Znaky a náznaky

23. 10. 2013Artalk Recenze

Výstava probíhající v MeetFactory představuje práce Roberta Šalandy a Dušana Zahoranského, dvou umělců, kteří zkoumají náměty odvozené z lingvistiky, znaky, symboly a jemné jazykové nuance. Kromě objektů a obrazů umístili autoři do výstavních prostor také site-specific instalace nebo videoart. Jejich díla se zabývají jak vizuálními vlastnostmi, tak významy a dopady slov českého i anglického jazyka.

V hlavní místnosti nalezneme rozměrné objekty a obrazy spolu s barevnými papírovými „leporely“ a menšími kovovými díly. Výstavní prostor můžeme číst jako interaktivní mapu (navrženou Janem Pfeifferem), navádějící návštěvníka k jednotlivým dílům představujícím různé cesty, jež vedou k interpretaci slov, frází a symbolů. Menší práce uprostřed místnosti fungují jako detailnější, zvětšené body této mapy, kde jsou divákům přesněji odhaleny specifické výrazy či jazykové komponenty, se kterými autoři pracují.

Na vernisáži jsem strávila delší čas u série Šalandových velkoformátových maleb Bez názvu. Obrazy jsou sestaveny z vrstev náznaků a znaků, které se neustále mění a překrývají, přičemž utvářejí originální kompozice. Šalanda často pracuje se sděleními vyňatými z kontextu a s lehkou ironií lidových frází. V tomto případě ale obrazy vykouzlily pocit ubíhajícího času, nekonečného vývoje. Umělcova schopnost vytvořit a zaznamenat toto pohyblivé kontinuum v rámci statického média mne ohromila. Pozorovatel může v pětici maleb sledovat také hranice mezi figurativnějšími a abstraktními přístupy k lingvistickým tématům.

Instalace Zlatý voči, vytvořená z perforovaného červeného papíru, sestává z přibližně dvaceti vystřihovánek ve tvaru medaile. Ty jsou umístěny lineárně do jakési vlny připomínající nekonečnou křivku vítězství a chvály. Jedním z možných významů spojení „zlatý voči“ je snaha dosáhnout nemožného. Přestože má toto dílo konceptuálně podobná východiska jako ostatní Šalandovy práce na výstavě, vizuálně není natolik výrazné. Autorovy malby působí obecně silněji než jeho díla pohybující se na rozhraní médií, ve kterých často používá rozpoznatelné symboly, ale už je nerozvíjí a neexperimentuje s nimi právě tak, jako u maleb.

Zahoranského kovové objekty, přestože jsou nehybné, podobně jako některé Šalandovy práce evokují zdání pohybu. Největším z nich je dílo nazvané Nonstop. Tento nápis jakoby neustále proudil směrem dolů. Splývá zde slovo popisující dílo a dílo samotné, v souladu s Lacanovým pojetím „označujícího“ a „označovaného“. Toto prolínání fyzického objektu a jazyka nás dráždí, nutí nás přehodnocovat smysl a užívání slov k popisu předmětů či představ. Politické či komerční konotace díla ještě umocňují otázku odrazu nápisů či log v současné společnosti. Zahoranského dílo Slovo vypadá jakoby se samo stvořilo z vesmírného chaosu. Objekt nazvaný Slogan naproti tomu působí více industriálně a tvrdě. Odkazuje na způsoby použití slov pro méně ctnostné účely, jako je firemní propagace nebo politika. V Zahoranského sochařském slovníku se najde více narážek na politicky či jinak angažované vzkazy, které uvažují trivialitu či prázdnotu slov, jež ale zároveň dokážou měnit naše životy.

Videodokumentace Zahoranského akce nazvané Storch Heinar, vystavená v jedné ze zadních místností galerie, ukazuje oba umělce, jak přepravují reklamní atrapu značky Thor Steinar, která je úzce svázaná s neonacismem. Umělci doručují atrapu, jež namísto skutečného názvu této značky nese jméno parodické anti-kampaně „Storch Heinar“ (Čáp Heinar), do pražské pobočky obchodu. Prodavačům se nepodaří podstatu tohoto povedeného kousku odhalit a objekt přijímají jako reklamní předmět, který si domněle objednali. Umělec měnící jméno značky v její parodii se pokouší o symbolické zeslabení jejího významu a otevření diskuse na toto téma.

V druhé místnosti mě zaujala scénografie dvou Šalandových Černých pasažérů. Instalace dvojice maleb na papíře přesahuje konvenční způsoby vystavování jejich umístěním těsně k zemi na podlouhlý černý objekt. Když divák vchází do úzké místnosti, jakoby se malby z vizuálního počinu proměnily v okna projíždějící tramvaje nebo metra. Jednotlivá díla zobrazují slova „černý“ a „pasažér“ způsobem, který vyvolává představu samotných písmen přidržujících se tyčí v tramvaji. Volba prostorového umístění obrazů byla z mého pohledu navzdory autorovu záměru vytvořit jednolitý objekt problematická, vizuálně znepokující. Nezbavila jsem se touhy umístit malby jinak.

V případě Zahoranského objektu Trofej pro vítěze tendru není jasná jeho souvislost s ostatními vystavenými díly. Socha vytvořená z několika tenisových míčků a kovu vítá návštěvníky přímo u vstupu. S ostatními prezentovanými tématy by ji mohl spojovat odkaz na téma sportu nebo důraz na lidskou touhu něčeho dosáhnout, ale ve srovnání s dalšími projekty autora umožňuje tento objekt méně otevřenou interpretaci.

Výstava Slovo dalo Slovo v MeetFactory je jak vizuálně, tak konceptuálně celistvá, ale dává také prostor volným diváckým asociacím. Dotýká se témat jako je politika či svět komerce, ale jednotlivá díla jsou silná sama o sobě, bez ohledu na svou angažovanost. Divák zde má možnost téma sledovat jen povrchně, nebo se ponořit do jeho hloubky, přičemž estetická stránka výstavy je té obsahové silným protipólem. Je zde zdůrazněn neustálý vývoj jazyka a významů, ale zároveň prostor pro hravost a představivost.

Christina Gigliotti Autorka je absolventkou Parsons the New School for Design v New Yorku, v současnosti studuje na Anglo-American University v Praze. Je stážistkou centra MeetFactory.

Robert Šalanda a Dušan Zahoranský / Slovo dalo slovo / Galerie MeetFactory / Praha / 12. 9. – 27. 10. 2013 / 27. 10. v 19:00 dernisáž a křest katalogu

______________________________________________________________
překlad: Barbora Podobská

______________________________________________________________

foto: archiv Meetfactory