Funkografie

Po sedmnácti letech se do Moravské galerie vrací s monografickou výstavou dílo fotografa Jaromíra Funkeho. Kam se za ta léta posunulo bádání Antonína Dufka, dlouholetého kurátora fotografické sbírky MG, vypovídají sály v přízemí Místodržitelského paláce.

Funke, známý jako průkopník nových postupů avantgardní fotografie, reagoval ve svém díle na většinu významných proudů vizuální kultury druhé čtvrtiny 20. století, a v řadě těchto směrů dospěl dokonce k totožným výsledkům zároveň se světovými současníky, jakými byli například Man Ray či László Moholy-Nagy. Své fotografie řadil do cyklů (Abstraktní foto, Sklo a odraz, Čas trvá,…), aby nedošlo k dezinterpretaci. Mimo jiné právě i díky jeho konceptuálnímu způsobu tvorby můžeme pozorovat kontinuální vývoj jeho fotografií.

Funkeho fotografické začátky zdokumentovaly vůbec poprvé vystavené malé fotografie z alb, jež zachycují podobu a život Kolína. V dalších fázích zřetelně vnímáme, jak téměř fotku po fotce potlačuje předměty na úkor stínů až k abstrakci, aby následně vracel předměty i lidské figury před svůj objektiv při dokumentaci Podkarpatské Rusi v závěru své tvůrčí práce, kterou ukončila předčasná smrt Funkeho na konci druhé světové války. A právě zcela zřejmá vývojová linie jeho díla provází celou výstavou.

Chronologický sled fází fotografie Jaromíra Funkeho je oddělný místnostmi výstavního prostoru, avšak zároveň provázaný časovou osou. Tu dokonce zhmotňuje bílá páska táhnoucí se v diagonálách napříč celou výstavou. Černý text na ní pak připomíná jednotlivá období autorovy tvorby. Že instalace celkově reaguje na vystavené dílo, poukazuje nejen diagonální protnutí místností časovou osou/páskou, protože diagonála je výrazný prvek kompozic mnoha autorových fotografií, ale i hra vržených stínů zavěšené bílé koule, která se objevuje ve Funkeho fázi geometrických zátiší. Návrh instalace citlivé k vystaveným pracím je dílem konceptuálního umělce Tomáše Vaňka, známého svými participy.

Stejně jako Jaromír Funke balancuje i zdařilá instalace mezi konstrukcí a emocí, což je také název celé výstavy, ale především souběžně vydaného katalogu objemného počtem stran i obsahem. Právě katalog zhmotňuje dlouhodobý výzkum Antonína Dufka, v němž se nezaměřil pouze na Funkeho jako fotografa, ale i Funkeho co by pedagoga či teoretika. Bezmála třísetstránková publikace je první monografií rozsahem odpovídající významnosti této osobnosti dějin fotografie. Kniha navíc obsahuje kompletní soubor informací k osobnosti Jaromíra Funkeho od přehledu zastoupení na výstavách, přes nejrůznější publikované zmínky o jeho osobě, až k antologii – vlastním teoretickým textům tohoto fotografa. Přidaná hodnota katalogu se ukrývá v přímé spolupráci s Funkeho dcerou, jež poskytla potřebné údaje pro fotografův životopis, antologii či závěrečný apendix. Tam, kde mnohdy bývá katalog pouhým doplňkem či suvenýrem k výstavě, tady má celý projekt „funkografie“ přesně opačný ráz. Výstava doprovází katalog, nikoliv katalog výstavu.

A proč funkografie? Tento pojem jsem si vypůjčila z netradičně pojaté návštěvní knihy, kterou tvoří po pár dnech trvání výstavy hustě popsaný panel před vstupem do expozice. Ač anonymní autor pravděpodobně toto slovo psal s jiným významem, pro mě však dokonale vystihlo zastřešení pro celý projekt – výstavu, instalaci, katalog i pro dlouhodobé badatelské úsilí kurátora. A je-li monografie vědeckou publikací komplexně popisující jednu osobnost, pak právě funkografie v sobě shrnuje vše výše zmíněné.

______________________________________________________________

Jaromír Funke: Mezi konstrukcí a emocí / kurátor: Antonín Dufek / MG: Místodržitelský palác / Brno / 18. 10. 2013 – 19. 1. 2014