Artalk.cz

Konečně je tady

Jiří Kovanda se v posledních letech těší na naší scéně značné popularitě, což souvisí jak s jeho tvorbou, tak s úspěšným pedagogickým působením na dvou vysokých výtvarných školách. Jiří Kovanda se těší poměrnému věhlasu i za hranicemi naší scény, jak dokládá např. jeho slavná líbací performance z Tate Modern, rozsáhlé zastoupení v zahraničních sbírkách nebo první rozsáhlá „česká“ retrospektiva, již uvádí Dům umění v Brně. Tato první česká retrospektiva totiž není ani tak česká, jako spíš polská. Jejím autorem je polský kurátor Adam K. Dominik a původně byla vytvořena pro Muzeum Współczesne ve Wrocławi. Můžeme tedy poděkovat Polákům za to, že za nás odvedli kus práce, a dále také francouzským, rakouským a samozřejmě i našim sběratelům, že Kovandova díla na výstavu v Domě umění zapůjčili. Oproti té polské se totiž nakonec nafoukla na úctyhodných 150 artefaktů.

jk003

Ještě jsem tu nebyl zabírá celé první patro Domu umění. Procházkova síň představuje odrazový můstek k výstavě – prezentuje několik konceptuálních kreseb, pár ubrusových obrazů a především soubor fotografických záznamů a komentářů Kovandových raných performancí a happeningů ve veřejném prostoru normalizační Prahy 70. let. Tato část působí trochu staticky a dosti poučně, což ale nemusí být nutně na škodu. I dnes by mohlo některého návštěvníka překvapit, že počin jako „na schůzku s dívkou jsem dorazil o 10 minut dříve“ patří mezi kanonická díla českých dějin umění.

V ostatních prostorách najdeme novější práce, z nichž ty nejaktuálnější vznikly přímo v Domě umění. Jejich uspořádání je více moderní, důvtipné, místně specifické a spojuje ho prvek protínání, prostupování a překrývání mnohdy a priori nesourodých elementů. Na plno se zde projevuje vyjadřovací rejstřík autora, který sahá od malby, přes dvoj- i třírozměrné koláže, objekty, instalace, videoinstalace až po ready-made. Vedle technické škály Kovanda exhibuje také svou stylovou mnohotvárnost. S trochou tolerance bychom se na tento úsek výstavy mohli dívat jako na zrychlený průlet „best of“ dějin umění 2. poloviny 20. století.

jk014

Motiv protínání prochází celou výstavou nejen v jednotlivých dílech, ale prorůstá jimi až do instalace – spojuje sály nebo narušuje jejich hranice, je vyjádřen konceptuálně, když autor „přečmárá roh“ nebo dokonce historicky, happeningem, během něhož restaurátor našel ve zdi zazděných 100 korun z Kovandovy předešlé výstavy. Působí velmi efektně nejen v rámci samotných děl – někdy diváka přímo vede svou vlastní zamýšlenou trasou nebo naopak vytváří neviditelnou prostorovou bariéru (kustodky mají tentokrát co hlídat).

Výsledný dojem balancuje mezi Procházkovou síní a zbytkem „průsečíkové“ výstavy. Ačkoli je první část značně popisná, muzejní a ve srovnání s instalací novější tvorby prezentačně skoro nudná, nemohu se ubránit pocitu, že má obsahově nepoměrně větší váhu. Ostatní sály Domu umění představují pestrou a hravou postmoderní směsici, umělecká díla výborně komunikují s prostorem, jímž je radost procházet a objevovat. Nakonec se ale obávám, že tím efekt instalace začíná i končí. Vtírá se myšlenka, že současné atraktivní pojetí výstavy, které se v Kovandově případě velmi povedlo, míří někam úplně jinam než žloutnoucí karty s černobílými fotkami a lapidárním strojovým komentářem. Méně někdy může být více a křídový nápis u vchodu (jenž snad nepodléhá počasí nebo jej kustodky pravidelně restaurují) shrnuje vše: „ART IŠ ELŠWERE“ (sic.).

jk049

Závěrem pár poznámek k vernisáži. Škoda, že o úvod přišla značná část návštěvníků, která se musela tlačit před budovou, jelikož se nevešla dovnitř. Vernisáž není přednáška, proto příště jistě pomůže, když organizátoři nezaplní celé foyer židlemi a nesníží tak jeho kapacitu na polovinu. Většinu úvodních proslovů zabrala rozmluva kurátorky doprovodné výstavy fotografky Elfriede Mejchar, v níž obšírně vysvětlovala, že autorka fotila předměstí Vídně, které dnes vypadá zcela odlišně než před 50 lety. Její tlumočník mluvil ještě obšírněji, přestože četl z listu. Následný výstup Adama K. Dominika byl stručnější a obešel se bez tlumočníka. I tak se mu podařilo charakterizovat Kovandovu tvorbu, uvést historický kontext i rozesmát diváky. Sám Kovanda se pak již typicky česky omezil na strohý odkaz na výstavu a umožnil tak i ostatním dostat se dovnitř a zúčastnit se. Nutno podotknout, že tentokrát nešlo o frázi, protože výstava skutečně hovoří sama za sebe a stojí za návštěvu i mimo vernisáž.

______________________________________________________

Jiří Kovanda: Ještě jsem tu nebyl / Koncepce: Adam K. Dominik, Jiří Kovanda; Kurátor: Adam K. Dominik; Kurátor za Dům umění: František Kowolowski / Dům umění města Brna / Brno / 7. 2. – 6. 4. 2014

______________________________________________________

foto: Michaela Dvořáková

jk059

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *