Artalk.cz

CJCH special: Umění samo o sobě je zároveň politikou

Rozhovor s Václavem Magidem, jenž byl pořízen pro potřeby katalogu CJCH, přetiskujeme v plném zněmí právě proto, že Magid je jako jediný z letošních finalistů také zkušeným teoretikem, který dokáže své cíle jasně formulovat a zároveň si je vědom problémů, s nimiž se současné umění potýká: „Souhlasím, že na vlně interdisciplinárního sebevědomí umělci používají jazyky, se kterými neumějí nakládat, a vytvářejí práce s pochybným výsledkem. Takzvaný edukativní obrat často ústí v deklaraci, že například přednáška je uměleckým dílem, ale faktická náplň tohoto gesta zůstává špatnou přednáškou.“

Pohled do instalace Nevyřešené problémy formy na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého / 2013
Pohled do instalace Nevyřešené problémy formy na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého / NG: Veletržní palác / 2013

Jak bude vypadat tvá práce pro letošní finále CJCH?
Zatím mohu mluvit pouze v hrubých obrysech. Základním podnětem mi byla adornovská představa, že autonomní umění v práci s imanentními problémy umělecké formy odráží společenskou problematiku. Myšlenka, že vnitřní konfigurace uměleckého díla odráží určité společenské kontradikce. Konkrétně tuto tezi aplikuji na hudební materiál, což je také velmi adornovské. Vracím se k Adornovým slovům, že hudba je „kódovaná řeč utrpení“. Konkrétně mám v úmyslu propojit elementy dvanáctitónové hudby, což bude působit jako velmi historizující citát, s texty, které se vážou k aktuálním společenským problémům. Výsledek by podle mých prozatímních, čistě schematických představ měl vést k naprostému zhroucení obou složek díla – jak složky dokumentárně-aktivistické, tak složky formální. Vzájemně by se měly narušit a výsledkem by měl být požitek z porušenosti.

Rozvedl bys tvé chápání pojmu zhroucení?
Doufejme, že to bude zřejmé až z konkrétního řešení práce. Texty poukazující ke společenské problematice budou zhudebněny elitářskou, masově nepřístupnou hudební formou. Výsledek, namísto toho, aby upozorňoval na nějaký problém nebo burcoval k akci, bude vyznívat tragikomicky jako nezdařený pokus o aktivismus.

Pohled do instalace Nevyřešené problémy formy na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého / 2013
Pohled do instalace Nevyřešené problémy formy na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého / NG: Veletržní palác / 2013

Ptám se proto, že jsem při studiu tvého portfolia opakovaně narážel na různé podoby kolapsu. Jako by zhroucení bylo ústředním tématem tvé tvorby?
V uvažování o kontextu vlastní práce se mi neustále střetávají dva okruhy, které jsou pro mne důležité. Jedním je zodpovědnost vůči formě a jejím vnitřním problémům, osobní a někdy až hysterické trvání na tvůrčí autonomii: „Nechte mi aspoň umění jako sféru, kde mohu dělat to, co chci, věnovat se tomu, co zajímá mě a pouze mě“. Na druhou stranu neustále přemýšlím o kontextu pracovních a institucionálních vztahů, ve kterých umění vzniká. V tomto politickém a ekonomickém rámci se nevyhnutelně stáváš komplicem mechanismů, se kterými nesouhlasíš. A je otázka, jestli to je nutné a do jaké míry.

Abych se ale dostal k odpovědi na tvoji otázku. Řešením, na které jsem přišel a nestále se k němu vracím, je nechat tento spor nevyřešený a v díle ho zviditelnit. Mohu zmínit příklad starší práce, již sice nepovažuji za dobrou, ale pro nás může být ilustrativní. Před několika lety jsem byl osloven k účasti na Prague Biennale. Byl jsem velmi nakloněn kurátorům české sekce Vasilu Artamonovovi a Jiřímu Davidovi a nepociťoval žádný tlak na to, co udělám, takže jsem bienále mohl cítit jako neutrální platformu prezentace. Zároveň jsem ale měl spoustu výhrad nejen k bienále v Praze, ale i k bienální kultuře obecně. S čistým svědomím jsem se proto nedokázal rozhodnout, jestli pozvání přijmout. Udělal jsem tedy ilustrativní práci, která dokumentovala mé rozhodování: dvojici obrazů, které shrnovaly „pro“ a „proti“ účasti na takové výstavě. Zviditelnil jsem svoji vlastní nerozhodnost a snažil se ji převést do obecnější roviny.

Pohled do výstavy Souřadnice / MG: Atrium Pražákova paláce  / 2012
Pohled do výstavy Souřadnice / MG: Atrium Pražákova paláce / 2012

Nejpracnější na přípravě tvé nové práce bude vytvoření oné dvanáctitónové skladby. Jsi písničkář a rockový kytarista, ale s tímto druhem hudby nemáš zkušenosti. Proč ti nevadí, že nemůžeš napsat výjimečnou hudbu, proč se věnuješ formě, kterou nemáš zvládnutou? Využívání ne-výtvarných forem výtvarnými umělci je dnes častou praxí. Často se ale setkáváme s výsledky, které jsou vlastně jen deklarací samotného kroku mimo oblast výtvarného vyjadřování bez hlubšího osvojení odlišného jazyka.
Rozumím, proč s tím máš problém. Souhlasím, že na vlně interdisciplinárního sebevědomí umělci používají jazyky, se kterými neumějí nakládat, a vytvářejí práce s pochybným výsledkem. Takzvaný edukativní obrat často ústí v deklaraci, že například přednáška je uměleckým dílem, ale faktická náplň tohoto gesta zůstává špatnou přednáškou. Ještě viditelnější to je u současného sklonu výtvarných umělců k literárnímu projevu. Řešil jsem to už u některých svých minulých prací, které jsou nejen konceptuální, ale blíží se literární formě. Možná jsem přehnaně sebevědomý, ale myslím si, že mé texty – literatura prezentovaná v galerii – nebyly zas až tak špatné.

Abych se ale dostal k aktuální věci. Mé skladby mohou být špatné ze dvou hledisek. Jedno přijímám jako nevyhnutelné a druhého se pokouším vyvarovat. První souvisí se skutečností, že přiznaně pracuji s historickou formou, která zprvu byla revoluční, ale pak se vyčerpala a stala akademismem. Pokud se tedy něčemu takovému věnuji, věnuji se akademické formě. Dokonce formě, která byla akademismem už před takovými osmdesáti lety. Stejné by bylo, kdybych se vracel například k barokní malbě. Moje hudba může být ale také špatná, jestliže se mi nepodaří naplnit pravidla dodekafonické hudby. Tomu se pokusím vyhnout pečlivou přípravou.

Detail z instalace Atlanti na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého / DOX / 2010
Detail z instalace Atlanti na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého / DOX / 2010

Vedle toho zvažuji, jestli zvuková zkušenost bude odpovídat mým potřebám. Když si budu skladbu psát sám, mohu se spíš přiblížit vlastní představě. A v neposlední řadě mé rozhodnutí napsat si hudbu sám souvisí s jedním z mých obecnějších přesvědčení. Nemám rád metodu, které Pavel Sterec říká „outsourcing“, kdy se kvůli naplnění konceptu vyhledávají adekvátní specialisté z různých oborů. Přestože vycházím z konceptuálního přístupu k práci, je pro mě důležité nést zodpovědnost za formální a estetické aspekty realizace konceptu. I když tedy cituji akademickou, historickou formu, chci zároveň tuto zodpovědnost přijmout.

V práci se vracíš k ideálu, že umění může měnit společenskou realitu. Jak se stavíš k modernistickým utopiím?
Podstatou avantgardní utopie je představa, že umění má moc změnit společnost, a když ne společnost, tak alespoň jedince. Umění je aktér utváření života. Pokud by jím ale nebylo, čím by bylo? Zábavou? Trávením volného času? V setrvávání na tomto aspektu ale nejsem ojedinělý. Zůstává v pozadí toho, proč se praktikuje volné umění, které má pořád být něčím jiným než zábavou.

Umění ale nesleduješ v konfliktu se zábavou, ale spíše s jeho společenskou a politickou funkcí.
Mým východiskem je představa, že umění samo o sobě – se svou imanentní problematikou – je zároveň politikou. To je heslo, které mě už dlouho motivuje i irituje. Snažím se pochopit, jak by mohlo fungovat, jak toho docílit, a pořád bojuji s tím, že to možná není víc než abstraktní fráze, za kterou si nedokážu nic smysluplného představit, aby se zároveň neobjevily nepřekonatelné rozpory. Fascinuje mě abstraktní ideál vyjádřený touto tezí: umění samo o sobě může být pravou politikou – ve smyslu změny lidského života a proměny společnosti, ve které žijeme a kterou vnímáme. Jakmile se ale dostanu ke konkrétnějším teoretickým pokusům o vysvětlení této teze, tak se vše rozpadá na nepřesvědčivé konstrukce. V tom se spojují dvě má přání. Jednak aby umění bylo svobodné, čisté a zabývalo se samo sebou a samo o sobě bylo hodnotné, třeba i hodnotnější než životy, které žijeme. Tím druhým je přání uměním změnit hmotnou skutečnost, ve které žijeme a politicky působíme. Uvědomuji si svoji naprostou neschopnost cokoliv z toho naplnit a zároveň se ani jednoho nechci vzdát.

Younger Than Jesus. Z cyklu Situace / 2009 / kresba tuší na papíře / 56,7 x 76,8 cm
Younger Than Jesus. Z cyklu Situace / 2009 / kresba tuší na papíře / 56,7 x 76,8 cm

Vzpomínám si na sérii kreseb z USA, v nichž jsi mapoval vlastní selhání, neschopnost komunikace či vyhodnocení situace. V tomto směru mě napadá, jestli se považuješ za skeptika?
Nejsem skeptik, protože věřím v umění. V této souvislosti se taková fráze hodí. Ve zmíněných kresbách se sice objevují selhání v reálném životě, ale jsou nějak popsaná a výsledkem tohoto popisu je kresba. Klíč k celému dílu je vykoupení z těchto selhání skrze jejich umělecké zprostředkování. Jestliže zaujmu jakýsi estetický odstup k vlastním nezdarům, tak se to tím pro mě zachrání.

Lze najít u tvého nového projektu vazbu k souboru Atlanti, který jsi ve finále CJCH prezentoval v roce 2010?
O tom jsem ještě nepřemýšlel. Obě práce souvisí s trsem témat, o kterých se zde bavíme: umění mezi autonomií a společenskou funkcí, umělec jako součást společnosti a zároveň někdo, kdo se zabývá problémy uměleckého díla s jeho imanentními otázkami. I když velmi zprostředkovaně, minule jsem více uvažoval o kontextu této ceny. Práce byla komentářem k roli umělce jako osoby a k umění jako společenské instituci. Jmenovala se Atlanti, protože v textech představovala životní osudy fiktivních umělců, kteří jsou zválcováni společností, ale přitom se stávají paradigmatickými stavebními prvky umění jako společensky vážené instituce – jejíž součástí jsou nakonec i umělecké ceny.

Pohled do instalace Z tajných složek estetické výchovy / 12. Bienále v Lyonu / 2013
Pohled do instalace Z tajných složek estetické výchovy / 12. Bienále v Lyonu / 2013

Když jsi zmínil osobnost převálcovanou okolnostmi, vybavují se mi také tvoje loňské Souřadnice v Atriu Moravské galerie v Brně. V nich se objevují motivy rozporu mezi ideálem a reálným životem, nemožnosti naplnění osobních přání v sovětské realitě, nemožnosti úniku, odchodu, přesunu jinam. Souvisí poslední téma se skutečností, že jsi Rus dovezený do Čech?
Žádný z motivů Souřadnic není přímo spojen se mnou. Snažím se sice pracovat s osobnější zkušeností, ale tak, aby nějak reflektovala obecnější problém. U výstavy Souřadnice se mi jednalo o paradoxní situaci, kdy zároveň náležíš i nenáležíš k určitému historickému světu a chceš i nechceš k němu náležet. Co se týká osobnějšího pozadí vzniku této práce, tak vycházela ze zkušenosti dvojího přesunu: geografické emigrace, která samozřejmě byla přesunem do jiného vesmíru, ale také přesunu časového.
Svět, ze kterého jsem byl vyvezen, už neexistuje. Má rodina se stěhovala v devadesátém roce, takže už ani v Čechách neexistoval. A myslím, že právě tím se dotýkám obecnější zkušenosti lidí z východního boku, kteří zažili nemožnost propojit dva zcela odlišné světy, aniž by emigrovali. Svět, ve kterém žili a uměli fungovat, se najednou stal jakousi prehistorickou, předpotopní zkušeností – něčím mytickým. Na výstavě Souřadnice jsem toto zkusil ukázat jako zkušenost, kdy člověk zažívá část sebe sama jako prvek mýtu.

Autor je teoretik umění a kurátor

______________________________________________________________
Rozhovor vznikl pro katalog výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. V publikaci byla zveřejněna pouze jeho část. Společnost Jindřicha Chalupeckého souhlasila se zveřejněním rozhovoru v celém rozsahu na Artalk.cz
______________________________________________________________
foto: archiv Václava Magida

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *