Artalk.cz

Kombinace příliš mnoha hledisek

Výstava Kruhové zříceniny zkušeného francouzského kurátora a kritika umění Jean-Marca Avrilly, jež si vypůjčila název z povídky Jorge Luise Borgese, je rozdělena do dvou částí. Mezinárodní  přehlídka, na níž dominují především francouzští umělci, je k vidění v galerii MeetFactory, sestavu českých a slovenských umělců pracujících s videem a fotografií představuje kurátor v Galerii 35 ve Francouzském institutu. Dohromady tak jsou k vidění díla od dvaceti devíti umělců a uměleckých dvojic, až na pár výjimek narozených v 70. letech.

10

Jak plyne ze samotného názvu, kurátor jako výchozí bod zvolil téma ruin. Jeho záměrem ale nebylo ilustrovat tento motiv sám o sobě, nýbrž „posunout zříceninu za hranice čistě architektonického motivu a naznačit její společenský a psychologický charakter“. V obsáhlém doprovodném textu koncentrovaně zrekapituloval evropské dějiny posledního století až po „spojení dvou oddělených příběhů“ – Západu a Východu – v rámci Evropské unie. Hlavní osou výstavy tedy mělo být naznačení určitých historických a potažmo politických souvislostí ve vztahu evropského Východu a Západu: „Výstava přivádí k zamyšlení nad našimi způsoby zobrazování, nad komplexitou současného náhledu na odkaz a zapomnění, nad odlišnostmi přístupu k evropským dějinám.“ Současně se však pokusila o jakousi univerzální kategorizaci klíčových pojmů spjatých se zříceninou: zobrazení zříceniny, její archeologie, entropie, přízraky a příběhy.

Na základě daných pojmů pak kurátor vybral jednotlivá díla a vystavující. Jaký byl ale výsledek jeho „analýzy“? Z hlediska naznačené historicko-geografické problematiky přinejmenším vágní. Výstava v obou svých částech totiž nakombinovala příliš mnoho různých hledisek, výsledkem čehož byla zaměnitelná všehochuť. Na jedné straně přímá formální citace rozpadu a dezintegrace – ať už jejím zobrazením (Jarmila Mitríková a David Demjanovič; Jiří Poláček; Markéta Othová; Louidgi Beltrame ad.) nebo využitím jejího působení  (Sergio Verastegui; The Bells Angels; Lara Almarcegui); na straně druhé psychologizující přístup vyhledávající „osobní dramata“ (Daniela Baráčková; Pavla Sceranková; Ivan Svoboda). Historicko-politické souvislosti pak více či méně subtilně prosakují např. v dílech Djamela Kokene, Svatopluka Mikyty nebo Michala Moravčíka, sdělení jejich děl se ale částečně rozplývá v bezobsažnosti hravějších exponátů, jako je směs vůní šířená do prostoru (Christophe Sarlin) – projekt, který by se při troše benevolence dal naroubovat skoro na jakýkoli kurátorský koncept, nebo „surreálné“ betonové ovoce v krabicích (Sergio Verastegui).

6

Výstavě v Galerii 35 nemůžeme upřít kvalitu jisté vyváženosti a čistoty co do způsobu instalace i vyrovnaného působení jednotlivých děl, kde jedno nijak neubíralo na účinku druhému, a to i navzdory koexistenci více zvukových stop v jednom výstavním prostoru. Pokud ale kurátor prohlašuje, že tato část „osvětluje českou a slovenskou situaci“, nezbývá než říct, že taková ambice je v porovnání s výsledkem poměrně přitažená za vlasy. Motivy Prahy, pražských tapet nebo cesty do Ruska se sice dotýkají určité „lokální specifičnosti“, v souhrnu však byla tato československá část spíš kvalitní, ale blíže neurčitou ukázkou globálně sdílené estetiky a strategií současného umění. Část projektu v MeetFactory pak trpěla vyloženou přeplněností podtrženou absencí architektonického řešení. A z hlediska divácké náročnosti pak byla dovedena k „dokonalosti“ prezentací čtyř půlhodinových videí různých autorů nikoli odděleně ale ve smyčce na jedné projekční ploše. Nezbytnou dobu pro recepci výstavy pak ještě navýšilo hodinové audio ve vedlejší místnosti.

Kritériem výběru vystavených děl byla tedy jednou estetická kvalita, jindy obecný pojem jako paměť, vyprávění, přelud, archeologie. Tato mnohoznačnost ovšem bohužel nepřispěla ke komplexitě, nýbrž vyústila do roztříštěnosti, která je výsledkem snahy postihnout „vše“ bez důsledného vymezení „herního pole“. Slovy kurátora měl být daný projekt „více než pouhou výstavou. Chce být filozofickým zamyšlením nad historií.“ Přitom však sám poznamenal, že „zříceniny nejsou dějinami, ale pamětí lidí“. O co tedy vlastně šlo? Přes úctyhodné množství vystavujících i doprovodných textů se zdá, že z transhistorického tématu riun a mezinárodního zastoupení zúčastněných nakonec vznikl projekt s velmi nejasnou koncepcí vyvolávající indiferentní dojmy. Jak měla být odhalena „nutnost znovu se sklonit nad mnohojakost moderního světa, kde umělecké, historiografické a antropologické vnímání světa neevropských národů mění náš pohled na dějiny a obraz světa v posledních dvaceti pěti letech“, na výstavě, kde kromě Evropanů vystavuje pouze jeden umělec z Peru, už asi zůstane navždy záhadou.

Kdo ví, třeba si i autor výstavy, tak jako mág v Borgesově povídce, nakonec „uvědomil, že také on je přeludem, o kterém někdo druhý sní“.

______________________________________________________________

Kruhové zříceniny / kurátor: Jean-Marc Avrilla / MeetFactory / Praha / 3 4. – 18. 5. 2014
Kruhové zříceniny / kurátor: Jean-Marc Avrilla / Francouzský institut: Galerie 35 / Praha / 4. 4. – 25. 5. 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *