Tísnivé horizonty Jiřího Johna

Museum Kampa hostí v těchto dnech dvě diametrálně odlišné expozice. Zatímco ve zdejší konírně je to divácky vstřícná přehlídka vánočně laděných obrazů Josefa Lady, hlavní budově dominují o poznání zemitější a hloubavější práce Jiřího Johna, které se staly předmětem recenze Pavla Besty.

Byla to bezesporu lehce zvlněná a v zimních měsících také nesmírně krutá a nemilosrdná příroda rodné Třešti, která se Jiřímu Johnovi zaryla hluboko pod nehty a on už ji odtud nikdy nedostal, vlastně se o to ani nepokoušel. Nesl si ji stále s sebou. Sice se krátce po skončení druhé světové války odstěhoval do Prahy, na západomoravskou vísku a její okolí však nikdy nezapomněl. Vždycky se sem rád a často vracel, později i v doprovodu své ženy Adrieny Šimotové se procházel po zdejších kopcích a lánech, které mu byly až do konce života velkou inspirací. Stály také u zrodu jeho prvních poválečných obrazů, jež si mohou návštěvníci v Museu Kampa prohlédnout.

Plátna v sobě sice nezapřou vliv magického realismu Jana Zrzavého, přesto je v nich už patrný svébytný umělecký rukopis jejich autora. Jsou jakousi antitezí oslavných obrazů plodné a harmonické přírody. John na svět nahlíží vlastním prizmatem, prizmatem místa, kde se narodil a které si ne náhodou vysloužilo přezdívku moravská Sibiř. Jeho krajiny jsou proto nehostinné, temně rustikální, mnohdy až tísnivě prázdné, nikdy však úplně beznadějné. Říkají nám, že život tady, v těchto kopcích a lesích není žádný med, je těžký a krutý, přesto ale svým způsobem krásný. Na obrazech hraje prim podzim, kdy studený vítr a mráz strhává ze stromů listí a obnažuje jeho větve. Vidíme holou kostru přírody, kterou později zasypávají příkrovy sněhu znesnadňující pohyb a život.

Přesto přese všechno to není striktně existenciální ráz, jenž by u Johna nabýval vrchu. Je to naopak hluboké duchovno, jímž se celá jeho tvorba vyznačuje. Vzdálené a často i rozostřené, mlžné horizonty od sebe oddělují nejen krajinu a nebe, ale i viděný svět od toho, který je na obraze skrytý za kopci. „Pane Johne, za ten obzor bych chtěl jít, abych se setkal s tím, co je za ním,“ nechal se prý slyšet profesor Josef Kaplický, když si prohlížel jeho obraz Zima. Stejně sugestivní jsou i Johnovy pozdější práce vytvořené na konci padesátých let po dokončení studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ovlivněné především civilismem. Namísto živé přírody máme před sebou šedavé a oprýskané zdi domů, nuzné fasády osamělých činžáků a někdy dokonce i zátiší. Celkový umělecký projev se postupně zjemňuje a zklidňuje, a to jak po stránce liniové, tak barevné.

Byla-li v úvodu řeč o zemi a hlíně zaryté za nehty, nebyla to jen ta z rodné Třešti, která mu za nimi navždy uvízla. V roce 1953 to byl i prach z archeologického naleziště na Zlatém koni u Koněprus, kam se John přihlásil jako brigádník a kde objevil další rovinu, kterou záhy zapracoval do svých děl - svět skrytý pod povrchem země. Novým médiem se pro něj navíc stávají grafiky. Právě v nich dosahuje Jiří John mimořádného mistrovství. Postupně z nich vytěsňuje perspektivu ve prospěch vertikálního vidění podobného řezu geologickými vrstvami. Jednotlivé plochy od sebe odděluje a opticky strukturuje pomocí výrazného šrafování. Do středu svých grafik klade listy, semínka či zárodky, ne však v odpovídajících proporcích, ale ve velikosti dané důležitostí samotného předmětu, jako to dělali už starověcí Egypťané. Střídmým a veskrze intimním způsobem se tak dotýká základních věcí, jako je zrození a skon, postupná a nevyhnutelná metamorfóza věcí a látek, nebo tok světla. Zejména v dnešní době, kdy se jistá část umělecké scény snaží za každou cenu svým uměním šokovat, jako to například dělají bratři Chapmanové v Rudolfinu se svými souložícími nácky, působí Johnovy práce mimořádně sympaticky. Rezonuje jimi totiž niterná snaha dobrat se něčeho hlubšího, něčeho, co nás přesahuje.

Autor je šéfredaktorem portálu E-kultura.cz

Jiří John: Jiří John za obzor / kurátor: Pavel Brunclík / Museum Kampa / Praha / 5. 12. - 23. 2. 2014