CJCH special: Radost z objevování prostoru

Při příležitosti vítězství Dominika Langa přinášíme dříve nepublikovanou recenzi jeho výstavy, která proběhla letos na podzim v Domě umění v Českých Budějovicích. Lenka Bardová sice primárně přibližuje výstavu samotnou, ale mnohé z použitých formulací jsou platné pro Langovu tvorbu obecně a dají se vztáhnout i k jeho realizaci ve Veletržním paláci.

Pro Langovu tvorbu je typická snaha popřít výsadní postavení každého jednotlivého uměleckého díla. Myšlenka artefaktu stojícího na podstavci, který objektu poskytuje ničím nerušený prostor k pozorování, je Langem pravidelně překonávána. Konkrétně v Budějovicích byla místo něj divákům předložena masa geometrična, která není okem najednou vnímatelná, rozdělitelná či redukovatelná na díly, které by se daly napasovat na samostatné sokly. Další součástí Langovy tvorby je zájem o otázku galerijního provozu, snaha o zproblematizování vlastního galerijního prostoru a následné nabourání očekávání diváka.

Výstavní plocha českobudějovického Domu umění běžně zahrnuje 5 místností, skrze něž je návštěvníkům umožněn kruhový průchod; z pěti od sebe izolovaných prostorů, jenž spojují pouze dveřní průhledy. Kolem středové zdi, která odděluje jednotlivé místnosti, byla nainstalována obří geometrická tělesa, (kvádr, krychle, válec a koule), jež se rozpínala od podlahy ke stropu. Lang tu tak vytvořil prostor jediný, v jehož středu se nacházela centrální socha. Tím došlo k mystifikaci recipienta, že socha nese břemeno stavby, čímž se dala přirovnat k funkci podpěrného sloupu. Jeden z prvních dojmů navozoval absenci zdi, pocit sjednocení, možnost skulpturu vidět ze všech stran a projít galerií jako by to byl jeden veliký pokoj.

Je otázkou, zda výstavu Procházení zdí můžeme vůbec pojímat jako „čistě“ sochařskou záležitost. Vztah prostoru, instalace a samotného artefaktu byl naprosto provázaný, jako by šlo o určitý druh závislosti. Další otázkou je, čí závislost byla podmíněnější. Zda prostoru na skulptuře, nebo skulptury na prostoru. Přesto lze mluvit o souladu, který obě entity sjednocoval a umožnil jim fungovat. Svázanost sochy a prostoru byla umocněna bílou barvou použitou jak na soše, tak na zdech galerie. Úzké propojení sochy a způsob jejího vystavení přinesl pocit větší dynamičnosti, než kdyby byla socha vytvořena v menším měřítku a postavena volně v místnosti. Rovněž totální nemožnost sochu obhlédnout jedním nebo několika pohledy ji zahalil ještě větším tajemstvím, což s sebou nesl i název výstavy, který vyzníval jako „hra s nadpřirozenem“. Procházení zdí lze číst i jako dvojsmyslnost, která se vztahuje na skulpturu i na diváka.

I přes autorův výběr geometrických těles, která byla komponovaná tak, aby vyhovovala ideálu zlatého řezu vůči figuře člověka, šlo z díla vycítit určité popření matematičnosti. Jednalo se o určitou nepředvídanost, která byla v tomto smyslu spjata spíše s přírodou. Skulptura na sebe sice vzala přesnou podobu, která vzešla z lidských rukou, přesto doslova prorůstala zdí galerie jako určitý člověkem nekontrolovatelný živel, který si udává vlastní nároky na prostor, do něhož neočekávaně proniká. Pravidelný návštěvník Domu umění by s největší pravděpodobností souhlasil, že se Dominiku Langovi podařilo vytržení ze stereotypního příchodu do galerie. Běžně totiž po otevření dveří narazí návštěvníkovo oko na kustodský stůl, který přináší lidský kontakt. Lang však (ať již zde či Veletržním paláci) nabídl naprosto jiný zážitek. V Budějovicích po otevření dveří příchozí viděl pouze část skulptury, která jako by se za ním vyvalila až na schodiště, po němž přišel, v NG se před ním otevřel nečekaný výhled na Prahu.

V Domě umění prvním okamžiku člověk váhal, zda vůbec může vstoupit dovnitř, zda ho monumentální masa nepohltí, neboť zprvu není lidské oko schopné odhadnout, jak je skulptura velká a do jak velké plochy se rozpíná. Až po nějaké chvíli začne člověk objevovat nové možnosti a kvality proměny, které Langovy projekty přináší. Ohlédneme-li se za Procházení zdí, zjistíme, že v sobě nenese pouze čistě umělecké hodnoty, ale i teoretické, jímž je rovněž třeba věnovat pozornost. Díky těmto dvěma úrovním pohledu lze hovořit o dvou důsledcích. Za prvé je to radost z objevování nového prostoru, který vznikl na základě instalace plastiky, a za druhé naprosto nevšední pojetí skulptury, která odkazuje na nutnost porozumět sochařské tvorbě, její historii a reflektovat její současný stav.

Autorka je studentkou Ústavu dějin umění FF Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích