Artalk.cz

Na návštěvě

Od 12. do 17. prosince 2013 se ve Strakonicích konal pobyt studentů ateliéru intermediální tvorby Tomáše Vaňka z pražské AVU. Jednalo se o začátek experimentálního projektu, jehož cílem je rozproudit myšlení o veřejném prostoru na malém městě. O nesnadno uchopitelné a dosud neuzavřené akci jsme hovořili s jejími organizátory: Tomášem Vaňkem, nastupujícím rektorem AVU, a Janem Freibergem, kurátorem Galerie Na shledanou a iniciátorem aktivity Oživme si Strakonice.

Vanek_01

Jak vznikal nápad uspořádání pobytu a proč padla volba právě na ateliér Tomáše Vaňka?

TV: Byl to Honza Freiberg se svou občanskou iniciativou, kdo přišel s myšlenkou, jestli bychom nechtěli přijet s ateliérem do Strakonic a něco způsobit. Celou akci jsme připravovali a plánovali asi rok.

JF: Sdružení Oživme si Strakonice obecně vzniklo jako reakce na sochu Švandy dudáka na strakonickém náměstí, o níž jsme se s Tomášem bavili, když měl výstavu v Galerii Na shledanou v roce 2011. Tehdy jsme debatovali o veřejném prostoru maloměsta, kde se obvykle pracuje se symbolikou sochy v duchu 19. století a nehledají se nové prostředky, jak veřejný prostor uchopit, protože je to prostě složité. Druhým impulzem pro pozvání mladých umělců pak byl projekt, kterým se Tomáš účastnil výběrového řízení na sochu pro jihlavské náměstí.

TV: Byl jsem tehdy vyzván městem Jihlava a jako „nesochař“ jsem se ocitl ve společnosti klasických sochařů. Navrhl jsem tehdy jednoduchou věc – zvukovou sochu. Na střechu radnice, která je na náměstí, měl být umístěn směrový mikrofon, který by z určitého zvýrazněného a označeného místa na ploše náměstí snímal zvuk. Ten pak měl být přenášen na hradební parkány a odtud posílán směrovými reproduktory jako paprsek daleko do lesů. Vysílaný zvuk by bylo v jistých okamžicích možné slyšet během procházky. Takto navrženou zvukovou sochou jsem chtěl ulehčit v celku přeplněnému jihlavskému náměstí, nic nepřidávat, ale ubírat. Soutěž však byla nakonec z finančních důvodů zrušena.

JF: A právě tahle Tomášova nerealizovaná instalace pro mě byla dalším impulzem k přemýšlení o tom, jak se dá pracovat s veřejným prostorem jinak než klasickými výtvarnými prostředky. Tento typ myšlení mi byl blízký a byl to jeden z důvodů, proč jsem Tomáše s jeho ateliérem do Strakonic pozval. Dalším důvodem bylo to, že jsem chtěl, aby se obyvatelé města přestali vnímat jako oběti rozhodování těch nahoře, aby získali zájem o podílení se na formování toho, jak město vypadá. Impulz k dělání věcí dohromady považuji za nesmírně důležitý – a moment spoluúčasti je dle mého podstatný i pro Tomášovu tvorbu a styl, jakým vede svůj ateliér na Akademii.

Celá akce má poměrně nezvyklý a velmi zajímavý formát. Můžete ho trochu přiblížit?

TV: Od začátku jsem se bránil formátu workshopu, který bychom jaksi importovali. Chtěli jsme to pojmout spíše jako návštěvu; v ateliéru panovalo jednomyslné přesvědčení, že se musíme vyvarovat scénáře, kdy arogantní Pražáci něco vyvážejí na venkov. Připravovali jsme se na roli hostů. Pojem „návštěva“ se mi teď zdá patrně nejpřiléhavější.

Busta F. L. Čelakovského
Busta F. L. Čelakovského

Když ne workshop, co třeba plenér?

TV: Plenér jsme chvíli používali pracovně, ale o plenér se nejedná, protože ten předpokládá na svém konci vznik nějakých materiálních artefaktů. My jsme skicovali spíš mentálně.

Jaká je tedy situace veřejného prostoru ve Strakonicích? Které momenty vnímáte jako problematické?

JF: Můj pohled samozřejmě není vůbec objektivní. Vnímám především, že město si neumí poradit se svou vlastní historií. Za velké rány v jeho těle lze považovat most, který jej spojil pro auta, ale rozdělil pro lidi, vyhlazena byla židovská čtvrť, v 70. letech byl zbourán dům slavného rodáka Františka Ladislava Čelakovského, od 90. let zůstávají ladem textilky v centru. Jako kdyby město za několik posledních desítek let gumovalo svou historii. A namísto kritické reflexe minulosti dnes vytváří nové symboly, které jsou však z mého pohledu iluzí. Takto vnímám Švandu dudáka i celý folklor, není to podle mě opravdová reakce na sociální a historický stav města. Z tohoto důvodu jsme také začali pořádat různé akce, jejichž ambicí bylo zjistit, proč se město vyhýbá reflexi svých dějin i současnosti. Chtěli jsme zdůraznit jiné priority.

TV: Z mého pohledu město jakoby naschvál nebere vážně vlastní příběh, který je velmi bohatý a strukturovaný, a vybírá si pouze zjednodušené neproblematické pasáže, jimiž chce nahradit složitost onoho příběhu. Švanda dudák je jenom jedna epizodka z příběhu Strakonic, je to fikční postava. Myslím ostatně, že je to obecný hřích naší doby: chorvatský filozof Boris Buden např. upozorňuje na postkomunistický fenomén vymazávání socialistické historie, která se vytěsňuje a přeskakuje směrem k 19. století.

S jakou představou jste do projektu šli?

JF: Představujeme si město jako organismus, není to podle nás hmota kamenů a prázdných prostorů mezi nimi. Představujeme si, že se do té hmoty vtělují dějiny a naše těla, protože v městě žijí a pohybují se v něm lidé. Ti jsou v něm otištění a město se zase nazpátek vtiskává do nich se všemi svými bolavými místy. Od začátku jsem tak měl v povědomí jakýsi faktor léčení, otázku, zda lze prostřednictvím umění léčit bolavá místa městského organismu. Primárně mi jde o to, přetransformovat sebeobraz lidí či města, aby byl v určitém smyslu zdravější a autentičtější. Kladu si však zároveň otázku, jestli není velká drzost myslet si, že to lze udělat zvnějšku.

Návštěva Galerie Na shledanou na volyňském hřbitově
Návštěva Galerie Na shledanou na volyňském hřbitově

TV: Já myslím, že to je velká drzost. My, co jsme z vnějšku, jsme velmi citlivě a úzkostlivě řešili právě moment, kdy jsme pouhými cizinci a kdy hosté, a co to znamená. Když mě někdo pozve k sobě domů, nemůžu mu přeci začít jen tak přendávat nábytek. Vždy to chce určitý čas, abychom našli vzájemnou, byť dočasnou důvěru.

JF: Důvěra je klíčová právě třeba i v terapeutickém vztahu, který se mi v souvislosti s naší akcí stále vybavuje.

TV: Vnímáme to tak, že jsme byli požádáni o pomoc, ale stále hledáme funkční model, jak tomuto požádání vyhovět.

Jak návštěva probíhala?

JF: Chtěl jsem, aby se studenti seznámili s městem, ale také aby se oni trochu představili zástupcům města. První den proto probíhala tzv. „líná Pecha Kucha“: malá místnost, 30–40 diváků, 7 přispěvatelů. Hlavní témata byla záměrně vyhrocena prostřednictvím „domorodých“ přednášejících, zároveň jsem chtěl představit styl myšlení studentů z prestižní školy v městě, kde se o umění uvažuje tradičnějším způsobem. Měla to být vlastně kulturní výměna, k níž došlo nejvýrazněji v následné velmi výživné debatě, jež se dotkla i rasismu. Na programu taky byly různé návštěvy, jejichž leitmotivem byla dvě klíčová témata: utváření veřejného prostoru s jeho dějinami a industriální architektura, která je pro Strakonice zásadní.

TV: V podstatě jsme zjišťovali, u koho jsme na návštěvě. I když nějaké informace o vizuální podobě a historii města jsme zjišťovali už před příjezdem.

Osobní zkušenost jste před tím se Strakonicemi neměli?

TV: Já sám jsem jakožto Jihočech ve Strakonicích několikrát byl v časech mládežnického fotbalu, ale intenzivněji jsem je nezažil. A studenti město Strakonice také neznali a neměli zažité.

A lišila se realita od vašich očekávání?

TV: Byli jsme samozřejmě hodně infikováni Honzou, který nám prezentoval svůj pohled. Další dávkou pak byla vydatná debata první den pobytu, kde se ze strany domácích snesla vlna kritiky na to, jakým způsobem město Strakonice zachází s veřejným prostorem. To všechno jsme ze sebe potřebovali setřást, abychom se na město mohli dívat vlastníma očima.

Návštěva funkcionalistické budovy, továrny FEZKO s jejím majitelem panem Michálkem
Návštěva funkcionalistické budovy továrny FEZKO s jejím majitelem panem Michálkem

Co jste tedy uviděli?

TV: Po vyklidnění jsem já osobně identifikoval ve Strakonicích nepříjemnou, historicky zakořeněnou tendenci ke zjednodušování a zahlazování kompozice města. Byla např. zaslepena ramena potoků a řek, udělal se jednotící most. A mě tahle velká zplošťující gesta strašně ruší. Silnou stránku města bych spatřoval spíše v přiznání jeho složitosti. Ne nadarmo se Strakonicím říkávalo „malé Benátky“.

Zaznělo tu, že návštěva nemá žádný materiální výstup. Co je vlastně jejím výsledkem?

TV: Výsledkem je balík dojmů, který teď budeme rozplétat a zažívat. Ještě uvidíme, jestli vůbec vznikne něco konkrétního. Nevíme zatím ani, zda má vzniknout umělecký, nebo neumělecký výstup. Necháváme si nyní manévrovací prostor v tom, jak reagovat na takovouto zkušenost. Někdo ze studentů nicméně už teď ví, že chce reagovat individuálně, což může být jedna z cest. Každopádně počítáme s tím, že projekt bude nějakým způsobem pokračovat. Potřebujeme ale čas. Navíc největší kus práce stejně musí zůstat na lidech, kteří zde žijí, a na lokálních aktivitách, jako jsou Oživme si Strakonice nebo ArtWall. My můžeme situaci maximálně okořenit.

JF: Právě faktor času a zažívání je velmi důležitý a obvykle se – třeba u veřejných soutěží – podceňuje. Často se tak dotyčná věc nemá možnost vyvinout a reflektovat místní specifika.

TV: Pro nás v ateliéru je od začátku silným momentem hledání důvodu: proč a co ve Strakonicích dělat, co to celé má za smysl. I z tohoto pohledu je podle mě proces zažívání ohromě důležitý. Pokud ve finále něco skutečně vznikne, bude to díky tomu, že někdo najde důvod. A tím důvodem nebude nutnost splnit úkol, tak to postaveno není.

Měla návštěva nějaký přínos pro samotné studenty?

TV: Pro nás to byl důležitý zážitek jako pro ateliér. Po delší době jsme někam společně vyjeli a byli jsme intenzivně spolu. Řešíme nyní, co znamená sociálně historické pozadí konkrétního místa pro vznik uměleckého projektu či díla. Dostali jsme skrze návštěvu silný impulz dovnitř do ateliéru.

______________________________________________________________
foto: archiv ateliéru intermediální tvorby Tomáše Vaňka

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *