Artalk.cz

Muzeum umění zkrátka je mocenskou strukturou

Druhý z cyklu rozhovorů u kulatého stolu, tentokrát v Cafe Jedna ve Veletržním paláci. Jan Kratochvil mluvil s Pavlínou Morganovou, Helenou Musilovou a Markem Pokorným o aktuálním palčivém vývoji ve vztahu mezi státními institucemi a soukromým sektorem, pozici externího kurátora v rámci struktury vedení státních muzeí umění při procesu vzniku výstavy a potřebě oběcné vnitřní restrukturalizace velkých institucí.

IMG_0173

Jan Kratochvil (JK): Rád bych tímto rozhovorem navázal na předchozí ze série Kulatý stůl, vedený s Karlem Císařem, Edith Jeřábkovou a Markem Medunou nad problematikou kurátorství a jeho aktuálního formátu v lokálním uměleckém provozu. Zatímco v jejich případě byla výchozím bodem role nezávislého kurátora, dnes navážeme diskuzí o vnitřním působení ve velkých státních institucích. Marek Pokorný z dlouholeté zkušenosti vedení Moravské galerie, Helena Musilová – ředitelka sbírky moderního a současného umění NG a Pavlína Morganová jako autorka několika výrazných projektů realizovaných externě ve státních muzeích umění.
Začnu možná až příliš exponovaným tématem, čemuž bych se za jiných okolností chtěl vyhnout, nicméně v této sestavě si nemůžu odpustit nesměřovat otázku na novou výstavu Galerie Zdeněk Sklenář v Národní galerii. Jedním z denních témat na umělecké scéně je její podfinancování, pokud nemá státní instituce z čeho zaplatit exponovaný a návštěvnicky úspěšný projekt, hledá cesty, jak toho docílit nad rámec svého rozpočtu. Výstava Bohuslava Reynka táhne každý den nesčetné davy do prostorů Valdštejnské jízdárny, lidi, kteří by jinak Reynkovu práci třeba ani neměli možnost jinde poznat. Je to dostatečný důvod pro apologii existence tohoto projektu?

Pavlína Morganová (PM): Rozhodně je to legitimní cesta, ale taková, na které osobně odmítám participovat. Nicméně já se mohu svobodně rozhodovat, jsem nezávislá kurátorka, působící na vysoké umělecké škole, tím pádem si toto dilema řeším pouze sama za sebe. Možná bude lépe, když k tomu něco řekne Helena s Markem, protože je to pro vás klíčová otázka ze samotné podstaty vaší práce.

Helena Musilová (HM): Něco jiného je institucionální stanovisko a něco jiného je můj postoj. V tomto případě je těžké v tom najít srovnání. Kampaň k výstavě nás všechny překvapila, šla mimo nás, neschvalovali jsme ji a byla nečekaná i pro některé ze samotných tvůrců výstavy. Končí ale vstupem do Valdštejnské jízdárny, se samotnou výstavou se dál neprostupuje. Což je samozřejmě taky dost velký problém. Přeskočím teď asi všechny tvoje otázky, ale je třeba se zastavit nad problémem kulturní politiky. Pokud se k nám stát chová takovým způsobem, že nemáme téměř žádnou jinou možnost, než být systémem vehnáni do komunikace se soukromými galeriemi, pak je toto jasný výsledek, který se nám v jistém okamžiku vymkne z rukou. Kdyby ta kampaň byla jemnější, tak se problém pouze odsune, možná právě skrze její drsnost máme možnost o problému konečně mluvit a řešit, jak dále pokračovat, ujasnit si, co jsme ještě schopni ustát a co nejsme.

Marek Pokorný (MP): Já mám na tohle dlouhodobý a zcela jednoznačný názor, který bohužel události posledních dvou tří let jenom potvrzují a zároveň urychlují posun situace k limitě, přes kterou již absolutně nejede vlak. Když jsem před zhruba pěti lety o problému zneužívání symbolického a veřejného prostoru soukromým podnikáním začal mluvit, nikdo mě nechápal a dívali se na mě jako na blázna, který slyší trávu růst. Nyní máme důsledky naprosto otevřeně na stole a je jasné, že veřejné instituce se musí chovat zcela jinak, než jak to v současné době dělá Národní galerie. Poměrně dlouho jsem vedl velkou instituci, mnohokrát jsme mohli sáhnout po podobném řešení, ale spíš jsme šli náročnější cestou a za přiměřené prostředky jsme produkovali přiměřený efekt. V případě Reynka jde o komplikovaný a zastíraný vztah mezi soukromým subjektem, který tuto výstavu pořádá, a veřejnou institucí, národní paměťovou institucí poskytující prostory, které má v pronájmu, projektu řízenému ze soukromé sféry. Kolega Savický pak na obhajobu řekne, což mě na tom rozčílilo skoro nejvíc, že NG musela být v roli pořadatele, protože jinak by soukromý investor takovou možnost nedostal. Tak kde to jsme? To je základní parametrický průser. Nic proti Reynkovi a jeho výstavě, ta asi nebude špatná, lidem je obecně fuk, kdo  ji pořádá, a navíc je jasné, že veřejné instituce na takový typ produkce dnes nemají prostředky. A to z jediného prostého důvodu: výsledek nemůžou tržně zhodnotit. Kdyby velké sbírkové instituce mohli s výsledky své práce obchodovat, chovali by se možná jinak, dělali by asi jiné věci a prostor pro jejich zneužívání zvenčí by zkrátka nebyl. Následuje samozřejmě otázka, jestli by to bylo správně. Rád vždy uvádím příklad, že ani velké americké instituce, které s podobným přístupem vstupovaly do veřejného prostoru na přelomu 70. a 80. let, navzdory masivnímu diváckému zájmu tento model marketingových výstav nedokázaly ekonomicky ustát. To, že nejsou prostředky na marketing, ale neznamená, že si k sobě pustím člověka nebo firmu, jehož primárním zájmem je za minimální peníze, zvlášť když jsem majitel reklamních ploch, udělat svému produktu reklamu. A tím, že tomuto modelu vychází veřejné instituce vstříc, diskvalifikují svůj vlastní ekonomický, sociální a kulturní potenciál do budoucna a nechávají se doslova vykrádat. Omlouvám se, ale je to tak. Jsem liberál, uvědomuji si důležitost soukromého vlastnictví, vím, že každý má zcela legitimně svůj zájem, tudíž takovou snahu nevyčítám soukromé firmě, ani Sklenářovi, ani Fuxovi, ale právě veřejné instituci, která nedokáže říct ne. Je jedno, jestli jde o Pražský hrad nebo NG, v obojím případě je to nepřípustné a ohrožující fungování celé kulturní a umělecké scény do budoucna. Pokud se tomuhle nedokáže instituce postavit, pak z principu selhala.

IMG_0176

HM: Tohle je ale absencí ředitele, silné osobnosti, která by měla možnost takové razantní gesto odmítnutí učinit.

JK: Tento model ale začal už v plném funkčním období Vladimíra Rösela…

MP: Obávám se, že to není věc silné osobnosti, ale základního povědomí o pravidlech hry a bohužel nedostatku odpovědnosti. Ano, NG měla ředitele, když se uskutečnila výstava ve Šternberském paláci, který pak vypadal jako pobočka ING. Tohle je prostě nepřípustné. Promiň Heleno, ale řekni, co má NG z participace na Reynkovi? Prestiž? Co za to dostala, kolik peněz? Z mého pohledu by to mělo být jako kompenzace za újmu minimálně pět milionů čistého. A jestliže ne, pak je to skoro kriminální čin.

PM: Můžu k tomu něco říct?

MP: Já se omlouvám, ale já jsem vážně rozčílený, protože tu kauzu sleduji jako divák, který se zabývá jistým typem kulturní politiky a nevěřícně sleduje, co se tady odehrává. Nikdy pak nemůžeme vytvořit situaci, ve které bude mít pro privátní sektor smysl angažovat se ve prospěch zájmů veřejnosti a veřejných institucí.

HM: Souhlasím, že to není dobrý precedens.

MP: To už není precedens, to je systém, který jste přijali. Já se omlouvám, že se strefuji jen do NG, ale tady to vidíme nejvíc. Nemůžeš přece dopustit, aby posmrtná výstava Demartiniho vypadala jako showroom soukromé galerie.

PM: Já naprosto chápu pozici, kterou jsi tady vysvětlil, ale je třeba k tomu dodat ještě dvě věci. Jednak jde o to neustále znova zdůrazňované těžké podfinancování veřejných institucí. Kdyby NG měla v rozpočtu adekvátní částku nejenom na svůj provoz a na mzdy, ale i na program a správu sbírek, pak je situace jiná a nepodlehne zlovolným svodům, které popisuješ. Druhá věc, o které si myslím, že se ji ještě musíme naučit, je práce se soukromou sférou obecně. Uběhlo dvacet let od revoluce a my stále nejsme schopni zapojit soukromé financování do fungování veřejných institucí, aniž by došlo na tak absurdní situaci, o jaké se teď bavíme. Na mnohých případech ze zahraničí je jasně vidět, že taková spolupráce může fungovat zcela kultivovaně.

HM: Podle mě nejen my sami nevíme, jak nakládat se soukromými zdroji, ale i soukromé zdroje se teprve učí, jak fungují pravidla spolufinancování kulturního provozu. Zatím je to tak, že přijde potenciální partner a má dojem, že tím, že věc platí, má výsledek vypadat podle jeho představ. A bohužel kulturní instituce nejsou ani sportovní týmy, ani divadla s herci, kterými by se pak při jiné příležitosti mohl sponzor prezentovat. Logo na banneru nebo v tiskovině už nestačí.

MP: Já se omlouvám, Heleno, ale vedl jsem Moravskou galerii v Brně devět let a za tu dobu jsem nikdy na podobný typ spolupráce nekývl. A výsledky byly přesto dobré, myslím i finanční, a to ve vztahu k lokalitě, každá koruna v Brně je zkrátka třikrát dražší než v Praze.

HM: Já myslím, že to nejsou úplně srovnatelné instituce.

MP: Nejsou, NG je větší, má vyšší symbolickou váhu a je v Praze, kde jsou všechny ostatní centrální instituce a zdroje, privátní i veřejné.

HM: Taky je na ní víc vidět a lidi pak mají tendenci s ní víc orat a manipulovat. A to často bez ohledu na to, jestli vůbec tuší, co všechno její činnost obnáší.

JK: Já myslím, že už jsme se dostali do dostatečně vyhrocené situace, abychom mohli tuto diskuzi o NG utnout.

MP: Já chci jenom říct, že jsou hranice, které nelze překročit, a tady se to dělá roky. Podfinancování je okolnost, které se jen tak nezbavíme, a buď se může instituce položit na záda a odkrývat bříško, anebo bude jednat politicky ve vztahu ke svému statutu danému zřizovatelem a odpovědností vůči veřejnosti.

HM: Vedoucí jednotlivých veřejných institucí nejsou schopni se vzájemně dohodnout a táhnout za jeden provaz, každý si jde svými vlastními, různě neoficiálními cestami místo toho, aby společně na ministerstvu volali po reformě systému, který očividně nefunguje.

MP: To máš pravdu…

JK: Teď už jsme ovšem úplně jinde.

MP: Z Reynka se zkrátka stane ikona, ovšem za určitou cenu, která znamená poškození všech okolo.

IMG_0180

JK: A co příklad Rudolfina? Model spolufinancování ze státních subvencí a prostředků J&T umožňuje prezentovat exponované zahraniční umělce a vyvolat značnou diváckou atraktivitu galerie. Otázka kvality programu je ovšem velmi problematická. Po boku seriózních projektů, například výstavy Becherových nebo nyní jejich bývalé studentky Barbary Probst, se objevují LaChapellové nebo mnohonásobně provaření a vyprázdnění Chapmani. Přestože je samozřejmě nesrovnatelná velká sbírkotvorná instituce a kunsthalle typu Rudolfina, zajímalo by mě, zda necítíte určitý náznak fungujícího modelu?

PM: Mě popravdě víc zajímá kurátorský program Rudolfina než zdroje jeho financování. S většími finančními prostředky je možné sáhnout po zcela jiné kvalitě projektů. Všichni dobře víme, že přivézt do Prahy zahraniční výstavu je nebetyčně drahá záležitost. Pro mě ale není bez významu, kdo galerii financuje, J&T nejsou svatí muži. Co se ale týče výstavního programu Rudolfina, dochází k jeho značné konzervaci do polohy, která mi nekonvenuje. Čím dál tím méně tam tedy chodím. Možná, že to ale je způsob kultivovaného vybalancovávání vlivů určité exkluzivity, popularity, otevřenosti veřejnosti, veřejných a soukromých zájmů. Určitá inspirace z toho plyne, ale sama za sebe mám s tímto modelem tisíc problémů. V kontrastu s Reynkem je ale Rudolfinum opravdu odrazovým můstkem dál. Kultivovanosti není nikdy dost.

MP: Rudolfinum je dvacet let fungující instituce, která měla jisté amplitudy za konstantního vedení jednoho ředitele, jehož rozhled a způsob uvažování ve vedení galerie přetrvává. Je to zajímavý pokus o nalezení rovnováhy mezi představou toho, jaký program by instituce formátu Rudolfina měla produkovat, a mezi ekonomickým zázemím, na kterém stojí. Ke kvalitě výstav mám samozřejmě, zejména v poslední době, mnohé výhrady. Negativní odrazy financování Rudolfina se totiž projevují skrytě a vždy se nějakým způsobem vepíšou do finálního projektu a celkové dramaturgie. K Rudolfinu přistupujeme obezřetně, protože vidíme, jak se vzpíná mezi Skyllou kurátorského záměru a Charybdou lákavých příležitostí, které v tuto chvíli nabízí privátní sféra. Důležité je si říct, že jako kunsthalle financovaná z veřejných prostředků by si Rudolfinum nemělo dovolit přijmout hotový produkt, externí firmou vytvořenou výstavu, jak tomu bylo v případě LaChapella. Je nicméně v obecné rovině možné o Rudolfinu uvažovat jako o systémovém pokusu vyvážit dvojí typ zdrojů. Občas se to daří, občas ne. Důležité je také vnímat fakt, že dvacet let jednoho vedení je skutečně příliš, Petr Nedoma promine, ale je skutečně třeba uvažovat o novém směřování toho prostoru. Éra ředitelů, kteří vedli instituce 15-20 let, je ve světe dávno pryč a tady už také nejsme v 80. letech.

JK: A když byly zmíněny externě vytvořené projekty, stočím naše téma od otázek financování spíše k samotnému institucionálnímu provozu s otázkou po balancování využití interních a externích kurátorů. Ve zmiňovaném předchozím rozhovoru se Karel s Edith shodli, že do budoucna bude práce externistů víc a víc výjimečná, už i proto, že zahraniční instituce pracují již delší čas se stabilizovaným týmem vlastních zaměstnanců. Pavlíno, v MG zrovna probíhá tvoje výstava, kterou jsi připravila právě z pozice externího kurátora, jak aktuální a možné budoucí nastavení vnímáš?

PM: Pro instituce je bezesporu důležité čas od času přizvat externího kurátora, program je pak bohatší a rozmanitější. Má-li navíc taková galerie osvíceného ředitele, který i chápe, proč konkrétního kurátora oslovuje, co si od jeho přispění představuje a dojde k vzájemnému porozumění při hledání cesty, jak takový projekt vyprofilovat, což jsem osobně zažila v Plzni, pak je to skvělá situace. Ačkoli výsledná podoba výstavy pak bohužel bývá kompromisem právě v ohledu k nedostatečným finančním i technickým možnostem. To je odvrácenou stranou takové spolupráce.

JK: A co z pozice vně instituce?

HM: Já mám ve své sbírce celkem šest kurátorů, z jejichž práce 90 % času zaberou revize, zápůjčky a příprava vlastního projektu je luxus při práci po večerech.

JK: Tedy opět podfinancování.

HM: Nejenom. Například na příští rok připravujeme velký projekt zaměřený na ruskou avantgardu, který připravuje externí kurátor, dílčí úkoly stojí na mých kurátorech. Znamená to cesty do zahraničí, výzkum, na což tato instituce není připravena ani financemi, ani svým systémovým nastavením. Řada věcí se dá udělat přes internet, ale občas zkrátka vyrazit do nějakého archivu musíš. Za mě nejde tolik o podfinancování jako spíš o podzaměstnanost. V době Hany Rousové tady bylo 11 kurátorů a práce vypadala tedy úplně jinak.

MP: To je absurdní!

HM: Ne, já myslím, že výstavy mají připravovat externí kurátoři, oživuje to provoz, je to dobře. Není možné, aby kurátor pracoval dlouhodobě na jednom projektu s dvouletou přípravou, které se bude intenzivně věnovat, zatímco ostatní práce půjde stranou. Je třeba pracovat s externisty, zahraničními odborníky. Všechno dělat z domu se zkrátka nedá. Já si myslím, že Karel Císař nikdy v instituci nepracoval a nedokáže si představit, k jakému zkostnatění instituce by došlo.

JK: Marku a co v Ostravě?

MP: Postoji Karla Císaře rozumím. V zahraničí je téměř vyloučené, aby externí kurátoři vstupovali do institucionálního provozu. Důraz je skutečně kladen na stálé zaměstnance a jejich práci. Je ale třeba si uvědomit, že velmi málo z nich má za výstupy své práce výstavy, což je určované ekonomickými možnostmi. Je totiž jen určitá omezená škála typů výstav, které se ve velkých sbírkotvorných institucích realizují. MoMA je klasickým příkladem…

PM: Přesně tak, soutěž, které výstavy a od jakého kurátora se budou v MoMA realizovat, je opravdu velká.

MP: Ano. A řada výborných projektů, které by se realizovat měly, padnou z čistě ekonomických důvodů. V našem prostředí ale, myslím, nejsme ve fázi, kdy bychom si mohli dovolit nepracovat s externími kurátory. Systém zaměstnávání a kariér uvnitř institucí je totiž velmi problematický. Osvěžení, konkurence a tlak nápadů zvenčí je tedy stále velice důležitý. Současně však musí sbírkotvorné instituce začít konečně přemýšlet o vzájemném rozvržení rolí v rámci svého provozu. Kurátor zkrátka není člověk, který by měl provádět revize. Instituce rozsahu Moravské galerie v Brně by měla mít maximálně osm „skutečných“ kurátorů a zbytek by byli vysokoškolsky vzdělaní odborní pracovníci, kteří se starají o sbírky. Vnitřní transformace institucí je ale velmi problematická otázka, která naráží na pracovní právo, strukturu rozpočtu, ale také zvykové právo a další rezidua neefektivního řízení.

HM: Podle oficiálních popisů pozic v NG existuje pro všechny tyto úkoly pouze kurátor, pak až dokumentátor, ten ale nemusí mít vysokoškolské vzdělání, tedy ani nemůže pracovat se sbírkami.

MP: Ano, s tímto jsem se sám nedokázal vyrovnat jinak, než specifickým dělením úkolů, efektivitou a změnou pracovních návyků, ale nikoli v samotné organizační rovině. Viděl jsem to jako dlouhodobý úkol, který – doufám – se podaří dořešit mému nástupci. Plán je jasně daný, vymyšlený, naráží ale na odpor zevnitř. Kdybych dnes znovu vstupoval do velké instituce, vyřešil bych tentokrát změnu struktury během prvního měsíce, za což by mě buď vyhodili, anebo ne.

HM: Tady se o změně organizační struktury mluví už rok a půl a čeká se na nového generálního ředitele. Všichni jsou připravení, že se to musí udělat, včetně odborů. Instituce v 21. století má zcela jiné provozní parametry než před třiceti lety. Proto je stávající nastavení neúnosné.

MP: Přesně tak, přesto ani po této restrukturalizaci nebudeme v situaci, aby nebyl zájem o externí kurátory. Ta přechodná doba bude ještě poměrně dlouhá. A kurátorů, kteří jsou schopni pracovat se sbírkovými fondy a jsou mimo velké instituce, je stále mnoho, ať na Akademii nebo na vysokých školách či na volné noze. V Brně jsme je cíleně oslovovali v rámci určitých předem definovaných témat, na které jsme neměli kapacitu zevnitř. Vždy to ale bylo a musí být rozhodnutí dané instituce a nikoli otázka externího vlivu.

JK: Pozice kurátora je tedy jedna věc, bohužel na rozdíl od umělce si kurátor ve většině případů nemůže dovolit pracovat absolutně nezávisle, když vstupuje do velké instituce, která má své parametry, počínaje programem, přes strategie komunikace s divákem a další. Kdo zprostředkuje externímu kurátorovi kontext místa, kde realizuje svůj projekt? A má být vůbec kurátor jediným autorem výstavy? Neměla by vznikat spíše jako společné snažení několika profesních úhlů pohledu? Mám na mysli hlavně pozici lektorského oddělení, grafika, architekta nebo i pozice zdánlivě marginální, jakou je marketing.

HM: U většiny výstav se to tady tak děje.

PM: Když jsem připravovala v MG výstavu Někdy v sukni, tak jsem se několikrát sešla s řadou lidí, u některých jsem často ani nevěděla, o koho se konkrétně jedná, ale byli to lidé z produkce, z lektorského oddělení, další kurátoři, zkrátka všichni, kterých se příprava té výstavy dotýkala.

MP: To už je zcela standardní postup projektového řízení, který se ve velkých institucích postupně sjednocuje. Samozřejmě to, na co se ptáte, je něco, co bych velmi rád zrealizoval. Kurátor je dosud považován za hlavního autora výstavy, do budoucna si ale myslím, že budou do procesu vzniku výstavy v kontextu muzea umění stále víc vstupovat lidé, kteří nevychází z pozic historie, kritiky nebo teorie umění, ale spíš zájmu o vztah vůči divákovi, o modelování interakce mezi výstavou a jejím divákem. Jednotlivé role, kurátor, architekt, grafik, lektor, PR jsou zatím stále pojímány modernisticky jako autonomní, specializovaný výkon, zároveň se však kontinuálně proměňují. Nejsme bohužel zatím tak daleko, abychom byli schopni to vše posunout formálně na jakousi další úroveň. Ale dovedu si představit, že se sféra zprostředkování do budoucna rozvine.

JK: Jak se k tomuto modelu dopracovat?

MP: Musí zkrátka dorůst kvalifikovaní pracovníci a vedení institucí musí mít představivost.

PM: Můžu k tomu něco poznamenat? Já tento tlak velmi výrazně cítila v MG. Většinou pracuji s úzkým týmem společně s architektem, architektkou, grafikem nebo grafičkou. V tomto uskupení výstavu společně budujeme. Nekurátorské sféry, tedy produkční a lektorské, mi v MG v několika momentech začaly tlačit můj projekt jinam, než jsem považovala za dobré. Samozřejmě jde o otázku vybalancování, hlas lektorského i marketingového oddělení je pro každý projekt důležitý, ale v pevných hranicích, které já si velmi asertivně bráním, protože vím, co chci, pro koho to chci připravit a co všechno má výsledek znamenat. Byla bych tedy v tomto ohledu opatrná, instituce má totiž vůči externímu kurátorovi větší sílu a takový nátlak může projekt skutečně posunout někam, kde už začíná ztrácet svůj smysl.

MP: To je samozřejmě klasický postoj kurátora, ať už je uvnitř instituce, nebo mimo ni. Pro externistu je třeba vědět, že vstupuje do prostoru, který má svoje cíle, stává se partnerem a spoluhráčem, který se musí vyrovnat s pravidly, navzdory těžkostem. Co ale považuju za důležitější, je proměna vnímání rolí uvnitř institucí. To je ovšem otázka dlouhodobého vývoje. Lidé z marketingu, produkce, ale hlavně lektorského ještě často nejsou na té úrovni, aby byli přímými partnery kurátorů, lídry, kteří by mohli projekty formovat. Navíc kurátor ve sbírkové instituci se stále cítí být víc historikem umění než skutečným tvůrcem obsahu, proto je pak těžké definovat pozice lektorů a dalších pracovníků, když ani tento základ není jasný.

IMG_0184

JK: Právě pozice kurátora z instituce, který si plně neuvědomuje možnosti svého působení, či je třeba vůbec není schopen naplňovat, se stal terčem kritiky minulého kulatého stolu. Karel s Edith se  shodli na nemožnosti spolupráce s interními kurátory z prostého důvodu, že v jejich poli nevidí adekvátní partnery. Marek Meduna pak popsal kurátora jako jakéhosi dramaturga nebo produkčního, který mu nikdy s ničím tvůrčím nepomohl a pouze zdeformoval jeho práci textovou interpretací v tiskovce či doprovodném letáku. Marek doslova používá svůj ve svém tvrdém výrazivu pojem manipulace jazykem moci. Jak tedy provést změny struktury, když chybí silný personální základ, se kterým by takovou změnu bylo možné dovést do konce?

MP: Jsem dost skeptický k představě změny v blízkém časovém horizontu. Stejně jako jsme se bavili o potřebě organizačních změn v instituci, tak i redefinování jednotlivých pozic je ještě před námi. Není důvod proč se neinspirovat zahraničím, kde jsou tyto otázky již různými způsoby vyřešeny. Svou roli nicméně musí sehrát i změna v rámci školství. Hned tedy voluntaristickým rozhodnutím jistě nic nezměníme. Musíme se ale o tom všem znovu a znovu bavit, podněcovat přemýšlení o fungování muzea umění, aby ke změnám mohlo dojít.

HM: Tyto otázky se zde dlouho snažil na zahraničních příkladech komunikovat Vladimír Rösel, nicméně šel na to jazykem, který byl pro stávající zaměstnance obtížně pochopitelný. Snaha zde tedy byla, ale bez pozitivního ohlasu.

PM: To, co jsi říkal o postoji Karla a Edith, vychází ze stávající situace, kdy nejsme schopni, jak bylo řečeno, plně definovat role jednotlivých pracovníků muzea umění. Autorství výstavy, jako dílo samo o sobě, tedy práce kurátora ve většině nemá s tím, co kurátoři v institucích dělají, nic společného.

HM: Kurátor je v současnosti hlavně ten, kdo pečuje o sbírky.

PM: K ujasnění pozic mezi kurátory ani nepomáhá fakt, že každého externistu doplní v procesu průběhu přípravy výstavy kurátor z instituce.

JK: To bylo víc než zvláštní při startu Někdy v sukni, kdy byl kurátor MG Martin Vaněk v tiráži veden o pozici nad tebou jako kurátor výstavy, zatímco tvá pozice byla popsaná jako „autor výstavy“. Navíc v případě projektu s týmem složeným jen z žen to působilo poměrně podivně.

PM: Přesně tak, několik dní to tam tak bylo, než jsme se dohodli na změně. Jde zkrátka o úzus jak věci v instituci dělat.

HM: My se v tomto případě snažíme akcentovat pozici produkčního oddělení jako partnera pro externí kurátory, aniž bychom přidávali další tvůrčí hlas.

PM: Já například v určitý moment přemýšela, že odejdu z akademie do galerie, protože mě baví připravovat výstavy. Když si ale představím, že by moje kreativní práce byla jen jakousi třešničkou na dortu balíku jiných technických úkolů, tak mě to opravdu příliš neláká.

MP: Já mám k tomuto postoji  výhrady. Muzeum umění zkrátka je mocenskou strukturou, a když si někoho pozve zvenčí, musí nad ním mít určitý dohled. Externisté se zvou z jasně daných důvodů, přesto jsou však jejich představy mnohdy jinde, než jaké má samotná instituce, proto je třeba mít aparát, kterým lze jejich pozice sblížit. A to nezvládne produkční oddělení, protože je to zcela mimo možnosti jeho působení. Důležité je poskytnout kurátorovi intelektuální protějšek. V MG jsme na tento model postupně přistoupili a myslím, že je velmi funkční. Ale to, že někde napsali Martina Vaňka jako kurátora výstavy před tebou jako autorkou projektu, je samozřejmě nesmysl. Uvažovali jsme v průběhu o různých pojmech jako autor, kuráror, komisař…

PM: Je to zkrátka zmatení pojmů a stalo se mi to nejen v MG, ale i v Plzni. Cítím se nejen jako autorka výstavy, ale hlavně jako kurátorka v současném smyslu toho slova, který nemá nic společného se staráním se o sbírky.

MP: Přesně tak, všechno je to ale součást širší sítě procesu vyrovnávání zájmů nejen instituce vůči vnějšku, ale i v instituci samotné. Zájem marketingu je jiný než zájem produkce, nebo než zájem kurátora či ředitele, vše je v konstantním procesu hledání rovnováhy. Proto je třeba mít moderátora pro konsensus jednotlivých zájmů. Pak je samozřejmě možné, že hlas externího kurátora bude silnější, nicméně stane se tak po diskuzi.

JK: Absolutní příklad převálcování instituce externím kurátorem z poslední doby byla výstava Karla Císaře v Městské knihovně. Tam, myslím, došlo k naprostému nepochopení GHMP, co v jejich prostorách vlastně vzniklo a tedy i totální neschopnost s výsledkem pracovat, o čemž svědčí nejen velmi malá návštěvnost výstavy.

MP: To je radikální příklad, ke kterému rozhodně může dojít. Nebyl bych ale zcela skeptický vůči českému prostředí, protože stejné boje a rozpory pozic se řeší všude na světě.

JK: Což bezesporu patří k přirozené dynamice umělecké scény.

PM: Přesně, jde o nepřetržité hledání pozic, prostoru působení a nástrojů k takové práci.

MP: A tenhle tenký led očekávaného přerodu institucí, restrukturalizace, o níž jsme se bavili, je velmi nebezpečný. Tím se zároveň vracím na začátek, právě ona možnost podlehnutí slabých institucí silným komerčním tlakům zvenčí.

JK: Tímto uzavřením kruhu diskuze bych ji i celou ukončil. U prvního kulatého stolu byly pojmenovány některé problémy lokálního uměleckého provozu, dnes vyšlo najevo, že jsou snad na cestě k řešení. Otázkou je tedy časový horizont. Doufám, že nepříliš vzdálený. Vyvstaly zároveň ale jiné palčivé otázky, tak uvidíme, jak bude diskuze pokračovat příště. Děkuji vám za rozhovor.

IMG_0186

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Pavlína Morganová
Historička a kurátorka současného umění (více zde), působí na Vědecko-výzkumném pracovišti Akademie výtvarných umění v Praze.

Helena Musilová
Kurátorka (více zde), působí jako ředitelka Sbírky moderního a současného umění Veletržního paláce Národní galerie v Praze.

Marek Pokorný
Teorerik a kurátor (více zde), bývalý dlouholetý ředitel Moravské galerie v Brně, aktuálně šéf platformy pro současné umění Plato Galerie města Ostravy.

 

foto: Aleksandra Vajd

Komentáře

  1. Dovolte poznámku ke konstatování JK o „absolutním převálcování instituce kurátorem“ v tomto případě Karlem Císařem v rámci jeho projektu Obrazy a předobrazy. Nechápu, jak dospěl J.Kratochvíl k názoru, že GHMP neměla představu, co se na její půdě odehrává? Příprava výstavy si vyžádala nemalé úsilí nejen ze strany produkce a ostatních složek, ale také mimořádné prostředky (byla rozpočtově nejnáročnějším projektem loňského roku) a rozhodně nikdo nepochyboval o jejím významu, jinak bychom s tímto zcela mimořádným budgetem nepočítali. Pokud jde o malou návštěvnost – výstava měla stejnou marketingovou podporu jako jiné takto významné projekty a nijak jsme její důležitost nepodceňovali ve snaze zprostředkovat ji divákům. Nezaznamenali jsme však také žádnou mimořádnou snahu ze strany kurátora přispět nad rámec sjednaných povinností k její propagaci.
    Je to další z bodů do diskuze o roli externích kurátorů, kteří by za svou „značkou“ měli stát a sami iniciativně bojovat o její místo na slunci, přinášet důležité impulsy pro práci s věřejností, diskutovat s interními složkami, které samozřejmě ne vždy dokáží vzdorovat stereotypům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *