Loskot: "Věci běžný nejsou vůbec tak běžný"

Jak nedávno trefně poznamenala jedna kolegyně, Richard Loskot je nomád, vždy připravený vyrazit na cesty se sbaleným batůžkem. Málokdy tohoto energického a snad neustále nadšeného muže vidíte v klidu na jednom místě, pokud se právě nezabývá propojováním kabelů u elektronických hraček. O absolventa liberecké architektury se začínají zajímat čím dál víc i soukromí sběratelé a zahraniční galeristé, které fascinuje Loskotův přístup k práci. Díky, již druhé, nominaci na Cenu Jindřicha Chalupeckého prezentuje jeho nezaměnitelnou tvorbu (v rámci doprovodného programu 555) širokému publiku v Praze (Planetárium), ale během jednoho měsíce jsme se s ním mohli setkat i v Ústí nad Labem  (galerie NF) nebo právě v Liberci.

V Liberci vystavuje již počtvrté a nyní se představuje v Galerii Die Aktualität des Schönen... s projektem, v němž dotahuje všechny pro něj typické (snad to tak můžeme říci) "nástroje" do komplexního systému. Ex pozice, slovní hříčka, může být vnímána jako běžně užívaný výraz nahrazující výstavu. Použijeme-li latinský překlad názvu výstavy (ex positus - z místa), dostaneme se najednou do situace (děje), spíše než do statického výstavního prostoru (s nehybnými objekty). Přesně tak o tom Loskot od samého začátku uvažuje. Pracuje s prostorem galerie a vymýšlí pro diváka cestu, která je jím jasně daná, přestože je do připravené cesty žádným násilným způsobem nenutí a "mentální" výsledek nechává na nich samotných.

Galerie se jeho zásahem změnila v pracovní ateliér, připomínající známá televizní nebo filmová studia. Studio je ale nedotažené. Tři zelené plochy, scény, používané při klasické metodě klíčování, jsou zdá se stále rozpracované. Kromě "Rothkovsky rozmlžených" okrajů čtvercové a obdélníkové plochy, evokují dojem nedokončenosti například štafle nebo židle, které zůstaly ve studiu. "Původně jsem to chtěl celý vyzelenit. Pak mi došlo, že vlastně vůbec nechci dělat to dokonalý filmařský studio. Chci, aby to bylo takový divný, mělo to v sobě určitou výtvarnost. A najednou, jak jsem stál v prostoru galerie, úplně mi to došlo: jednu věc chci mít na zemi, tam se hodil kruh. Na vysokou stěnu jsem se pak rozhod udělat čtverec. A na poslední podlouhlý zdi je velkej obdélník. A mají takovou, řekl bych, Rothkovu rozmlženost okrajů, nejsou exaktní. Chtěl jsem, aby to působilo, jako pracovní plocha. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že je to dokonalý. Aby to mělo, takovou fajn nedodělanost."

Loskot i v tomto projektu zapojuje diváka, pro kterého hned na začátku nachystal oblíbenou "sprchu", moment, kdy by se měl člověk otevřít pro jiné, nevšední vnímání a začít se soustředit. Onou "sprchou" je první scéna, zelený kruh na zemi. Divákovi nezbývá nic jiného, než do něj vstoupit. Jakmile to udělá, na televizní obrazovce umístěné v bezprostřední blízkosti plochy, si všimne své vlastní nohy. A kromě toho si všimne ještě něčeho, co v reálném čase a prostoru chybí, koštěte položeného na stejné ploše, na které právě stojí. Podobným principem jsou rozpracované i následující dvě plochy. Divák je překvapený a chvíli trvá, než pochopí, o jakou hru se jedná.

U čtvercového prostředí je situace posunutá dál. Divák stojí před prázdnou plochou se štaflemi nasvícenými zářivkami. V obrazovce vidí opět sám sebe, jako v zrcadle, a zjišťuje, že se za ním objevila další postava. Obraz v této chvíli připomíná filmovou scénu, při níž je divák nepříjemně znejistěný a z neočekávané situace ho "mrazí v zádech". Postava na štaflích není nečinná, je otočená ke stěně a zdá se, že něco píše. V onom okamžiku divák zpozorní a začne se zajímat o obsah nápisu: čas drží vše pohromadě. Poslední zelené pole  používá posunutí času komplikovanějším způsobem. Divák je po předchozích zkušenostech  připravený a očekává, že dvě opuštěné židle na televizní obrazovce doplní děj odehrávající se v jiném čase. Richard Loskot tu má dvojroli. V jedné z nich píše: budoucnost je, ve druhé: jiná minulost.

Propojenost a vzájemnost časů potkávajících se v jednom daném prostoru doplňuje hra s posunutím zrcadlového obrazu. Při přiblížení k obrazovce vidíme sami sebe, tentokrát se třívteřinovým zpožděním. "Máš čas si ten pohyb uvědomit, sám zanalyzovat, vidět ho. (...) Jediný co chci je, aby člověk dílo pochopil právě skrz emoce... A jestli má něco vznikat, tak v jeho hlavě samotný. Tady tou otevřenou scénou mu chci dodat takovej prožitek, který ho dovede k zamyšlení, že ty věci běžný nejsou vůbec tak běžný." Promyšlená site-specific instalace je oživující hrou, vyzývající diváka ke spolupráci. Jak Loskot podotkl, v Ex pozici jde o vytvoření mentálního obrazu vycházejícího z počátečního znejistění.

Loskot, který je snad více architektem a filosofem zkoumajícím systémy a zabývající se astrofyzikou, předává svými projekty lidem vlastní "uhranutí" z prostředí kolem. Uvažuje o světle, prostoru a je fascinován všedními věcmi, které přestáváme vnímat a uvědomovat si je. Svým divákům odkrývá banální a snadno přehlédnutelné situace a "richardovským" způsobem nám je připomíná.

______________________________________________________________

Richard Loskot: Ex pozice / Galerie Die Aktualität des Schönen / Liberec / 7. 5. - 5. 6. 2014

______________________________________________________________

Foto: archiv DADS