od osob, jejichž názory v tomto ohledu považujeme za relevantní. Naší snahou bylo umožnit prezentaci škály postojů, nikoli pouze z našich kruhů běžně zastávaného názoru, že na hmotné doklady historické paměti se zkrátka nesahá. Oslovili jsme subjekty spojené s rozhodnutím objekt snést, skupinu PPF, školu OpenGate, jejíž kampus vyroste na místě padlého monumentu, stejně tak magistrát Prahy 6. Bohužel se nám dostalo reakce pouze od PPF, a to ve formě blízké tiskové zprávě. Opakované žádosti o plnohodnotnější komentář bohužel své plody nepřinesly.

Osobně pro mě byl k diskuzi nejpřínosnější nakonec nepublikovaný výrok velmi příjemné distingované dámy, kterou jsem náhodou oslovil při vernisáži v jedné z pražských galerií. Když po delším rozhovoru na téma nešetrnosti dnešní doby k historickým památkám došla řeč na hotel Praha, zarazila se a řekla mi, že tento typ architektury pro ni symbolizuje veškerou bolest a ústrky spojené s minulým režimem. Ať se prý nezlobím, že to jako mladý člověk ještě asi nepochopím, ale s každým zmizelým objektem, jako byl hotel Praha, se jí trochu uleví.

To je, myslím, námět k zamyšlení, aneb z mého pohledu: povíme si po létech.

Bourání hotelu Praha

Stanovisko PPF k odstranění hotelu Praha a k záměrům dalšího rozvoje pozemku

Záměrem skupiny PPF je vrátit na dlouhý a svažující se pozemek znovu zahradu. Ohromnou stavbu nahradí opět zeleň, která se na tomto místě dříve nacházela. Z historických zdrojů je patrné, že v místě areálu bývalého hotelu Praha byl už od 19. století rozlehlý park, známý jako Petschkova zahrada. Jak se měnila podoba této části Hanspaulky, ukazují historické fotografie a staré katastrální mapy (některé z nich v příloze posíláme).

V jižní (dolní) části pozemku, místo zchátralých garáží u ulice Evropská, pak vznikne studentský kampus se zázemím pro základní školu a osmileté gymnázium Open Gate (v příloze přikládáme ukázku nové podoby pozemku s vizualizací umístění základní školy a gymnázia). S projektem studentského kampusu plánujeme oslovit renomované české architekty. Součástí architektonického zadání bude povinnost respektovat stávající zástavbu, zejména zvolit odpovídající výšku nové stavby s ohledem na okolní zástavbu.

Projekt oznámila skupina PPF loni v červnu, kdy se stala vlastníkem objektu bývalého hotelu. Ten převzala ve stavu, kdy byla odvezena nebo zničena velká část vybavení interiéru. Na svém místě již nebyl nábytek vyrobený na zakázku pro hotel Praha, ale demontováno bylo například i vybavení koupelen, restaurace, kuchyně i všech pokojů. Vnitřní stav hotelu byl v době předání opravdu žalostný. Na svých místech zůstala pouze část svítidel nebo skleněný orientační systém. Tyto věci demontovali odborní pracovníci a byly nabídnuty do různých uměleckých sbírek. Část si převzalo například pražské Uměleckoprůmyslové museum.

______________________________________________________________

Pavel Karous
vizuální umělec, autor projektu Vetřelci a volavky

Architektura hotelu Praha byla naprosto výjimečná. Kopírovala vrstevnice svahu, svým tvarem reagovala na terén. Stavby, které by takto sochařsky ctily prostor, se u nás kromě srovnatelně odvážného televizního vysílače Ještěd téměř nevyskytují. Především jižní strana hotelu byla ve stylu takzvané organické architektury. Interiér hotelu byl vyzdoben a zařízen těmi nejznámějšími českými umělci a designéry druhé poloviny 20. století. V 90. letech, kdy hotel s výdělkem provozovalo město, byl park, restaurace, cukrárna a sportovní areály zpřístupněny veřejnosti (například bazén sloužil jeslím a školkám pro výuku plavání). Luxusní a vysoce kultivované prostory hotelu původně určené jen pro mocenskou garnituru minulého režimu byly demokratizovány. Následné netransparentní privatizování hotelu i parku a osobní zájmy současné ekonomické elity dovedlo tuto unikátní stavbu až k jejímu zničení. Příběh hotelu Praha je ve svém začátku a konci příběhem arogance moci.

______________________________________________________________

Rostislav Koryčánek
nově nastupující děkan Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně

Hotel Praha to schytal. A pravděpodobně za všechna příkoří, která komunistický režim spáchal. Jako stranický hotel se stal jedním z emočně nabytých symbolů komunistické zvůle a také emoce převážily nad schopností zaujmout kritický postoj k architektonickému dědictví, které vykazuje architektonické a umělecké kvality. Hotel Praha je obětí naší neschopnosti vyrovnat se s komunistickou minulostí, neschopnosti zaujmout společensky sdílený morální odsudek k tomu, co komunistický režim způsobil, a k těm, kdo komunistickou moc reprezentovali. Zůstali jsme jen u přetrvávajícího pocitu nedostatečnosti všeho, co v období komunistické vlády vzniklo, aniž bychom chtěli pátrat po umělecké nebo historické hodnotě. A ani po 25 letech se situace o moc nezměnila. Hotel Praha bude po obchodním domu Ještěd v Liberci dalším pomníkem naší historické ukvapenosti a nemístného ideologického obrazoborectví.  

______________________________________________________________

Aleš Najbrt
Studio Najbrt

Nevidím nic špatného na tom, když se odstraní do vilové zástavby nepochopitelně umístěný hotel demonstrující bolševickou sílu. Zvlášť když ho nahradí škola a park. Vnímám to spíš jako jistou nápravu mnohých nesmyslů z dob komunistického režimu. Podobně jako třeba dnes znovu budované remízky. Víc mi vadí, že skoro nevznikají nové zajímavé stavby, než mizení relikvií komunismu.

______________________________________________________________

Milena Bartlová 
UMPRUM + FHS UK

Jako historička umění musím konstatovat, že posláním památkové péče je ochraňovat umělecké hodnoty, a to včas. Spolehlivě totiž víme, že co se dnes jeví jen jako hloupě staromódní, za pár desetiletí začne být oceňováno. Druhou polovinou jejího poslání je, jak ukazuje pojem památky, dbát na zachovávání hmotných míst společenské paměti. To je zájem celé společnosti, protože historická paměť je zdrojem její soudržnosti. Pokud je argumentem pro zboření monumentální stavby to, že připomíná nepohodlné vzpomínky na minulý politický režim, měl by státní institut památkové péče zasáhnout, ve prospěch celospolečenského zájmu omezit vlastnická práva a vyvolat demokratické vyjednávání. To by se vedlo tak dlouho, až by všechny relevantní zúčastněné strany (majitel, odborníci historických oborů, místní obyvatelé, sociální urbanisté, spolky ekologického i architektonického zaměření, zástupci státu) dospěly ke kompromisní shodě. Právě takový je ověřený postup památkové péče v demokratické Evropě, např. v Nizozemí, Velké Británii nebo v Německu. Naše památková péče bohužel často umí fungovat jen jako omezující byrokratická a mocenská překážka privátních iniciativ, což je chyba její i chyba systému.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *