Artalk.cz

Feministická slepota české umělecké scény

V Moravské galerii v Brně právě probíhá výstava Někdy v sukni: Umění 90. let, jejíž neoficiální podtitul zní „Konečně se dají dějiny českého umění vyprávět bez umělců“. Autorky výstavy toto předsevzetí vzaly doslova. Na výstavě se podílely téměř výhradně ženy – od kurátorky, vybraných umělkyň, autorek instalace a grafického designu až po přispěvatelky do katalogu. Tato děsivá důslednost a poté návštěva výstavy ve mě vyvolaly neodbytnou otázku: Jak to, že je v dnešní době stále možné vyprávět dějiny českého ženského umění bez feminismu?

fem_Bromova_01

Výstava je pojata jako generační výpověď umělkyň, jejichž tvorba se alespoň částečně odehrála v 90. letech a jejichž spojujícím prvkem je využívání nových médií. Kurátorka výstavy Pavlína Morganová prezentuje toto období jako uvolnění vedoucí k rozmachu žen umělkyň oproti předlistopadové situaci, kdy tvořící ženy stály spíše v ústraní po boku výraznějších partnerů. „Sametový holky“, jak uvádí v katalogu, však podle ní v 90. letech dostávají na české umělecké scéně od svých mužských kolegů nebývalý prostor. Je to ale skutečně pravda? Jedinou umělkyní, která vyhrála v té době Chalupeckého cenu, byla Kateřina Vincourová v roce 1996 (dodnes je to pouze 5 laureátek), nemluvě o tom, že poměr zastoupení žen na společných výstavách, ve sbírkách, ve vedení institucí či počet jejich větších samostatných výstav je do dnešní doby oproti mužům nesrovnatelně nižší.

Fenoménem, který ovšem není na výstavě více teoreticky rozveden z hlediska feministické teorie dějin umění, je samotné zaměření ženských umělkyň na nová média a upuštění od klasických uměleckých technik. Toto téma pojednává feministická aktivistka a teoretička Germaine Greer ve svém komentáři v The Guardianu z roku 2009, kde nabízí zajímavou teorii ke zvážení. Ženy podle ní jsou více spjaty s realitou života, ve které svůj tvůrčí potenciál rozvíjejí v rámci mnoha malých aktivit každý den. Zatímco romantický ideál umělce-idola, který v rámci získávání společenského statusu chápal a vydával svoji práci za cosi vzácného a neměnného, je nikdy nelákal. Je to nuda. Proč lpět na zakonzervovaném sebe-zahrnujícím klasickém uměleckém díle, když umění může být součástí života a uniknout umrtvující nezáživnosti galerijních stěn? Neprozkoumané území nových médií tak otevřelo ženám cestu z patriarchátem definované struktury uměleckého provozu, kde byly dlouho nežádoucí.

fem_Bozena

Kdo se bojí feminismu?
Tento druh uvažování, který je feministkami rozvíjen od 70. let, však znamená vymezení se vůči stávajícímu nastavení systému a jeho kritiku. A to jsou věci, kterým se evidentně autorky výstavy chtěly vyhnout. Zůstává tak pouhá přehlídka díla žen-umělkyň bez výrazněji posunutého konceptu. Tím, že se kurátorka v úvodním textu katalogu vymezuje vůči „ukřivděnosti feminismu“ ztrácí jediný nástroj, který by mohl výstavu obhájit před podezřením z genderové segregace. Navazuje tak paradoxně na situaci 90. let, kdy byl feminismus celospolečensky zatracen ve prospěch liberalistické víry v individuální schopnosti jednotlivce a absolutní vládu nad vlastním osudem. To se odráží i v díle zastoupených umělkyň, které se jen v ojedinělých případech výrazněji vyjadřují k tématu pozice ženy ve společnosti a nebojí se společenské angažovanosti.

Tuto myšlenku rozvíjí v katalogu k výstavě překvapivě kriticky i Alice Červinková. Upozorňuje na to, čím česká společnost dosud trpí a co nazvala maďarská filozofka Marie Jóo „genderovou slepotou“. Jako diskriminující jsou uznávány pouze do očí bijící skutečnosti, jako je domácí násilí nebo nerovné platové podmínky. Jemné každodenní překážky a strukturální nerovnosti však vnímané nejsou. Přitom právě ty jsou hlavním tématem současného feminismu, který již může navázat na boj za ženská práva předchozích generací. Problémem je stále celospolečenská (i ženská) misogynie, se kterou se ženy musejí setkávat, snaží-li se prolomit skleněný strop společenských stereotypů a uplatnit se ve vedoucích pozicích a politice. Většinou musejí vyvinout dvakrát větší úsilí než jejich mužští kolegové, aby byla jejich práce brána dostatečně vážně. Až zarážející je neuvědomělost žen v této otázce a společností a výchovou pokřivené sebe-vnímání, které jim nedovoluje se proti těmto skutečnostem výrazněji ohradit.

fem_Vincourova

Cílem feminismu však není vyčlenit muže ze zorného pohledu žen, jak je tomu na této výstavě. Jde spíš o společný boj proti společenským stereotypům, systémovým překážkám a tlakům, které v různých formách ovlivňují negativně životy obou pohlaví. Dům umění města Brna plánuje na nadcházející jaro také výstavu žen-umělkyň. Bude mít název Grey Gold, je zaměřená na umělkyně ve věku nad 65 let a jejím cílem je mimo jiné přinést „výpovědi umělkyň na téma role umělecké tvorby v životě autorek spolu s narůstajícím věkem”. Vyzývám české kulturní instituce k realizaci podobné výstavy zaměřené na muže. Velikáni českého výtvarného umění v důchodovém věku se jistě rádi zúčastní.

______________________________________________________________

Doprovodné fotografie pochází z výstavy Někdy v sukni / foto: archiv MG

 

 

 

Komentáře

  1. Poslal jsem Tereze Stejskalové do A2 na její otázku(
    Považujete se za feministu? Pokud ano, co to pro vás jako pro muže znamená? Pokud ne, proč?
    ), tuto odpověď, myslím že může „fungovat“ i pod textem Petry Hlaváčkové:
    Slovo: Feminismus: význam = hnutí za rovnoprávnost a zvýšení vlivu žen; projev pohlavního zvratu u samců v typ samičí…
    V tomto kontextu se vždy zastávám žen, pouštím je dříve do dveří, dávám jim přednost v nástupu do tramvaji, metra i letadel.
    Pravděpodobně bych za to byl radikálním křídlem feministického hnutí 80 let v USA odsouzen za diskriminaci?!Věřím, že však v době postinternetové generace, či metamoderny, tyto bolestivé praktiky vymizely.
    Co se týká mé profese umělce, odmítám(nemachisticky!) na ženy umělkyně vznášet jiná hodnotová kritéria, než na sebe sama, jako muže.
    Respektuji tak zároveň i takové umělkyně, kurátorky, teoretičky, které to samé činí (negendrově)ve vztahu k oboum pohlavím.
    Nejširší empatii proto chápu jako transpersonální kontakt, porozumění toho čemu sami nevládneme, ale přitom navzájem sdílíme jako lidé.
    Nesnášel jsem už jako starší dítě spartakiády a i jakákoliv kategorizace mi je z duše odporná.

    1. Predstavujem si nekatgorizované cvičenie na spartakiáde spolu s rovesníčkami z II. stupňa ZŠ v ich obtiahnutých bielych tričkách a obtiahnutých modrých telocvikárskych gaťkách – no, neviem, neviem, ale asi by mi vykukol z červených treniek môj stvrdnutý pinďúr a bol by som tak dezorientovaný, že by som tú spartakiádu posr*l.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *