Fyzická blízkost gotických děl

Před zahájením adventu byla v Plzni otevřena výstava, která má návštěvníkovi zprostředkovat výběr z dochovaných gotických děl vzniklých na území dnešních jihozápadních Čech. Autoři výstavy Michaela Ottová, Jan Royt a Petr Jindra pro ni zvolili název Obrazy krásy a spásy, jelikož v sobě toto sousloví vyjadřuje, jak tyto „obrazy“ (čímž se rozumí sochy i malby, dle svého původního souhrnného označení „imagenes“) byly vnímány v době svého vzniku a jak jsou vnímány dnes.

Ve středověku je lidé chápali jako prostředky či prostředníky spásy, kterými byly nejen pro své objednavatele a mecenáše, nýbrž i pro pokorné věřící, jež sochám a obrazům svěřovali své modlitby, a ke kterým se i v některých případech konaly poutě. Nyní, například právě během návštěvy plzeňské výstavy, by tyto obrazy měly v divácích vzbuzovat libý pocit krásy, a to i přes svou vykořeněnost ze svého původního prostředí, se kterým středověcí řezbáři a malíři počítali a pro které byly komponovány.

Expozice je tvořena přibližně ze sta exponátů. Některé z nich byly ještě před výstavou součástí liturgického prostoru, jiné jsou již dlouhou dobu vystaveny ve stálých expozicích či odpočívají v depozitářích galerií. U výstav středověkých děl lze obecně a s jistou mírou obrazotvornosti tvrdit, že vystavené artefakty dávné minulosti zde představované s odstupem mnoha staletí jsou jako střepy nádoby, které nikdo neslepil dohromady a které jsou napíchnuty vedle sebe na pomyslných špejlích. V našem případě ony špejle tvoří většinou sokly, které jsou základnou středověkých soch, jež dříve stály na oltáři či konzolách, často též sochařsky ztvárněných, a tvořily jeden celek s ostatními sochami či malbami. V tomto ohledu se středověké obrazy svým způsobem nyní stávají vlastně němými a mohou působit na diváka již jen svou vizuální stránkou.

Nesmíme přitom zapomínat, že v dnešní situaci díla představovaná na výstavě působí na diváka v individuálnějším a těsnějším kontaktu než dříve, kdy stála na místě svého původního určení. Umělecké dílo, umístěné buď ve výšce na konzoli, nebo dosti vzdálené prostým věřícím kdesi vpředu na oltáři, nebylo divákům nikdy tak fyzicky blízko, jako je nyní. Zároveň má však jen krátkou chvilku, ve které k němu může promluvit a zaujmout ho. Čím? Samo o sobě, svou samotnou estetickou silou? Či společně ve spojení se správnou inscenací, která nám přiblíží jeho původní funkci? Výstava Obrazy krásy a spásy se snaží jít právě posledně jmenovanou cestou. Takové expozice – pro středověké umění rozhodně vzácnější a méně časté – přicházejí se záměrem otevřít divákovi pohled na vystavené dílo i v jeho původních souvislostech a v co největší úplnosti.

To platí rovněž v situaci – a může to znít jako protimluv – kdy instalace vystavených děl nemůže přesně obnovit jejich původní kompozici a v tomto smyslu se odchyluje od historické skutečnosti. Obrazy krásy a spásy se taktéž do této situace dostávají. Výstava je sama o sobě velkou inscenací, která hodlá středověkým sochám a postavám otevřít prostor, aby mohly opět začít hrát roli, jež jim byla původně určena, jež jim patří a na kterou jsou zvyklé. Třeba tím, že je uspořádá do celků a skupin – ovšem pozor, v některých případech nově vytvořených a nepůvodních – v nichž nejsou již izolovanými díly a v nichž před námi vystoupí v jiném a snad alespoň trochu původnějším světle. Snaha kurátorů o takové oživení středověkých děl je v koncepci výstavy jasně patrná a zejména v první části expozice je, podle mého názoru, korunována úspěchem.

Ačkoliv Masné krámy v Plzni nejsou ideálním výstavním objektem, organizace prostoru ze strany kurátorů tento nedostatek činí přehlédnutelným. Tak si například téměř nepovšimneme extrémně nízkých stropů ani poměrně úzkého prostoru, který dobrému uměleckému zážitku z výstavy nepřispívá. Celkově instalace zapůsobí nevšední barevností. Jednotlivé úseky a celky výstavy jsou odděleny barevnými, dlouhými pruhy látky, které visí od stropu až téměř k zemi a vytváří tak jednotlivým seskupením exponátů svůj soukromý prostor. Takové traktování výstavy odkazuje zároveň i na skutečný dekor středověkého prostoru, který byl závěsy podobně zútulňován a proteplen. Přispívá k modifikaci zažitých představ o době chmurného, temného a strohého středověku. Skutečnost však byla jistě mnohem barevnější a pestřejší, než bychom se snad původně nadáli.

Pokud se na tuto výstavu nechystáte ani přesto, že některá z vystavených děl jsou prezentována zcela výjimečně po několika desetiletích a některá vůbec poprvé, snad se vám dostane do ruky obsáhlý katalog, který by měl vyjít na konci měsíce ledna. A pokud byste přeci jen výstavu rádi zhlédli a Plzeň je pro vás daleko, budete mít možnost navštívit její reprízu v Praze od 27. března do 6. července. Pořádat ji bude Národní galerie v Salmovském paláci. Ovšem pozor, na cestě z Plzně do Prahy některé postavy, sochy a sousoší již odejdou ze scény a vrátí se do svých původních sbírek...

Autorka je studentkou dějin umění na FF UK