Artalk.cz

CJCH special: Cena za díru v překližce

Letošním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého byl v pátek vyhlášen Dominik Lang. Při této příležitosti jsme připravili sérii textů věnujících se jak soutěži, tak jednotlivým finalistům. Autorkou prvního z nich je Kristýna Drápalová, jejíž příspěvek zabývající se vystavenými díly se k nim staví silně kriticky. Cestu ze současné situace formuluje následovně: „je třeba začít mluvit o tom, že kategorie jako krása, sepětí se životem, srozumitelnost či trvalost nejsou jen dávno překonané relikty dřívějšího přemýšlení o umění, nýbrž něco, o co má ve výtvarném umění stále a především jít.“

Chalupecky_01

Jestli dneska lidé vůbec navštěvují galerie výtvarného umění, tak obvykle proto, že chtějí vidět něco krásného. Lidem zevnitř výtvarné komunity se to může zdát beznadějně staromódní, ale je to rozumný důvod.

Blízkost opravdu krásných věcí totiž člověku dovoluje přemýšlet jinak, než je běžné. Myšlenky se snáze odpoutávají od země – a s nadhledem se lépe rozpoznává, co z událostí našeho života je důležité a co méně. To může být dost osvobozující: to, co jindy vnímáme jako křivdu, nespravedlnost či neřešitelný problém, při vyjevení správných proporcí často ztrácí svou tíživost.

Není se pak čemu divit, že lidé, kteří „nepatří do komunity“, se dnes současnému výtvarnému umění obloukem vyhýbají. Vzali byste třeba vlastní matku na finalisty letošní Chalupeckého ceny? Já bych k tomu nenašla odvahu. Ani při nejlepší vůli bych jí totiž nedovedla vysvětlit, jaký má smysl ty výtvory sledovat.

Expozice finalistů CJCH ve Veletržním paláci působí jako přehlídka intelektuálně uhnutých kuriozit. Míjíte smradlavé conversky, přehozené přes kabely na paneláži. Koukáte na videa, kde selka v kroji naplácává na zadek své dospělé dceři. Na dalším zase ztrestaná dcerka přežvykuje a povídá: „To eat meat. To eat meat of a dead father.“ Do toho se mísí operní hlas, pozpátku přezpívávající slabiky radikálních politických sloganů.

Prvním místem porota ocenila člověka, který stvořil dvě kulaté díry v dřevotřískové stěně zakrývající okna Veletržního paláce. Návštěvník prý díky nim může sledovat rudý kotouč vycházejícího a zapadajícího slunce. Během dne je ale k vidění hlavně ta překližka s dírou.

Chalupecky_03

Podle renomované mezinárodní poroty má tohle všechno být produkce těch nejnadějnějších z nadějných mladých umělců. Což se dokládá větami třeba o tom, že vystavované dílo „na půdorysu cílových míst a jejich obrazů ohledává osobní emocionální i dominantní racionální historii“.

Tak určitě.

Ve skutečnosti letošní finalisté nic neohledávají, po ničem se neptají a nic pozoruhodného neobjevují. Návštěvník z jejich výtvorů nemá nic – ani ten povznášející estetický zážitek. Krásný je v celé síni leda výhled z pátého patra Veletržního paláce.

Samozřejmě, už slyším námitky, že krása je subjektivní kategorie a že co je srozumitelné na první dobrou bývá často také povrchní a nudné. Vážná sdělení přece nutně vyžadují pozornost, snahu o porozumění, myšlenkovou námahu. K pořádným dílům si člověk často hledá cestu týdny, měsíce a někdy i léta.

Budiž. To ale předpokládá, že ona díla vznikají s ambicí na co nejdelší trvání. Jenom potom se k nim lze vracet, pronikat do jejich významových vrstev a ve šťastných chvílích s nimi vést i něco jako dialog. Budou tedy ony smradlavé tenisky viset ve Veleteržním paláci (nebo kdekoliv jinde) alespoň rok, dva, abychom i my pomalejší mohli docenit jejich skrytou významovou hloubku?

Letošní finále Chalupeckého ceny je mimořádně nepovedené. Ne všechny předchozí ročníky byly takovým trapasem – ale zároveň se bohužel nejedná o nějaký extrémní výkyv. V letošním ročníku CJCH spíš jen kulminují problémy, na které se zadělává už dlouhá léta. České výtvarné scéně je už dlouho po právu vytýkána uzavřenost a zahleděnost do sebe.

Chalupecky_02

Dobře to ilustruje pochvalně míněný komentář Jiřího Davida k expozici jedné letošní finalistky: „Daniela ve svých pracích přesvědčivě dosvědčuje, že obecná srozumitelnost umění je protimluv a nedostatečnost.“ Významný představitel české umělecké komunity tím světu říká: „To, že nám nerozumíte, není naše starost.“ Jenže ona by měla být – a umělci, kteří tvoří bez ambice na to, aby jejich dílo bylo srozumitelné i někomu jinému, než jejich pár kamarádům, jsou prostě zbyteční.

Celé to ale také můžeme chápat i jako výzvu ke změně kurzu. Těžko očekávat, že se současné výtvarné umění vyhrabe ze svého ghetta, pokud bude platit, že za díla typu „natáčím se v rodinné hrobce, jak oblečená do historického kostýmu vyplazuju jazyk“, budou mladí nadějní tvůrci dostávat studijní pobyty na zahraničních univerzitách – místo toho, aby jim někdo jasně řekl, že produkují bezvýznamné koniny.

Je proto třeba začít mluvit o tom, že kategorie jako krása, sepětí se životem, srozumitelnost či trvalost nejsou jen dávno překonané relikty dřívějšího přemýšlení o umění, nýbrž něco, o co má ve výtvarném umění stále a především jít. Jenom pak získá současná výtvarná produkce opět šanci povznášet lidské myšlení. Zatím ho spíš utápí v bažinách pomíjivých absurdit.

______________________________________________________________

Autorka je studentkou dějin umění

______________________________________________________________

Za doprovodné snímky děkujeme Markétě Kinterové

______________________________________________________________

Poznámka autorky: Ad odstavec se spornou citací (Podle renomované mezinárodní poroty má tohle všechno být produkce těch nejnadějnějších z nadějných mladých umělců. Což se dokládá větami třeba o tom, že vystavované dílo „na půdorysu cílových míst a jejich obrazů ohledává osobní emocionální i dominantní racionální historii“). Je mi líto, že jsem se dopustila nepřesné formulace. Vyznívá to, jako by to bylo přímo vyjádření poroty; jedná se o citát z doprovodného textu k expozici.

 

 

Komentáře

  1. Jsem ráda, že jsem z Veletržního paláce nevycházela jediná se stejným pocitem.

  2. Dobrý den,

    děkuji za kritický pohled, se kterým se zcela ztotožňuji.

    Pokud bychom snad mohli opominout to, že velká část současných mladých „umělců“ naprosto postrádá jakékoli byť sebemenší znalosti „řemesla“, které je a bude základem jakékoli činnosti a ukrývá svou „fyzickou“ neschopnost za slova/věty typu „na půdorysu cílových míst a jejich obrazů ohledává osobní emocionální i dominantní racionální historii“, tak co opominout nelze, je velmi častý a naprostý nedostatek nápadu, který by byl schopen vyvolat sebemenší emoci.

    Pan Lang je bezesporu dobrý člověk, ale z jeho „konceptu“ necítím naprosto žádný tvůrčí proces či utrpení (v pozitivním slova smyslu), ale jen naprosté a zoufalé NIC. Což mi přijde trochu málo…

    S pozdravem, Josef Schwejk

  3. „Zapojte se do diskuze. Napiště Váš komentář.“ :-DDDDD

  4. Vámi vyzdvihované kategorie krásy, sepětí se životem, srozumitelnosti a trvalosti se docela dobře blíží nárokům, jaké kladli na výtvarné umění politici Třetí říše, případně Sovětského svazu. Tuším, že jste to tak nejspíš nemyslela, je to však očekávatelný důsledek argumentace nevyjasněnými a příliš obecnými pojmy. Kritika by takhle myslím vypadat neměla.

    1. …jo, zlatá díra v překližce. Kdyby těch nebylo! Ale nic proti Langovi.

  5. Milá Kristýno,studujete dějiny umění a to je skvělé. Zajímalo by mne,do jakého roku Vás osnovy zatím pustily? Až dojdete do šedesátých let, myslím, že Vás nemine velké dobrodružství…
    s úctou Michal P.

  6. Kristýno, jako zástupce „sympatizující laické veřejnosti“ můžu říct, že jestli něco selhává, tak je to zprostředkovávání současného umění, nikoli umění samotné. Je to problém kritiků, teoretiků a taky médií, která výtvarnému umění věnují zcela okrajovou pozornost, takže je běžný konzument při spatření něčeho jiného než ručně malovaného obrazu zákonitě zmaten. (A jestli si opravdu myslíte, že Dominik Lang dostal cenu za díru v překližce, a není to rafinovaný způsob, jak vyvolat diskusi, tak bych k tomu přidala i selhání školství.)

    Vím, že tenhle příměr pokulhává, ale to, že nechápu, proč a jakým způsobem se doktoři vrtají lidem v mozku, ještě přece neznamená, že správná léčba bolesti hlavy je jenom brufen a obklady, které mentálně obsáhnu. Ano, můžu si o tom něco přečíst, někoho se zeptat, nechat si to vysvětlit – anebo taky nemusím, to je na tom to skvělé; ale potom by asi nebylo vhodné, abych psala příspěvky o mozkové chirurgii.

    1. Barboro, Váš příměr je pouhou demagogii,protože redukuje vývoj umění na prohlubování znalostí přírodních věd nebo jiných zákonitostí, tak jako je tomu v medicíně, což je nesmysl. Navíc si myslím, že autorka, a pokud ne ona tak já ano, chtěla říci, že umění, které pro jeho samoúčelnou složitost nikdo nechápe, nikoho nezajímá. A to je skutečně chyba umělců a nikoli kritiků, teoretiků nebo medií. Protože zatímco chirurg dosahuje, nehledě na to zda rozumíme jeho práci, požadovaných výsledků, tak o současném českém umnění se to říci nedá.

    2. súhlasím s paní/slečnou .. článok rozoberá zaujímavú a myslím, že aj aktuálnu problematiku, ibaže je to tu „ale“ .. žiaľ ale neviem, či práve tomu „konzumentovi“ – percipientovi bol sprístupnený napríklad koncept diela, ktorý by tak pomohol pri jeho analyzovaní.(chyba inštitúcie, kde je dielo vystavené) I keď niektoré diela odkazujú iba samé na seba .. preto tento článok beriem ako dosť subjektívny. Avšak netvrdím, že je zlý. Podnietil tak k uvažovaniu … :)

  7. Následující citát je sice z článku o dopředu ošoupaných džínách, ale dobře vystihuje pohled laické veřejnosti na současné umění. Vzhledem k aktuálním nominacím na CJCH se tomu vůbec nelze divit: „Pokud by ňákej rozvrkočenej velkoumělec mrsknul ve Veletržáku obří plazmou z posledního patra do dvorany a na výslednej artefakt se ještě vykálel, asi bych mu to na fejsu neolajkoval, ale chápal bych, že měl třeba těžký dětství, timhle způsobem prostě vyjadřuje svoje pocity z naší reality a jiný velkoumělci ho poplácaj po zádech, jak dokázal vyjádřit odlištěnou realitu postmoderního světa a zároveň to, že je všechno na hovno.“

    1. Přijde mi to jako ze Škraloupa, tedy přesné jako obvykle. A nmejspíš bych tímhle výňatkem zastřešila i mnohé expozice na Slovensku (dle mé zkušenosti i v Rakousku, Anglii, Francii a nejspíš i jinde), které na člověka působí stejně, a to nejen výtvarní, ale i hudební či taneční.

      Moc ráda bych slyšela, proč doopravdy (ale DOOPRAVDY) vyřízl laureát onu díru do onoho prkna. Zda trávil dlouhé dny a noci v tvořivých uměleckých mukách s nepokojně spící hlavou padající na náčrtník a s tužkou v ruce, až do onoho jásavého okamihu prozření…

  8. Dlouho se mi nestalo, že bych se nad nějakým článkem tolik pobavil a zároveň mi bylo tolik smutno. Zajímavý mix pocitů dokážete vyvolat svými názory. Mám dojem, jako kdybyste studovala školu, která nemá s uměním nic společného.

  9. Dobrý den, Vaše kritika je podle mě bohužel chybná – kritizujete to, co jste s nepokusila pochopit, současné umění není pro „partu kamarádů“, spíše je určeno pro intelektuály. Ale to, že je něco složité, neznamená, že je špatné. Obecná kriteria krásy, které požadujete, je nesmysl, jak argumentoval Jiří Koukal.
    Pevně věřím, že Vás ta obecná skepse z nerozumění umění přejde…

  10. Prosím, mohla byste odkázat, odkud pochází váš citát: Podle renomované mezinárodní poroty má tohle všechno být produkce těch nejnadějnějších z nadějných mladých umělců. Což se dokládá větami třeba o tom, že vystavované dílo „na půdorysu cílových míst a jejich obrazů ohledává osobní emocionální i dominantní racionální historii“? V prohlášení poroty, viz http://www.cjch.cz/cz/article/laureatem-ceny-jindricha-chalupeckeho-je-dominik-lang (tamtéž lze dohledat i původní anglické znění) nic takového, ani podobného, není. Děkuji.

  11. Potrefené husy se ozvaly :D
    Současné umění – tedy alespoň jeho „akademická“ část se už dávno ocitla na slepé koleji a nestojí to ani za návštěvu – již několik let jsem nenavštívil žádnou výstavu „současného“ umění a cítím se výborně. Je to skvělý zážitek!!!

  12. Dobrý večer,
    díky všem za ohlasy.
    Ad odstavec se spornou citací (Podle renomované mezinárodní poroty má tohle všechno být produkce těch nejnadějnějších z nadějných mladých umělců. Což se dokládá větami třeba o tom, že vystavované dílo „na půdorysu cílových míst a jejich obrazů ohledává osobní emocionální i dominantní racionální historii“). Je mi líto, že jsem se dopustila nepřesné formulace. Vyznívá to, jako by to bylo přímo vyjádření poroty; je to citát z doprovodného textu k expozici. Na webu ho nemohu nalézt, na požádání ovšem ráda zašlu fotokopii.
    Ráda se zapojím do jakékoli věcné diskuse; na argumenty „nerozumíš tomu, tak o tom nepiš“ případně „píšeš jako nacisti a sověti“ ovšem nemá smysl reagovat.
    Hezky zdraví KD

    1. Ad. „píšeš jako nacisti a sověti“: přečtěte si komentář Jiřího Koukala ještě jednou. Je to věcná připomínka, nikoliv útok.

    2. Když jsem před léty raději přestal psát na blog Respektu, jedním z důvodů byly desítky nesrozumitelných výpadů, nadávek, tuposti vydávající se za selský rozum, hlas lidu, pravdu atd. A to jsem většinou nepsal u umění! Nechci tedy na tomto poli Artalku příliš rozporovat text K.Drápalové a následně i jednotlivé příspěvky. Takže bych ji chtěl požádat, až bude příště něco ve svém citovat z mého textu, aby se to pokusila korektně(korektní = dbající zásad nebo jsoucí v duchu zásad poctivého, slušného vztahu mezi lidmi, správný, přesný, poctivý, slušný, zdvořilý )uvést v jasné souvislosti. Protože když to neudělá, nebo neumí udělat, přináší bohužel i v dobré víře spíše zmatek, chaos v intepretacích, pro laiky, neintoše(interpretace = výklad, objasnění, tlumočení, podání; způsob podání díla výkonným umělcem).Můj text, z kterého cituje, byl přeci kritický(snad ne tak prvoplánově?!)vůči ceně J.Chalupeckého a taky vůči jejím současným protagonistům. Kritika však pro mne automaticky přeci neznamená dehonestaci(dehonestace = urážka, pomluva, znectění).Kritika pro mne tak neznamená osobní napadání, ani účelový lobbismus(cílené ovlivňování)jedné skupiny umělců, kritiků, kurátorů, vůči jiné podobné skupině lidí! Kritika je pro mne způsob jak vyslovovat fundovaný(fundovaný = podložený, zabezpečený; teoreticky dobře připravený)názor, třeba i velmi ostrý, subjektivní s rizikem vlastního omylu. Kateřino držím Vám palce a budu doufat, že osobně(nic jiného totiž neplatí!)dokážete na toto rozorané pole současného umění vnést takovou sílu, která se ukáže jako smysluplná v dílech lidí u kterých to vidíte! Budu se upřímně těšit. Jiří David – See more at: http://www.artalk.cz/2013/11/18/cjch-special-cena-za-diru-v-preklizce/#comment-78307

  13. Kristýno, když myslíte, že současné umění utápí myšlení v bažinách pomíjivých absurdit, proč to proboha studujete? A proč text jednoho z umělců citujete jako text k celé výstavě a ještě k tomu ho přisuzujete porotě? Byla jste vůbec někdy na nějaké výstavě? Víte jak vypadá tisková zpráva? Umíte hledat na internetu a nebo dokonce citovat zdroje? Proč se tímhle Artalk prezentuje? Jsem taky jen laik, ale u Vašeho pomateného textu si najednou připadám jako úplný znalec umění. Je to osvěžující :-)

  14. CJCH – nebyl jsem tam, ale také mám pocit, že současné „umění“ je pouze o tom vyvolat diskuzi… Postrádám díla jejihž hodnota je podložena kvalitně zvládnutým řemeslem a znalostí materiálu. Působí to jako hudba kterou píše a produkuje „hudebník“ bez znalosti not. Ano, je pár vyjímek které to zvládnou, ovšem na poli výtvarného umění se jedná spíše o pravidlo. Naprostá většina současných „umělců“ neinvestuje do svých děl ani hodnotu času, mnohdy to působí jako na poslední chvíli spíchnuté zoufalství. Hezké dny přeji…

  15. k tomuto článku by som Vám, milá Kristýna, podotkol aspoň to, že by ste sa mohla snažiť – ak Vám už toľko záleží na kategórii krásna – krásu objavovať.

    Dominikovo dielo je (podľa mňa) až dojímavo krásne. v priestore funkcionalistického baráku (a kontexte inštitúcie) vysekol Dominik niečo, čo môžeme stopovať až k akejsi prehistorickej mýtičnosti. veď sa na to môžete pozerať až ako na romantický koncept. naznačil priehľady na slnko v podobnom duchu, ako to robili megalitické stavby a pridal tú kuličku, ktorú si môžu návštevníci ako skarabeus váľať po podlahe dvorany. a ešte k tomu oproti kozmickým dimenziám naznačil ľudké merítko prostredníctvom tých titerných denných performancí (ktoré mňa tak hrozne iritovali, ale v tejto chvíli prehodnocujem). doporučujem Vám pre porovnanie vyhľadať si niektoré diela Jamesa Turrela.

    myslím, že som Dominika dosť dobre svojou špekuláciou pobavil. on týmto spôsobom vôbec neuvažuje. ale umelecké dielo má množinu interpretácií otvorenú, ako nám je známe už dobrého pol storočia, zrejme aj viac.

    a pokiaľ u Vás nie je (ako vidieť) žiadna vôľa po pozitívnej interpretácii, tak sa prosímvás, radšej venujte dejinám umenia 19. storočia alebo niečomu inému. ušetríte tým nervy čitateľom aj vaše vlastné zdravie. venujte sa niečomu, čo Vám bude robiť radosť. ako vidieť, súčasné umenie Vám žiadnu radosť neprináša, akurát Vám privodzuje stav rozčúlenosti a to je fakt nezdravé.

    1. Děkuji, tento názor jsem tu přesně hledal. Obhájci současného (nejen výtvarného) umění používají argumenty, že je třeba se nad ním zamyslet, jít do hloubky, znát souvislosti, Vy přidáváte otevřenou množinu interpretací a nutnost hledat ty pozitivní…

      Z toho by plynulo, že hodnota díla je řekněme přímo úměrná množství možných interpretací. Jenže interpretovat cokoliv v prostředí bez pravidel je snadné (jak jste pohotově ukázal) a libovolně komplikovaných konstrukcí lze vygenerovat potenciálně neomezené množství, je to dáno čistě tím, že máme k dispozici veškerou historickou zkušenost.

      Proto se zdráhám přijmout pohled skrze mohutnost množiny interpretací, „díra v překližce“ jich totiž nabízí stejně jako to, kdybych svůj odpadkový koš místo do popelnice vysypal na podlahu Veletržního paláce… A mohl bych z toho udělat cyklus, v každém ročním období by výsledek byl trochu odlišný a mohli bychom analyzovat každé toto „dílo“ zvlášť, potom je srovnávat mezi sebou a nakonec na ně pohlédnout jako na celek a dospět k hlubšímu poznání.

      1. Já si vzpomínám na Václava Cíglera, který mi k tomu před lety řekl: „Vypustím v galerii krajtu kobercovou a novináři se upíšou.“

  16. Děkuji za výstižné pojmenování problému, který taktéž cítím nad stavem současného českého výtvarna. Po pročtení některých komentářů si kladu otázku, co je intelektuálního a složitého na překližce s dírou? Protože se za intelektuála považuji, patrně tím bude míněn vrstevnatý a na významy bohatý rozdíl mezi překližkou s dírou a bez ní. Nebo ne?

  17. Typicky předvídatelná debata. Lajci souhlasí – intouši hájí pozice.
    Trocha pochybností na obou stranách by neuškodila…

    1. Tak nevím, podle čeho soudíte, že místní obhájci oné překližky jsou intouši. Naopak zde vidím z jejich řad velmi primitivní napadání.

  18. RE Jonáš Strouhal: a jak poznáte, kdo je laik a kdo intoš :D diskuze samozřejmě má standartní průběh včetně modu operandi – kdo se mnou nesouhlasí je debil

  19. Hlavně to zatím není moc diskuse. Teze k diskutování nabídla jen K. Drápalová, z druhé strany zaznívají především ad hominem komentáře, případně pochopitelné, byť k jádru věci taky nesměřující upozornění M. Bartlové na dílčí nepřesnost. Co vám říká krása, trvalost, promyšlenost v umění? To je jen pár otázek, které ten text otevírá. Pak je tu ovšem taky otázka – zdali se dá o umění diskutovat? Z komentářů některých, kteří tvrdí, že autorka výstavu jen nepochopila, se zdá, že zřejmě nikoli. Anebo snad přeci jen ano?

    1. O umění se nepochybně diskutovat dá, protože však jde o historicky proměnlivý pojem, nelze o něm hovořit bez dalšího upřesnění. Minulost nabídla několik konceptů, jak umění chápat. Například umění jako reprezentace, imitace, exprese, forma, nálepka světa umění atd. Každý takový koncept má své nutné podmínky, které na umělecká díla klade. I Kristýna Drápalová se pokusila svá kritéria pojmenovat, jejím sítem by však neprošla ani mnohá díla klasické moderny, což u odborníka překvapí. Současné umění je pro diváky neznalé kontextu, dějin umění, obtížně čitelné. Troufám si však tvrdit, že to není problém umělců.

  20. RE Jakub Jareš: Co vám říká krása, trvalost, promyšlenost v umění? Tak na to by Vám paní profesorka odpověděla, že to jsou už dávno překonané pojmy – proč by se umělo umění líbit, že? Zdali se dá o umění diskutovat? Po tom umělec 21. století přeci volá stále, ale nějak to vyznívá jako monolog – chybí totiž divák a s tím je spojen problém pochopení „uměleckého“ díla. V 19. století se vytvořila ikona nepochopeného umělce, která báječně fungovala po valnou část 20. století (hezky vystiženo Kafkou v povídce Umělec v hladovění), ale ta se postupně překonala a objevila staronová nová ikona velkého umělce – Picasso – stačí čára na papíře a podpis – posvátná relikvie živoucího génia. Tento model se postupně také překonal a byl nahrazen další a dalším modelem umělce až se postupně z dějin umění stávají dějiny umělectví a na projevy umělectví se dnes chodíme koukat do galerie jako do ZOO. Ono se to umění totiž postupně někam vytratilo, z počátku do druhého, třetího a teď bůhví jakého plánu… jenom že, když je projevem umělectví natřená prkenná ohrada s dírou, rezavá obruč, popřípadě suchý záchod, video s lidmi, kteří procházejí z letištních dveří s nápisem exit, tak se klade otázka, proč chodit ještě do galerie? Nestačí si sednout před prkennou ohradu ke Žlutým lázním nebo sedět na lavičce v metru a pozorovat jak vystupují lidé, či dokonce prohlásit skrumáž bordelu v šuplíku svého pracovního stolu za umělecké dílo a připevnit k tomu popisku s příhodným textem, což jistě vyvede z konceptu vaší ženu, která vás už několik let nutí ten svinčík uklidit? Problém současného umění ale i celé společnosti je totiž naprostá obsahová vyprázdněnost, ztráta a relativizace hodnot trvalejšího rázu a především pak ztráta opravdovosti – vše to je taková hra na něco, ale není to nic, nic skutečného.

  21. AUUUUUUU!!! …ja vám, decká, neviem, že sa mi chce zdvíhať si adrenalín sledovaním tejto bolestivej diskusie…

    RE:RK
    navrhujem metódu čítania, ktorú by som chcel nazvať „vôľa k pozitívnej interpretácii“. sám v nej zaostávam, tiež mám sklon byť extrémne skeptický. ale snažím sa cvičiť a rozvíjať v tejto svojej metóde.

    problém je v divákovi, ktory nemá vôľu, pokúsiť sa do umeleckého gesta vžiť a niečo v ňom pre seba nájsť. ak nie je radosť vo vás osobne, tak potom nenájdete radosť v ničom vo svete okolo. potom dokážete mať radosť len z toho, o čo vám povedali (napríklad v reklame) že hodné radosti – nový holywoodsky trhák? nové auto? nová čokoláda? radujete sa preto, že vám to tak ukázali.

    ano, pozerať sa na prkenú ohradu alebo rezavú obruč je v poriadku – napadlo by to osobne Vás? vedeli by ste mať z takého prostého aktu pozorovania radosť? že nie? a nie je umelcova propozícia, aby ste sa pozreli na ten úplne obyčajný objekt iným spôsobom oným charizmatickým šamanským gestom, ktoré má silu transformovať realitu okolo na niečo ďaleko mnohoznačnejšie, možno magickejšie? že to gesto vyzerá banálne? nie je napokon tá banalita (ne-vôľa k pozitívnemu interpretačnému modu) vo vás osobne? obsahová vyprázdnenosť je v pozorovateľovi, nie vo svete okolo. vy ju iba projektujete von.

    to gesto, ktoré nám umelec predkladá, za jeho naplnenosť a významovosť môže ručiť umelec len sám sebou, svojou vlastnou osobou. dáva všanc to najmenej ale zároveň najviac. dáva všanc svoju osobnú mytológiu, svoju vlastnú zanietenosť pre určitý problém, ktorý mnohokrát ešte nikto pred ním neformuloval.

    ak divák nič nepochopí z diela, ktoré je pred ním, tak to ešte nemôže zhodiť zo stola ako nehodnotné. v takom prípade by si divák mal dať ešte kúsok námahy, aby sa informoval o kontexte – ako zapadá do línie rozmýšľania umelca, jeho celkovej tvorby? a do akých ďalších línií uvažovania zapadá? a nemôžete nič iné len umelcovi buď uveriť – alebo nie.

    1. Dovolím si navrhnout jinou metodu: představit si, že byste s předmětným artefaktem měl žít – denně jej mít na očích, sedávat pod ním či vedle něj, učinit z něj součást svého intimního prostoru… Velká část toho, co je prezentováno jako moderní umění, by šla do popelnice během pár dnů – bez ohledu na vydumané šplechty zakomplexovaných nevzdělatelných nýmandů, přilepených na kunsthistorii jako lejno na podrážku…

  22. „… Člověk, jak se zdá, jakožto pán opět selhal. Dusí se ve vlastní šťávě, „rozšiřuje si“ k ospravedlnění hráze tolerance – na všem něco je. Ale trhání hrází vede jen k vytvoření placky paušálové stejnolehlosti smrdutého močálu, kterým se brodí různí šíbři, „razící“ a tvrdě vymáhající náhodné pěšinky (jaképak asi, když je po kolena břečky?) odnikud nikam! (protože právě šíbři) A dav? Každý, komu se nechce do šroubárny (ba i ta kuchařka), se vrhá na focení, natáčení, patlání, hňácání, válení sudů, vyrážení skřeků, pitvoření se, předpřahání koní před vozy, anebo taky nic – a na všem něco je. Ano, jistě. Tedy i na hovně! Jděte k šípku! Takhle to dopadá, když se lůza zmocní prostředků, které mají náležet jen pár vyvoleným! „Laicizace…“ A aby to celé nepřešlapovalo na místě – trend „novosti“! Už půldruhého století – obsese, skoro tik! Všichni se předhánějí v „osobitostech“ nejrůznějších vypocených vymyšlenin, až jsou takřka k nerozeznání. Ve jménu novosti si připevnili k nohám olověné koule – „svobodní“ až k nepohybu, takže ona podstata – proč vlastně?, která v pohybu je – nečekala a unikla – zázrak se tím pádem nekoná, poslední zbytky magie byly nahrazeny banalitou informace, čímž došlo k definitivnímu kolapsu v komunikaci mezi umělcem a adresátem… Není-li co sdělit, nastává hra na schovávanou – dochází ke stále masívnějšímu využití dobových reálií, artefaktů, fetišů a anekdot – kritéria výběru se ovšem jaksi vytratila. Soudobost? Avantgardnost? Kdyby Michelangelo nebyl zpozdilý hlupák, nemusel se mordovat s Mojžíšem. Mohl nám, namísto něj, zanechat pěkný receptář jedů. A všimli jste si, že nás, v případě J. S. Bacha, T. Manna, L. N. Tolstého, A. Solženicyna, E. Piaff, L. Armstronga a mnohých dalších vůbec nenapadne otázka, zda jsou avantgardní?“

    Vladimír Franz: Duše – Člověk – Hovna – Soudobost v umění aneb Kdo nemá uvnitř, ať jinde nehledá
    http://www.divadelni-noviny.cz/dva-skladatele-dva-magori-4

  23. Dobre jste to napsala, Kristyno! Nic si nedelejte z utocnych reakci, umelecka scena je plna pseudointelektualnich samozeru.. Nemusite vystudovat vysokou skolu, abyste dokazala vnimat obsah slova krasa..diky ze jste pripomnela, ze umeni muze byt proste jen krasne (ac se to bude pletenym svetrum zdat prizemni) a ne jen avantgardni ci sokujici.

  24. Ps: Zvlastni je, ze tenhle fenomen je pouze ve vytv. Umeni a v hudbe jsou mezinarodni hvezdy coldplay a ne skreky polomrtvych zab pri uplnku..ne, neni to zvlastni, tam funguje trh, tam se nekdo zajima o prijemce umeni a o to jestli se mu to bude libit..:)

    1. Mluvíte ale o mainstrýmové hudbě. O skutečně moderní vážnou hudbu se také zajímá jen velmi úzký okruh lidí…

      1. Je umeni umenim protoze neni mainstream? A naopak mainstream nebi umenim protoze je mainstream? Moderni vazna je pro me stejne umenim jako britpop – obe utoci na emoce posluchace, neco sdeluji, stimuluji;)

  25. Část současného výtvarného umění funguje na principu císařových nových šatů. Pár lidí, co se vezou, vychvalují střih a kvalitu látek, zatímco ty ostatní císařův nahý zadek nezajímá. Kdysi patřilo k dobrému tónu, že se o výtvarno zajímali (a taky jej kupovali) lidi vzdělaní v jiných oborech, třeba lékaři nebo právníci. Ty se podařilo odehnat a okolo událostí typu CJCH se shromažďuje pouze samožerná skupinka zasvěcenců, které filda nebo konceptuální ateliéry výtvarných škol vybavily chatrnou ideologií a schopností udělat z prdu kuličku.

  26. Když jsem před léty raději přestal psát na blog Respektu, jedním z důvodů byly desítky nesrozumitelných výpadů, nadávek, tuposti vydávající se za selský rozum, hlas lidu, pravdu atd. A to jsem většinou nepsal u umění! Nechci tedy na tomto poli Artalku příliš rozporovat text K.Drápalové a následně i jednotlivé příspěvky. Takže bych ji chtěl požádat, až bude příště něco ve svém citovat z mého textu, aby se to pokusila korektně(korektní = dbající zásad nebo jsoucí v duchu zásad poctivého, slušného vztahu mezi lidmi, správný, přesný, poctivý, slušný, zdvořilý )uvést v jasné souvislosti. Protože když to neudělá, nebo neumí udělat, přináší bohužel i v dobré víře spíše zmatek, chaos v intepretacích, pro laiky, neintoše(interpretace = výklad, objasnění, tlumočení, podání; způsob podání díla výkonným umělcem).Můj text, z kterého cituje, byl přeci kritický(snad tak prvoplánově?!)vůči ceně J.Chalupeckého a taky vůči jejím současným protagonistům. Kritika však pro mne automaticky přeci neznamená dehonestaci(dehonestace = urážka, pomluva, znectění).Kritika pro mne tak neznamená osobní napadání, ani účelový lobbismus(cílené ovlivňování)jedné skupiny umělců, kritiků, kurátorů, vůči jiné podobné skupině lidí! Kritika je pro mne způsob jak vyslovovat fundovaný(fundovaný = podložený, zabezpečený; teoreticky dobře připravený)názor, třeba i velmi ostrý, subjektivní s rizikem vlastního omylu. Kateřino držím Vám palce a budu doufat, že osobně(nic jiného totiž neplatí!)dokážete na toto rozorané pole současného umění vnést takovou sílu, která se ukáže jako smysluplná v dílech lidí u kterých to vidíte! Budu se upřímně těšit. Jiří David

  27. Na výstavě jsem nebyl a po Vašem článku asi na ní ani nepůjdu. V celku si myslím, že jste vystihla neduhy současné umělecké scény. Nemůžu však souhlasit s tím, že krása je ten hlavní nárok, který bychom na umění měli klást, takový přístup se mi opravdu zdá zastaralý (a to rozhodně nejsem zevnitř komunity, naopak jsem více než podprůměrný navštěvník galerií, ale stejně tak nerozumím estetice, takže to je pouhý názor). Myslím, že opravdu dobrý umělec dokáže do díla vložit to co chce a současně si najít cestu k divákovi. Tu druhou část bohužel spousta současných umělců nezvládá a vinu pak hází na diváky. Přitom divák dle mého názoru nikdy za nic nemůže a umělec by k němu měl přistupvat s pokorou, protože bez diváka není jeho umění uměním.

  28. Asi nejzajímavější na této diskuzi je to, jak se rozdělila na dva tábory, řekněme, nesmiřitelných. Padl tu názor že současné umění je jako holý zadek krále, který většina veřejnosti – tedy „nezasvěcených“ ignoruje. Pak tu také padly názory, že „když tomu někdo nerozumí je to vlastně jeho chyba“. Jenže pravda je bohužel na obou stranách. A nemyslím si, že je nutné autorku tohoto článku napadat způsobem že „by měla studovat něco jiného“ jenom proto, že nedrží hubu a krok se současnou a pro nornálního člověla těžko uchopitelnou uměleckou scénou.
    Mimochodem, kolik z vás vidělo to slunce v NG zapadat a vycházet? Bohužel žiji dlouhodobě v zahraničí a tak si to můžu „jen“ představovat. Když si tedy odmyslíte tu „díru v překližce“ která tam zeje přes den, tak ten moment východu a západu slunce musí být doopravdy o kráse a o jejím prožitku.

  29. Ale pro širokou veřejnost to určené ani není nebo ano? V kritice se vyzývá ke změně kurzu jenže pro koho umělci svá díla tvoří? Řekl bych že z větší míry tvoří pro galerie, pro kurátory a pro investory – jsou to oni kdo tvoří poptávku. Mám pocit že široká veřejnost u nás po umění příliš nevolá, respektive pokud má po něčem volat, tak se jí musí ukázat po čem – v tomhle smyslu bych viděl potenciál pro více komentovaných prohlídek a snahu lidi vzdělávat o tom, co je dnes „krásné“. Co je krásné a co ne člověk přece sám od sebe nepozná, musí ho to někdo naučit…a vzdělání široké veřejnosti v tomto smyslu zůstalo u impresionismu.

    1. To jste napsal hezky. Impresionizmus byl završením realizmu, takže co je po realizmu, je nesrozumitelné. Více méně je to tak, nicht wahr? Zbývá rozhodnout, jesli je skutečně nutno lidi učit, co je krásné (třeba díra v překližce nebo smradlavá teniska), a kde takové učení hraničí s manipulací (kdo to nevidí, je trouba).

  30. jen k té kráse… měl jsem možnost instalace ve Veletržáku opakovaně navštívit a zrovna ta vítězná instalace – kruhové průřezy které odkryly okna směrem na východ a západ mi v rámci celkové architektury veletržáku příjdou jako velmi podařená a vyloženě krásná – a to i v době mimo výcho či západ slunce – ty byly spíš jen tušené mystérium o kterém víme, i když ho nevidíme. A i ve dnech kdy bylo zataženo, mi tak připadaly. Takže bych nedostatek smyslu pro krásu zrovna tady nevyčítal. Vím i o pár dalších lidech, kteří je takhle vnímali, ale chápu, je to dost subjektivní.

    1. když se vám toto zdá „krásné“, tak co teprve bude říkat na oddělení dřeva či koupelen v Obi :D

  31. Nestačím se divit nad nenávistnými komentáři „komunity“ vůči slečně, která pouze kultivovaným způsobem vyjádřila vlastní názor. (nechybí ani přirovnání k nacistům) S autorkou souhlasím a případným zájemcům doporučuji poněkud obsáhlejší stať Rogera Kimballa „Umění bez krásy“.

    Odmítám, aby byli účastníci sporu děleni na „intelektuály“ (tedy příznivce postmoderního umění) a „lůzu“ (všechny ostatní). Sám jsem dosáhl vzdělání v humanitních oborech (historie, politologie) a nepovažuji se za o nic menšího „vzdělance“ než filozofující „konceptuální umělci“ a „bořiči tabu“

    Nejsem Bůhvíjaký znalec, nicméně výtvarné umění mě svým způsobem oslovuje. Mám velmi rád prerafaelity, romantismus a impresionismus i některé realistické malíře. Surrealismus třeba jako celek nemusím, ale takový René Magritte, to je třída. Stejně tak i současní polští neosurrealisti (Jerka, Bekśinski…) mým velmi oblíbeným malířem je i magický realista Rob Gonsalves. Ale víte co je zvláštní? Že z těch v článku popisovaných směrů mě nebere NIC. Je to škaredé, nudné, plytké, monotónní a zbytečně provokující. Samozřejmě i jistá provokace do umění patří, nicméně kořenem umění je slovo UM. Nějaká díra v překližce, to je výsměch. Současné postmoderní umění mnohdy nepovznáší, nevyvolává onen „vzlet myšlenek“, rozvoj pocitů, nikam neposouvá. Je to opravdu bezvýznamná hovadina

    Potrefené husy tady píší, že krása a povznášející role je přežitek a že hlavní je, aby se diskutovalo. Fajn. Pak se ale nedivte, že vám do těch galerií nikdo nechodí. Stoupenci postmoderny následně přejímají takzvanou mentalitu bunkru – my jsme ten malý kroužek „chápajících“, obklopený nevzdělanou a nekulturní lůzou. Realita je ovšem jinde. Netvrdím, že umění má být podbízivě „lidové“, ale pokud má zůstat uměním, musí být zachována jeho „řemeslná úroveň“

  32. K tomu bych měl koán :)
    V Nansenově klášteře se jednou mnichové západní a východní větve zenu rozkmotřili kvůli kočce. Nansen ji chytil, v druhé ruce nůže a řekl:
    „Jestli k tomu má někdo co říci, ať promluví. Jinak tu kočku zabiju.“
    Nikdo neřekl ani slovo a tak Nansen kočku zabil.

  33. Nejvíc se mi líbí, jak se tu ozvala dotovaná, uřvaná a tudíž zcela bezvýznamná „nezávislost“…že, pane Davide? :-D No jo…jsem prostě bytostně převědčen, že kdyby toto (a kterékoliv jiné) finále viděl Michelangelo, tak by dostal takovej záchvat smíchu, až by z toho umřel. A pan Chalupecký taky. Celý život se zabývám restaurováním umění a dokážu ocenit řemeslo i Řemeslo. Kde je tu něco takového? Kde je tu to něco, před čím můžu stát v němém úžasu a přemýšlet o tom, jak to ten autor udělal, když to přece nejde? Kde je tu to, co musel obětovat? Kde je tu nějaká bolest přetavená v radost? Nikde…není v tom nic a pokud bych to měl nazvat tak, jak mi zobák narostl, tak si myslím, že je to jenom takový navoněný hovno. Škoda…byly časy, kdy jsme uměli…

    1. Pane Hokeši omlouvám se, ale netuším o jaké dotovné, uřvané „nezavislosti“ hovoříte?!Pokud reagujete na můj kritický text k Chalupeckého ceně, pak si jej prosím přečtěte celý, neboť patrně reagujete jen na vyňatek, bez celkového kontextu, který ve svém textu nešťastně použila slečna Drápelová….nikdy jsem nic neřekl, nenapsal vůči řemeslu v umění, je pro mne stále stejně důležité jako obsah!Pouze se domnívám(nemám Vaší jistotu),že obsah nese formu,pokud se forma nestane sama obsahem.To je vše a je to docela srozumitelné, prosté.Vše ostatní už zaleží na každé osobnosti.

      1. …no to jste sice nenapsal, ale nějak si od Vás nemůžu vzpomenout na jedinou věc, kde bych to Řemeslo nebo aspoň řemeslo viděl. Od dětství se řídím tím, že dílo buď dává sílu, kterou tomu musel autor obětovat, nebo to bere tu, kterou sám nemá, a všechno ostatní jsou jenom tlachy. Podívejte se na Pietu od Michelangela…potřebuje snad nějaký komentář?

        1. Pane Hokeši, asi jste ještě o dost mladšího věku(?!,pokud tomu tak není, tak jste prostě na mé výstavy z jakýchkoliv důvodů nechodil(úsměv), nemám Vám to však za zle, opravdu ne! Co se týká Vámi neustále doporučovaného Michel Angela, asi by nebylo od věci se dozvědět, jak jeho práci (ne)přijímali jeho většinoví současnicí…zároveň mám pocit, že Pietu jsem obdivoval dříve než Vy(kdo má tedy větší nárok o ní „vyprávět“!)?!? Představte si dokonce ji mám z Říma v málem měřítku doma, každý den na očích. Přeji hezký den

          1. :D pobavil jste mě, děkuji :D

          2. Nevím, kolik je Vám, mně je 45, což mi ovšem v kontextu nasí diskuze připadá opravdu mimo mísu. A Vaše odpověď mě fakt pobavila. Viděl jsem toho od Vás dost na to, abych si uměl představit i ten zbytek. A jestli máte Pietu doma, tak ji pro začátek zkuste okopírovat. A uvidíte, jestli to nechá nějakou stopu v tom, čemu říkáte dílo. Ale jinak jsem si dost jistý tím, že za padesát let to nikoho zajímat nebude. A když si představím, že tohle nic předáváte dalším, že je učíte…umění není kolektivní ani sociální záležitost a celá tahle diskuze nejspíš nezmění nic na banalitě, která tomu dneska vládne. To změní až někdo, kdo Vám všem vyrazí dech něčím, co bude jednoduchý a jasný. A pak celá ta vaše parta bude v háji z toho, že na to někdo jde jinudy a jinak. Všechny velké věci vždycky vznikly mimo kontext, protože kontext je podle mě skupinová nemohoucnost. A že se nakonec vždycky poplácáte po zádech, to už jaksi patří k věci.

  34. Velmi souhlasím a sdílím dohad, který tu napsal T.Hokeš, že kdyby toto viděl JCH, jistě by zbledl před tím, kde se nalézá svět, v němž žijeme. Na druhou stranu, možná je právě toto dobré zrcadlo pro dnešní stav věcí v tomto světě a místě, potažmo zrcadlo i pro nás všechny (v obecné míře). Vidíme-li obskurní, nepochopitelný, unavený i únavný, mdlý a dle mého názoru duševně mrzácký obraz skutečnosti, nenadávejme jen autorům, ale prvně i sami sobě. A to píšu s tím, že takřka se vším výše ve článku zmíněným po zkušenosti souhlasím, byť jaksi s lítostí. Navíc se mi i pozdává, že článek je jen článkem, ne řetězem článků schovaných pod jakýsi odborný rozbor, kterým se nedá čtenářsky prokousat, jak tomu bohužel v podobných případech bývá. Neanalyzuje hloubkově, ale zní jako úder srdcem zvonu. Tak by to asi mělo být.

    Je mi z celé té situace kolem (nejen) letošní CJCH smutno. Ale nalijme si čistého vína, která z podobných cen jiného umění než výtvarného netrpí podobným vyprázdněním? Možná nejen ve finančním světě je na místě termín devalvace cen (což není jistě žádná nová myšlenka, já vím). Vždy si ale říkám, že toto je jen další důkaz, že mám špatně zameteno před vlastním prahem. Zároveň ať se ale nikdo nediví, jak na to naráží i Kristýna K., že do galerií nikdo na toto nepůjde. Kdo by chodil na vycházku na smetiště, vyjma fajnšmekrů či milovníků kuriozit? Věřím, že i umělci, co chtějí být „umělci“ i na vizitkách, mají dnes svých starostí dost, že každý grant a stipendium je jim dobré, že i porotci potřebují porotovat, hostovat a utužovat cechy, ale kde jsou adresáti toho všeho?

  35. Zábavné na téhle diskusi je, jak pro některé zúčastněné je urážlivé, že by se tento druh umění mohl prostě někomu n-e-l-í-b-i-t. „Do jakého roku vás osnovy pustily“, ptá se povýšeně pan Pěchouček. Jinej mluví o kritériích ze Sovětskýho svazu… Ale TOHLE jsou totalitní argumenty – neoslovuje vás to, co kulturbyro vyhodnotilo jako nejlepší? A ještě si to troufáte někde napsat? Jste buran, páč my víme, jak to má vypadat.

    1. Taky jsem to sem chtěl napsat – postmoderna alespoň z počátku usilovala o pluralitu názorů – tedy o větší svobodu – nezávislost s tím souviselo i „boření“ hranic vnímání toho, co je a co není umění atd. Jenomže, ty hranice se podařilo zbořit už tak před 40ti lety a ono stále něco bourat, co už neexistuje, jo, to je panečku věc :D dále je s tím spojen problém plurality názorů, umění a umělce. Jako „umělec“ je akceptován pouze ten, který pouze tvoří v nejkrajnějších mezích, které ale tak nějak už neexistují, protože už byly opravdu zbořeny. Celý problém je tak dosti zauzlen a navíc je konzervován „akademismem“, který produkuje řadu „nezávislých“ umělců, kteří ale mají k dispozici svobodu absolutní, které ale mohou využít právě pouze ve své nejkrajnější nejextrémnější podobě, takže ačkoliv jsou sice jako „svobodní a nezávislí“, tak ve skutečnosti jsou otroci své vlastní jako „svobody“ – neboli extrémní svoboda a nezávislost byla kodifikována jako kánon současného umělce, a kdo takový není, není umělec, takže pluralita názoru a skutečná svoboda šla do kopru – pro pochopení je si to dobré představit třeba na jiném segmentu lidské společnosti – např. užívání drog je projevem svobodné společností – analogicky k umělecké scéně by tedy za svobodné občany měli být považování jen alkoholici chlastající první ligu a smažky na preníku, ostatní přeci onu svobodu nevyžívají naplno, tudíž nejsou svobodní. Tato zvláštní demagogie se tak paradoxně blíží situaci právě v diktaturních režimech, které měli tendenci určovat co je a co není umění, jen s tím rozdílem, že do toho nekecá stát a jeho představitelé, ale celé to nějak pokračuje samospádem. Výsledek je ovšem podobný – výstava zvrhlého umění (Entartete Kunst) v Mnichově měla totiž trojnásobně vyšší návštěvnost, než výstava oficiálního umění (Große Deutsche Kunstausstellung).

  36. …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—… …—…
    CJCH IS DEAD!

  37. Miliony lidí věří už po staletí na neposkvrněné početí a zdá se, že žádným logickým argumentem nelze jejich vírou zatřást. Přitom uvěřit v něco takového je daleko složitější, než přijmout jako fakt tvrzení, že díra v překližce je umění. Co by se stalo, kdyby se někomu podařilo účinně zpochybnit církevní dogmata? Ohrozilo by to fungování církve. Mnoho lidí, kteří se šířením dogmat živí, by přišlo o práci, takže jejich pud sebezáchovy by se postaral o umlčení kacířů. Co by se stalo, kdyby názor Kristýny Drápalové nebyl ojedinělý, začal se šířit a nedejbože i množit? Současným uměním se živí statisíce lidí a nelze beztrestně říci, že obdivují neexistující císařovy šaty. Veřejnost, a schválně nepíšu „laická“, reaguje na výtvory současných umělců nezájmem. Zatím. Dalším krokem by mohlo být přiškrcení penězovodů, stipendií, grantů a dotací. Vždyť ani provoz NG není zadarmo.

    Ti, jejichž vazba na státní dotační systém není pevná, cítí ohrožení svých dogmat nejsilněji, a proto se ihned vrhají do protiútoku. Ono vlastně o protiútok nejde. To by musela Kristýna zaútočit jako první. Ona neútočí, ona jenom velmi zdvořile vyjadřuje své pochybnosti o tom, jestli jde o umění. Takže strážci komunity v diskusi nejdřív porovnají její text s názory politiků Třetí říše, potom se ironicky zeptají, do kterého roku už došla ve svém studiu dějin umění, najdou chyby v citaci a zavrcholí to konstatováním, že asi studuje na škole, „která nemá s uměním nic společného.“ Slabší povaha by si už hodila mašli.

    Myslím, že kritici kritiků tepou Kristýnu zcela zbytečně. Ona totiž po dostudování pravděpodobně zmlkne sama. Pokud bude chtít zůstat v oboru, bude muset „s nimi výti,“ anebo se věnovat umění starověku, kde na ni nikdo nečeká. Profesor S. z Brna byl jednou pozván do Prahy na diskusi o rekonstrukci Národního muzea. Vyjádřil tam názor, že dvorana muzea by se neměla zastřešovat, protože to považoval za příliš velký zásah do architektury. Mocným se to nelíbilo, a tak pan profesor přestal být do Prahy zván. Dvorana se zastřeší – našli se jiní památkáři, kterým to nevadí. Kristýna Drápalová se po dostudování nikdy nestane členkou poroty CJCH ani jiných porot. Pokud své názory nezmění, bude vyobcována z komunity, ve které se točí prachy a nikdy nedosáhne na grant či lákavé stipendium v zahraničí. Pokud se přizpůsobí, bude jí dána možnost objevit umělce a stát se slavnou. Před pár lety byl takto objevený neškodný úchyl – fotograf z Kyjova a řada podobných tichých bláznů na své objevení stále čeká. Prostor je tady rozhodně větší než ve středověku. Kristýna Drápalová se bude muset rozhodnout. Nezávidím jí to.

  38. Slečně Drápalové chybí kánon- to se dá pochopit mnohem snadněji, než díla mnohých současných umělců. Její rétorika („je třeba“) ale vybízí k diskuzi asi tolik, jako před padesáti lety vybízelo v Rudém právu slovo „mír“ ke skutečnému míru. Budu-li se držet její rétoriky: právě historici umění BY MĚLI být těmi, kdo nabízejí interpretaci, rozporují a dokáží na kánon na chvíli zapomenout.

  39. Tato diskuse je fascinující i vyčerpávající zároveň a otevírá podstatná témata vnímání (nejen) současného umění. Od jednoho díla se dostala k zobecnění, že současné umění je vyprázdněné a za nic nestojí. V této věci bychom měli být trochu opatrnější a vyjadřovat se s respektem – na poli současného umění vzniká tak obrovská produkce, že pochybuji, že ji můžeme takto jednoduše paušálně odsoudit několika charakteristikami.
    Je docela smutné, že povrchní přístup komentátorů redukoval komplexně promyšlené dílo Dominika Langa na díru v překližce. Ta díra je pouze jedním z prostředků, jak již bylo jinde detailně popsáno. Je také ironií, že se toto dílo stalo zástupným, ačkoliv je z prezentovaných prací asi nejvíce poetické a nejméně „depresivní“ či ironické.

    Myslím že by bylo skutečně přínosné, jak navrhuje R. Labuda, přistupovat k uměleckým dílům s určitou vůlí k porozumění, zvědavostí. Určitě můžeme být vyčerpáni různými překážkami, které nám nedovolí hned porozumět, někdy to může i fyzicky bolet, může nás to urazit a naštvat, ale v některých případech (jistě ne vždy) to může stát za to. Nikdo přece nikdy netvrdil, že musíme každé současné dílo vyhlásit za kvalitní. Obával bych se také zjednodušujících odkazů na minulost jako jakýchsi autorit kvality – Michelangela, realisty či další – je třeba mít na vědomí naprosto zásadní fakt: kulturní umění je bytostně spojeno s dobou svého vzniku. I když se nám Michelangelovy sochy líbí, přesto kontext jejich vzniku není zřejmý jen z toho, jak vypadají a že v nás vzbuzují citové hnutí. Najde se i mnoho lidí, kteří významu piety prostě nerozumí (neznají příběh Krista ani Bibli), i když se jim může líbit ta žena a mistrně provedené tělo či látka v mramoru. To je ale pouze část díla, důvod proč vzniklo tkvěl v konceptuálním programu, vymezeném vírou. A jejich formální zpracování bylo výrazem vysoce sofistikované estetiky a záliby ve stylizaci, která byla (bohužel) vlastní pouze určité vzdělané elitě.
    Setkání se současným uměním může být frustrující, ale není to přece nic nového – stačí sejít o několik poschodí níže ve Veletržním paláci a prohlédnout si sto let staré Picassovy obrazy, u kterých budeme mít možná podobné pocity – šedohnědé a černé dekonstruované s komplikovaným vztahem k realitě. Tato díla jsou stejně obtížně vstřebatelná na první pohled stejně jako informace o jejich ceně v desítkách milionů EUR. Jsou již součástí akceptované historie umění a kultury a i když jim nemusíme hned rozumět, přece je neoznačíme za neumění. Před ledasjakým abstraktním obrazem lze říct, a taky se to děje: to bych zvládl taky. Opravdu? Není to přehnané sebevědomí? Ty věci vznikají v určitém kontextu a inspiraci, za jistých okolností. Dneska máme zdánlivě dostupné vše, včetně technologií, „laicizace postupuje“ právě proto je potřeba kultivovat rozum a cit, abychom se nepropadli do zmatku a pochopili sami sebe a svoji svobodu. Umění není totiž nic jiného než opravdu umělá kulturní vymoženost. Nezbytná, ale již ne tak nezbytná, jako v šamanských kulturách. Proto jsme asi často redukovali posuzování umění z pohledu líbí – nelíbí. a nebo z pohledu vlastnění – to bych chtěl – nechtěl mít doma. Ani v minulosti nebyla značná část umění určena k tomu, abychom ji měli doma či v jeho blízkosti trávili celý svůj čas. Naopak. Aplikace hodnocení na základě krásy, srozumitelnosti nebo řemesla je výsostně dobová a na souvislostech konkrétní doby závislá. Nebo – jak skutečně chápeme – rozumíme kamenným sochám z velikonočních ostrovů? Africkým maskám? Pyramidám? A nakonec i Jindřich Chalupecký psal jen o své době, dohad, jestli by se mu práce současných finalistů líbily, je irelevantní.
    Kultura dnes je velmi rozrůzněná, tak proč požadovat jakousi vše prostupující univerzální totalitu umění. I dnes vznikají díla srozumitelní lépe i hůře. Díla týkající se zásadních témat (ano: láska,smrt, závist, válka,…) – ale taky díla která řeší velmi subtilní témata (asi jako bychom četli nějakou pasáž učené filosofické knihy, kterou si musíme přečíst čtyřikrát, pak dostudovat autory na které se odkazuje za posledních tisíc let a pak se ke čtení vrátit). Cožpak rozumíme bez komentáře např. obrazům Hieronyma Bosche, i když nás mohou fascinovat zvláštní virtuozitou malířského provedení a barevnosti?
    Dopřejme právo na existenci těmto různým podobám umění. Proč nemohou koexistovat? Císařovy nové šaty (opravdu dobré téma) mohou být stejně relevantní, jako sofistikovaná a subtilní instalace, nebo naopak opulentní umělecké formy. Padl tady požadavek na Coldplay – kdo chce britpop, nechť zajde do Rudolfina na Chapmany a i tu ironizaci avantgardního, obtížně pochopitelného umění tam najde, stejně jako lásku či smrt. Univerzálně srozumitelná a materiálově a produkčně opulentní díla má současné umění také, a nemusíme skončit hned u Damiena Hirsta, také hvězdné pop superstar.
    Těch pozitivních a inspirujících příkladů z hluboce diverzifikované mezinárodní scény jsou desítky a stovky. Toto téma je tak složité jako historie estetiky a umění samo, takže se asi nedá uspokojivě zodpovědět na půdoryse jedné diskuse…

    1. Cožpak rozumíme bez komentáře např. obrazům Hieronyma Bosche (Michelangela atd.), i když nás mohou fascinovat zvláštní virtuozitou malířského provedení a barevnosti? A tady jste uhodil hřebíček na hlavičku – ačkoliv těmto dílům nerozumím, protože neznám kontext, ve které vnikly – buďto z důvodů, že jsem nevzal tu správnou knížku do ruky nebo proto, že se ten kontext již nedochoval a to ani nezmiňuji, že interpretace výtvarného díla je rovněž relativní, tak mám celkem solidní šanci (bez hromady potištěného papíru), že si z toho díla odnesu obrovský zážitek – to dílo má totiž několik rovin, které jsou ale obsaženy v něm samém, tedy je srozumitelné samo o sobě a je prvořadým pramenem k svému vlastnímu poznání – v případě stěny s s dírou tomu samozřejmě tak není. Zkuste si představit možnost, že tato díla nějakým způsobem ztratí své prostředí, půjdete po ulici a tam budou opřená třeba o plot – obraz Bosche si bez pochyb přinesete domů jako umělecké dílo – díru v sádrokartonu tam zcela jistě necháte – tedy pokud zrovna nepřestavujete barák, pak by se vám ten sádrokarton asi hodil (opere superante materiam – tedy v tomto případě vidím jen ten matroš). Bohužel, část umělců spoléhá na akt „vystavení“ v galerijním prostředí, mimo toto prostředí již tato díla prostě nefungují – nijak se totiž neodlišují od věcí, které nás běžně obklopují (velmi vtipný byl počin kamarádů, kteří v nestřežené chvíli na Benátském bienále vystavili obsah svého baťohu – nikdo z návštěvníků nepostřehl, že nejde o umělecké dílo, jen byli znejistěny tím, že k tomu není popiska a dílo evidentně mělo úspěch, lidé se zastavovali, fotili si to … hmm :D ). a to ani nezmiňuji potřebu psaného návodu, jak tyto díla vnímat, co vyjadřují atd. – kdy bych byl zlomyslný galerista, tak to v noci přeházím a nikdo si toho nevšimne. S jedním papírem takového to návodu klidně můžete obejít celou výstavu a když budete mít dobrou vůli to umělecké dílo pochopit, tak si tu jednu samou tezi v každém díle najdete – jenom ale musíte poznat, kde končí galerijní prostor, abyste ten význam nehledal u požárního hydrantů :D

      samozřejmě s Vámi souhlasím, že ne vše je prvoplánové, že vše lze hodit do jednoho pytle a to vskutku nelze řešit v diskuzi o několika řádcích.

      PS: pokud někdo pláče dojetím před stěnou ze sádrokartonu v galerii, o které ale víme, že je to umělecké dílo, tak nebudeme na pochybách, že onen jedinec je hluboce dojat – ale zkuste si tuto scénku přenést mimo galerijní prostředí a budete mít před sebou citově či psychicky narušeného jedince :D
      a můžeme jít ještě dál – pokud zjevně stačí k prohlášení jakéhokoliv předmětu za umělecké dílo vystavení v galerijním prostředí, tak by mělo být stejně snadné prohlásit jakýkoliv prostor, či prostranství za galerii a předměty či scenerie se zde náhodně vyskytující za umělecká díla, nebo je snad galerie nějaké magické svaté místo, kde se pouhým dotekem kouzelníka – umělce stává z ničeho velké umění?

    2. Jen jsem čekal, kdo to tu napíše. Jsem rád, že zasazené v takovémto sofistikovaném kontextu. Osobně také považuji za „irelevantní“ možnost pohledu JCH na danou situaci, ale jak píše Kundera dobře v Nesmrtelnosti, toto už není věc JCH, a projektovat jeho dílo do jeho osoby je běžnou zkratkou, která není tak irelevantní, jako historická osoba, ale zdá se mi být plně funkční coby personifikace myšlenky.

      A velmi bych souhlasil s tím, co je zde psáno o „vůli k porozumění a zvědavosti“ s nimiž třeba přicházet k uměleckým dílům. Člověk se snaží, a většinou to jde i samo. Ale toto je otázka osobní kinetiky, ne obecného modu přitažlivosti. V době, kdy se vše nabízí samo, není se co divit, že znovu a znovu přežvýkávaná – byť zásadní, bytostná i zajímavou tvůrčí imaginací zpracovaná – témata uměleckých expozic začasté unavují (čím rozhodně neříkám, že všichni musí dělat věci zábavné, ani omylem, a jistě mnohé unavují i programově, schválně a snad i na truc). Z přemíry exotických jídel také začne nejspíš bolet břicho a pálit žáha (viz. ten Hirst). Nechci se opakovat, ale toto není ani tak vina umělců, jako spoluvina nás všech. Možná přišel čas na to, do galerií nechodit, nic v nich nehledat, nepídit se a nevciťovat, protože tento provoz je přežitý, galerií je mnoho, dobrý obraz si jde za slušný peníz objednat třeba z Číny, či sám vyrobit z vlastních fotek v nějakém Photoshopu, a nechť se prostě vyčistí trochu rybník. Třeba pak budeme rádi i za méně. Nejvíce bych nakonec asi ocenil, kdyby např. porota napříště vítěze či vítězkyni nevyhlásila vůbec, s tím, že to stejně nikam nevede. Kokolia velmi přesně kdysi psal myslím v Art&Antiques, že ceny akorát primitivizují scénu (v dnešní době). Osobně jsem o tom přesvědčen víc a víc.

  40. Zcela se ztotoznuju s autorcinou kritikou uzavrenosti soucasneho umeni. To jsou porad reci o tom jak to ma na lidi pusobit a vyvolavat diskusi, ale IMHO laicky navstevnik galerie citi ponejvice litost/nasrani nad vyhozenyma penezma za vstupne a diskuse se obvykle staci na tema kde bere autor tu drzost to ci ono vydavat za umeni. A to je dost omezene.
    Domnivam se, ze jedna z funkci vytvarne tvorby je kultivovat spolecnost, neco ji predavat. Tahle funkce byla v minulosti casto zneuzivana zvlaste totalinimi rezimy, ale to myslim neni duvod proc na ni zcela rezignovat. Psalo se tu, ze divaci by se meli snazit v umeni neco najit – ja dodavam ze umelci by se meli snazit aby jejich umeni bylo pristupne divakovi, a ne vymyslet schvalne pseudo-komplikovane pseudo-intelektualni (ve skutecnosti nejspise prazdne) konstrukce.

  41. Možná že právě recenzi Kristýny Drápalové by si měli přečíst všichni, kteří se zabývají současným výtvarným uměním. Recenze působí objektivně, bez lascívných maloměšťáckých klišé, které se začaly stávat určitým trendem dnešní doby.

    Přečtení recenze bych doporučil zvláště kurátorům galerií, kteří ve svých prostorách stále ještě vystavují podobné zhovadilosti, jako jsou zmíněné „otvory v překližkách“ a okázale všem návštěvníkům tvrdí „jaké to je umění“.

    Pánové kurátoři proberte se! Dnešní návštěvník není jen elementárním konzumentem umění. Dnešní návštěvník chce něco víc než jen rozporuplné pocity: „zda to autor produktu myslí s uměním vážně“.

    Profesor Jan Bauch napsal: „Umění, kterému nikdo nerozumí, není umění.“ Právě zmíněnou větu měli letošní absolventi na VŠUMPRUM v Praze vyvěšeno na budově své „ALMA MATER“. Bohužel ale některým absolventům stále ještě uniká skutečný význam obsahu citované věty.

    Nebojte se proto nahlas říkat: „Císař je nahý“, když tomu tak skutečně je. Než stále poklonkovat bludům vyřčených některými pokrytci. Nestrkejte hlavu do písku, ale jasně řekněte, že často produkují bezvýznamné výtvory, které velmi často zmizí nenávratně v „propadlišti dějin“.

    S úctou k výtvarnému umění Mgr. Lubomír Štícha

  42. Mila Kristyno,

    Vas vyrok „je třeba začít mluvit o tom, že kategorie jako krása, sepětí se životem, srozumitelnost či trvalost nejsou jen dávno překonané relikty dřívějšího přemýšlení o umění, nýbrž něco, o co má ve výtvarném umění stále a především jit“ je ponekud v rozporu s tim na co se snazite poukazat.

    Souhlasim s predchozimi komentatory, kteri napsali, ze jste se zrejme nepokusila, Vami tak opevovanou krasu, v dile Dominika Langa najit.

    Co se tyce krasy, Ludwig Wittgenstein prohlasil, ze kdyz oci vidi neco krasneho, ruce se to snazi nakreslit. Pokud si to tedy spojime s Langovym dilem, neni krasa to jedine cim se zabyva? Autor zrejme vnima vychod a zapad Slunce jako neco krasneho a chtel zvecnit pocit, ktery ma pri pohledu na tento vyjev.

    Vase dalsi kriterium, ktere vnimate jako dulezite, je sepeti se zivotem. Copak neni Slunce ta nejdulezitejsi vec k zivotu? Ne nadarmo se rika, ze bez Slunce by nebylo zivota na Zemi. Stale zde nevidite zadnou souvislost?

    Jdeme tedy dal. Srozumitelnost. Nevim jak jinak a srozumitelneji by se dal zvecnit zamer umelce.

    A trvalost? Domivam se, toto dilo bude vyvolavat stale stejne pocity a dopravat divakovi stejny prozitek.

    Historici umeni se prestali zabyvat vyvojem kanonu uz pred nejakou radou let. V dnesni dobe je kladen duraz na kontext, at uz politicky, socialni, ci kulturni. Pokud tedy vezmeme na vedomi sirsi spektrum okolnosti, myslim ze Vase kritika absence krasy neni na miste. Prave naopak. Langovo dilo je krasne. Mozna pro Vas ne esteticky, ale tim co predstavuje, co nabizi a take tim, jake myslenky dokaze vyprovokovat.

  43. Emocionální síla slunce stoupajícího na oblohu, jak píše Tereza G., se bezpochyby vyrovná zážitku z řady výborných výtvarných děl. Tak jako šum a tiché hřmění příboje může být velmi působivý zvukový zážitek. Ale když vylezu na koncertní pódium a pustím tam zvuky moře, dostanu po právu pěstí. Myšlenka pana Langa je bezpochyby zajímavá, ale pokud má představovat vrchol nastupujícího výtvarného umění, vystačím si místo toho s židlí na terase a flaškou whisky. Možná jsme my, nepoučený dav, opravdu neschopni vnímat Langovu genialitu, nevím. Ale pokud soudobé výtvarné umění skončí co do vlivu a zájmu na úrovni výstav skalniček, bude to zásluha tohoto druhu exponátů.

  44. Nevím co tentokrát předběhne co. Jaké umění jaké. Však jedno z nich se ale začne chovat jako květina a zem, co volá své dítě. Velký návrat k životu na zemi, neb skok za posledních 100 let byl příliš velký na to, aby se na něho člověk adaptoval. Nikdy nepochopím umělce roboty. Co i ve svých snech musí přece žít mezi betonem a umělou hmotou a jejich věci působí tak chladně, že polepšení člověka díky kráse umění je znemožněné.

    Malířství, hudba, sochařství. To se vyvíjelo takovou dobu! Vždyť už jen hudební studie renesanční o principu obloukovitého tvaru lidského života od počátku ke konci. Jak jen můžeme tento vývoj takto popřít za 100 let, když se vyvíjel od pravěku.

    Má-li umění jít proti lidu, ať je právě nyní krásné a ne chladné a prázdné, jako dneska jsme. Doba přesycení romantismem odezněla a nikdo si toho ani nevšiml. Člověku to chybí, stejně jako mu bude vždycky chybět vzpomínka na dvě koťata v botníku v domě, kde trávil své dětství.

  45. Článek je skvělý tím jak dokázal vyhnat vosy z úlu. Kdo se o nic nebojí, kdo má absolutní víru v to, že koná a tvoří podle srdce, nedotkne se ho kritika jeho prací, nebo děl s těmi jeho ať už obsahově nebo formou spojenými. Ta kritika bude pro něj jak vzdálené zašumění větru. Kdyby byli někteří dnešní konceptualisti jistí svou prací tak jako jsou jistí tím, že jim bije srdce, nekřičeli by při takovéto kritice, jako by jim někdo stoupl na kuří oko. Hluboké myšlenky do kterých se někteří konceptuální ale i jiní současní umělci noří, nejsou podle mého vyváženy stejně dlouhým a hlubokým bádání nad formou. Vyváženost formy a obsahu, to je to, co pak může obě strany smířit.

  46. Umění ani umělci neselhávají. Selhávají retardi z chráněných dílen typu A2, artmap, Ateliér apod. Selhávají kurátoři, kritici a naprosto selhávají lidé z kulturních časopisů. Jsou naprosto neschopní artikulovat zájmy umělecké/kulturní obce k čemuž patří mimo jiné i obhajovat její přínos pro zbytek společnosti.

    Zatím se věnuji intelektuálním blábolům, které nikoho nezajímají a krom samotných autorů, kteří nad těmi kudrlinkami zřejmě masturbují, je zřejmě nikdo nedočte. Je tomu tak proto, že nechápou či nejsou schopni rozlišit roli umělce a roli pracovníka v oblasti kultury.

    Takže umělcům bych nic nevyčítal. Není jejich prvořadou povinností vycházet vstříc „publiku.“

  47. Když už to všechno tak obykle počesku utichlo, a nic se z toho dopředu jdoucího nevyvedlo, tak tedy nastoupím já — co to jsou zde za intelektuálové, co to jsou zde za konceptualisti, kterým naprosto k jejicž žvanění nechybí, že dobrých 50 roků nikdo z nich/jim nebyl schopen přeložit Josepha Kosutha esej UMĚNÍ PO FILOZOFII, fundament konceptualismu, z něhož všichni citují, aniž vlastně četli. A v tom žvanění netuší, že ten bez jejich zájmu chystaný nedakonický Duckrabbit je vlastně hrou s filozofem Wittgensteinem, jemuž ono Kosuthovo slovo FILOZOFII kompetenčně náleželo. … V Nedakonicích na Slovácku se tak obvykle žvanit počesku nebude, proto o věc zdejších autorů zájem nižádný. … Než zveřejním zásadní odkaz, letmo zmíním, že kunstteoreticky nejpřínosněji v celé této debatě o překližce vystupoval hvězdopravec a astrolog pan Turnovký. … Který téma vrátil do mytologie a magie, tam již taková vizírová verze od neolitu patří. … Takže alespoň vše Wittgensteina o tom nedakonickém Duckrabbitovi: http://duckrabbit.blog.cz/1312/wittgensteinovy-teze-k-nedakonicke-duckrabbiti-vystave

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *