Přehýbání textu obrazem

Internetové překladače nám dnes umožňují překlad jakéhokoli textu do jakéhokoli jazyka. Dokonce si můžeme hned i vybrat z několika variací textu. Pro jednotlivé možnosti však nemusí a priori platit rovnítka „chybný“ či „správný“. Hrátky s vznikajícími nonsensy nás mohou svým způsobem přiblížit uměleckému uvažování.

Lenka Vítková na výstavě Refrén v galerii SVIT Praha zkoumá proměny variací textu a obrazu. Leitmotiv „Tvary se objevují stále znova jako refrén. Já tu ale nemohu zůstávat a zpívat je nebo je vysvětlovat. Nechávám je být.“ volně zpřeházela jak v češtině, tak v anglické verzi. Vznikly tak tři variace k původnímu textu, které však mají novou významovou estetiku vycházející z Burroughsovy metody střihu.

Texty, vystaveny v galerii v uctivé výšce i odsazení od stěny, vybízí k věnování zvýšené pozornosti. Ve vedlejší místnosti jim pak tvoří protiváhu obrazy jasných barev, s jednoduchou tečkou uprostřed, které mimo jiné rytmizují výstavní prostor. Tato refrénová díla pak doplňují siluety upomínající na antické postavy. Pohyb v tomto vizuálním rytmu je iterací základního bodu rozbíhají do nekonečných kontextů ...

Střídání proporcí klasických antických budov či těl antických atletů, užívání těchto principů v architektuře renesance, klasicismu, osvícenství, nebo funkcionalismu – to jsou postupy známé dva a půl tisíce let. Tento rytmus je ve výtvarném umění tradičně zakotven. I v non-site galerijních prázdných kostkách už jen souhra proporcí a rozmístění oken vytváří stejnou rytmickou řeč, o níž píše Vitruvius. To, co však u Vítkové vytváří jedinečnost účinku, nejsou ani tak obrazy odkazující k tradiční vizualitě umění, ale umístění iterovaného bodu. Barevné variace zde fungují jako hudební aranž celé textově – vizuální skladby.

Výstava Lenky Vítkové ukazuje, jak snadno se slova vynořují a zase vrací. A stejně tak ony jakožto i obrazy mohou nabývat vlastností refrénu, který se opakuje se, variuje a vytváří rytmus skladby. I jejich domnělá nesdělitelnost má svůj význam. Ukazuje, jak snadno může téma vybočit ze svého významu a ukázat na estetiku obměn smyslu textu. Stejně jako iterace základního bodu vytváří novou významovou rytmičnost vizuálního prostoru. Sdělnost výstavy tak působí nikoli ani slovy ani obrazem, ale tím, co se ukazuje za jejich přehybem.

Ač se na to výstava primárně nijak neodkazuje, je nutné zmínit v tomto bodě experimentální poezii, jejímž básníkům vděčíme za objev těchto nových přístupů. Málo známý je u nás například básník Helmut Heissenbüttel. Ve sbírkách Textbücher řadil za sebe (iteroval) pojmy, či jejich variace, čímž měnil jejich kontext. Slova se zdála být nesmírně zatížena svým významem. Veškerá tíha a filosofičnost směřovala téma dovnitř jazyka. Tento typický heissenbüttelovský postup pak vytvářel absurdní jazykový prostor. Mechaničnost iterace i variace pak paradoxně uvolnila v pojmech prostor pro sdělování nesdělitelnostmi. Jen drobná variace slov může totiž mít silný estetický účinek. Za přehybem, za hranicí sdělnosti refrénu (v notách, textu, či obrazu) se teprve nachází to, co v nás rezonuje.

Možná, že strukturalistický charakter dnešního virtuálního prostředí obrušuje náš cit pro takovýto význam variací. To, co nemá sdělnost (nebo jí potlačuje), jako by  nemělo smysl. Zvykáme si na opakující se postupy, mapy serverů, apod. Ovlivňují nás i rovnice a podmínky funkčnosti virtuálních systémů. Kódy jsou aspektem vnímání společnosti, jsou přítomny zároveň v naší představě. Přítomnost informací na pár kliků utváří i náš způsob myšlení. Internet je dalším zdrojem naší mysli a i díky tomu vzniká paralelní myšlení. Vnímáme souběžnost variant, našich rozhodnutí a kalkulujeme: Za jakých podmínek zaujmout jaké stanovisko, abychom dosáhli svého? Výsledná je vždy jen jedna možnost. Můžeme však vždy sáhnout po jiné, vyzkoušet další cestu. Flexibilita a volnost se stává vyšší hodnotou, než stálost závazku. Život v síti variací. Určité možnosti jsou křiklavé, jiné jsou až dětinsky naivní. Jsou však některé z nich a priori správné, či chybné? Je pro naše variace vůbec nějaká původní předloha? Neztratili jsme se náhodou v rovnoběžkách a sítích? Umíme ještě vyslyšet refrén, i když rezonuje až za přehybem systémů?

______________________________________________________________

Lenka Vítková: Refrén / kurátorka: Edith Jeřábková / SVIT Praha / Praha / 12. 3. - 19. 4. 2014

______________________________________________________________

foto: Tomáš Souček, archiv SVIT Praha