CJCH special: Cena za díru v překližce

Letošním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého byl v pátek vyhlášen Dominik Lang. Při této příležitosti jsme připravili sérii textů věnujících se jak soutěži, tak jednotlivým finalistům. Autorkou prvního z nich je Kristýna Drápalová, jejíž příspěvek zabývající se vystavenými díly se k nim staví silně kriticky. Cestu ze současné situace formuluje následovně: "je třeba začít mluvit o tom, že kategorie jako krása, sepětí se životem, srozumitelnost či trvalost nejsou jen dávno překonané relikty dřívějšího přemýšlení o umění, nýbrž něco, o co má ve výtvarném umění stále a především jít."

Jestli dneska lidé vůbec navštěvují galerie výtvarného umění, tak obvykle proto, že chtějí vidět něco krásného. Lidem zevnitř výtvarné komunity se to může zdát beznadějně staromódní, ale je to rozumný důvod.

Blízkost opravdu krásných věcí totiž člověku dovoluje přemýšlet jinak, než je běžné. Myšlenky se snáze odpoutávají od země – a s nadhledem se lépe rozpoznává, co z událostí našeho života je důležité a co méně. To může být dost osvobozující: to, co jindy vnímáme jako křivdu, nespravedlnost či neřešitelný problém, při vyjevení správných proporcí často ztrácí svou tíživost.

Není se pak čemu divit, že lidé, kteří "nepatří do komunity", se dnes současnému výtvarnému umění obloukem vyhýbají. Vzali byste třeba vlastní matku na finalisty letošní Chalupeckého ceny? Já bych k tomu nenašla odvahu. Ani při nejlepší vůli bych jí totiž nedovedla vysvětlit, jaký má smysl ty výtvory sledovat.

Expozice finalistů CJCH ve Veletržním paláci působí jako přehlídka intelektuálně uhnutých kuriozit. Míjíte smradlavé conversky, přehozené přes kabely na paneláži. Koukáte na videa, kde selka v kroji naplácává na zadek své dospělé dceři. Na dalším zase ztrestaná dcerka přežvykuje a povídá: „To eat meat. To eat meat of a dead father.“ Do toho se mísí operní hlas, pozpátku přezpívávající slabiky radikálních politických sloganů.

Prvním místem porota ocenila člověka, který stvořil dvě kulaté díry v dřevotřískové stěně zakrývající okna Veletržního paláce. Návštěvník prý díky nim může sledovat rudý kotouč vycházejícího a zapadajícího slunce. Během dne je ale k vidění hlavně ta překližka s dírou.

Podle renomované mezinárodní poroty má tohle všechno být produkce těch nejnadějnějších z nadějných mladých umělců. Což se dokládá větami třeba o tom, že vystavované dílo "na půdorysu cílových míst a jejich obrazů ohledává osobní emocionální i dominantní racionální historii".

Tak určitě.

Ve skutečnosti letošní finalisté nic neohledávají, po ničem se neptají a nic pozoruhodného neobjevují. Návštěvník z jejich výtvorů nemá nic - ani ten povznášející estetický zážitek. Krásný je v celé síni leda výhled z pátého patra Veletržního paláce.

Samozřejmě, už slyším námitky, že krása je subjektivní kategorie a že co je srozumitelné na první dobrou bývá často také povrchní a nudné. Vážná sdělení přece nutně vyžadují pozornost, snahu o porozumění, myšlenkovou námahu. K pořádným dílům si člověk často hledá cestu týdny, měsíce a někdy i léta.

Budiž. To ale předpokládá, že ona díla vznikají s ambicí na co nejdelší trvání. Jenom potom se k nim lze vracet, pronikat do jejich významových vrstev a ve šťastných chvílích s nimi vést i něco jako dialog. Budou tedy ony smradlavé tenisky viset ve Veleteržním paláci (nebo kdekoliv jinde) alespoň rok, dva, abychom i my pomalejší mohli docenit jejich skrytou významovou hloubku?

Letošní finále Chalupeckého ceny je mimořádně nepovedené. Ne všechny předchozí ročníky byly takovým trapasem - ale zároveň se bohužel nejedná o nějaký extrémní výkyv. V letošním ročníku CJCH spíš jen kulminují problémy, na které se zadělává už dlouhá léta. České výtvarné scéně je už dlouho po právu vytýkána uzavřenost a zahleděnost do sebe.

Dobře to ilustruje pochvalně míněný komentář Jiřího Davida k expozici jedné letošní finalistky: „Daniela ve svých pracích přesvědčivě dosvědčuje, že obecná srozumitelnost umění je protimluv a nedostatečnost.“ Významný představitel české umělecké komunity tím světu říká: „To, že nám nerozumíte, není naše starost.“ Jenže ona by měla být - a umělci, kteří tvoří bez ambice na to, aby jejich dílo bylo srozumitelné i někomu jinému, než jejich pár kamarádům, jsou prostě zbyteční.

Celé to ale také můžeme chápat i jako výzvu ke změně kurzu. Těžko očekávat, že se současné výtvarné umění vyhrabe ze svého ghetta, pokud bude platit, že za díla typu "natáčím se v rodinné hrobce, jak oblečená do historického kostýmu vyplazuju jazyk", budou mladí nadějní tvůrci dostávat studijní pobyty na zahraničních univerzitách - místo toho, aby jim někdo jasně řekl, že produkují bezvýznamné koniny.

Je proto třeba začít mluvit o tom, že kategorie jako krása, sepětí se životem, srozumitelnost či trvalost nejsou jen dávno překonané relikty dřívějšího přemýšlení o umění, nýbrž něco, o co má ve výtvarném umění stále a především jít. Jenom pak získá současná výtvarná produkce opět šanci povznášet lidské myšlení. Zatím ho spíš utápí v bažinách pomíjivých absurdit.

______________________________________________________________
Autorka je studentkou dějin umění

______________________________________________________________

Za doprovodné snímky děkujeme Markétě Kinterové

______________________________________________________________

Poznámka autorky: Ad odstavec se spornou citací (Podle renomované mezinárodní poroty má tohle všechno být produkce těch nejnadějnějších z nadějných mladých umělců. Což se dokládá větami třeba o tom, že vystavované dílo „na půdorysu cílových míst a jejich obrazů ohledává osobní emocionální i dominantní racionální historii“). Je mi líto, že jsem se dopustila nepřesné formulace. Vyznívá to, jako by to bylo přímo vyjádření poroty; jedná se o citát z doprovodného textu k expozici.
 

 

Kristýna Drápalová | Narozena 1991, studuje dějiny umění na FF UK, občasně publikuje v různých periodicích (LN, Respekt, MF Dnes). Toho času studijně v Berlíně.