TZ: Pracoviště

Pracoviště / Galerie AMU / Praha / 28. 1. - 16. 2. 2014

PRACOVIŠTĚ

Vernisáž:
 úterý 28. 1. v 18 h

Výstava potrvá do 16. 2. 2014

Otevřeno denně mimo pondělí 10–12 a 13–18

Participující umělci: Tomáš Absolon, Jan Boháč a Anna Ročňová, Jiří David, Michal Drozen, Vojtěch Fröhlich, Anežka Hošková, Jaroslava Kadlecová, Jana Kochánková, Adéla Korbičková, Jan Nálevka, Richard Nikl, Skupina P.O.L.E., Sláva Sobotovičová, Evžen Šimera, Miroslava a Vladimíra Večeřovy, Dušan Zahoranský, Martin Zet, Monika Žáková

Kurátorka: Tereza Jindrová

Produkce: Hana Buddeus, Galerie AMU

Grafické řešení: Mütanta

Výstava se koná za podpory Magistrátu hlavního města Prahy.

Galerie AMU
, Hartigovský palác
, Malostranské náměstí 12
, Praha 1

www.facebook.com/galerie.amu

www.amu.cz/cs/gamu

Malba na plátno, sochy ze sádry, natáčení videoklipu, kresba a skládání písniček, lekce jógy a meditace, prostorová instalace z tkanin, editace videí, linkování papíru, performance, živý obraz, chemicko-fyzikální procesy atd., atd.

Výstavně-performativní projekt Pracoviště je zamýšlen jako dočasná a zároveň co nejvíce konkrétní a osobní platforma pro diskuzi současných témat skrze umění. Formou jednodenních, minimální hodinovou mzdou oceněných pracovních směn se v GAMU během tří týdnů představí víc než 18 umělců a umělkyň, od studentů vysokých uměleckých škol, přes mladou generaci až po etablované tvůrce a pedagogy. Výběr umělců a umělkyň proběhl tak, aby bylo pokryto co neširší spektrum výrazových prostředků i uměleckých názorů a postojů. S trochou nadsázky se tak dá říci, že bychom zúčastněné umělce v dané sestavě asi jinak jen sotva potkali na jedné skupinové výstavě.

Tuto šíři výběru umožňuje skutečnost, že zastřešujícím tématem projektu je právě společný jmenovatel všech participujících umělců: umělecká práce a její specifický vztah k práci vůbec. Co spojuje tolik odlišné konkrétní činnosti, které jednotliví umělci provádějí při své práci? A čím se tyto podoby práce odlišují od těch ne-uměleckých – z hlediska společenského a ekonomického, z hlediska tvorby identity a životní zkušenosti svých provozovatelů? Projekt Pracoviště nepodává autoritativní, analytickou odpověď – vychází pouze vstříc své době, jež sama takovou analýzu provádí. Právě ta volá po „ekonomistní“ perspektivě, obsažené v pojmu umělecké práce. Ten je ve dvojím ideologickém napětí: s konceptem výjimečné, fundamentálně smysluplné a principiálně neredukovatelné umělecké tvorby na jedné straně a na druhé straně s obecnou sítí často rozporných představ o lidské práci jako „zdroji hodnot“, jehož konkrétní realizace jsou samy hodnoceny z hlediska „užitečnosti“ nebo „smyslu“. Pracoviště se chce vyhnout klišé spojeným s potřebou útočit nebo naopak obhajovat smysluplnost či užitečnost umění a umělců. Na pozadí jeho otevřeného konceptu, je myšlenka, že v současné umělecké činnosti se ve skutečnosti názorně ukazuje arbitrárnost – tedy i nesmyslnost, „pouhá“ kontextuální, historická motivovanost –, která však není nijak omezená na svět umění: je pociťovaná, avšak odlišně integrovaná, hodnocená a sublimovaná v „pracovní“ zkušenosti stále větší části moderní společnosti. (V tomto ohledu lze motivaci Pracoviště vyložit jako snahu znovu uchopit politické jádro avantgard 20. století, z nichž byl u nás doposud apropriován spíše jen jejich estetický „povrch“.)

Projekt Pracoviště vychází z konkrétních událostí a procesů zachytitelných v dnešní situaci: v rámci umělecké scény dochází ke zřetelnému posunu v sebereflexi vlastní činnosti právě z perspektivy práce (ať už v kritických, sociálně angažovaných kruzích, nebo v těch cílevědomě sledujících kariéry profesionálních dodavatelů trhu s uměním), a ekonomicko-technologické změny obecně zároveň ve společnosti vedou prokazatelně rostoucí část populace ke schizofrenním posunům ve vztahu k práci – od života s prací jako nutností k dovolávání se práva na práci, od práce jako námahy k práci jako existenciální tíži.

...

Jistou ambicí výstavy, na níž bude každý den přímo v prostoru galerie pracovat jiná umělkyně či umělec, je proto umožnit osobním způsobem dialog mezi konkrétními umělci a konkrétními diváky, přičemž předávání názorů a zkušeností nemusí být zdaleka vedeno jen jedním směrem.