Artalk.cz

Stálá nebo dlouhodobá expozice muzea umění?

Přinášíme pohled Petra Tomáška, kurátora sbírky starého umění MG, na problematiku stálých, respektive dlouhodobých expozic. Tomášek zasává ten názor, že expozice by měly být opradu dlouhodobé a k jejich realizaci dodává: „Ne bombastické architektonické a instalační provedení, ale citlivá práce s výstavním prostorem a se světlem. Čím složitější bude sdělení a od něj se odvíjející členění expozice, tím dříve její pojetí zastará a stane se anachronickým. Méně je více.“

MPSE02_2012_460x288

Plaidoyer za jeden stereotyp uměleckého provozu

Francouzským termínem plaidoyer se v původním smyslu označuje závěrečná řeč žalobce a obhájce při soudním líčení. Dovolte mi, abych se zde v krátkosti pokusil o obhajobu jednoho stereotypu uměleckého provozu, který považuji za mimořádně důležitý, a tím je dlouhodobá expozice. Činím tak z pozice historika umění, který se zabývá především uměním tzv. starým, a jsem si vědom toho, že přístup zástupců jiných oborů k této otázce bude pravděpodobně odlišný. Domnívám se, že problematizování funkce a samotné existence dlouhodobých expozic do značné míry pramení z jejich nepřesného označování termínem „stálá expozice“, které je natolik běžnou součástí jazykového úzu, že se mu v podstatě neubrání ani ten, kdo si je onoho podstatného sémantického rozdílu mezi oběma slovními spojeními vědom. Přídavné jméno „stálý“ pak v našem, ještě hluboce v modernismu přebývajícím myšlení signalizuje něco neměnného, strnulého, nebo dokonce zahnívajícího. Je pak na první pohled přirozené, že se mluví o potřebě přetvoření stálých expozic a jejich případné transformaci v expozice nestálé. Jenže nedochází tak ve skutečnosti k záměně dvou zdánlivě protichůdných, ve skutečnosti však přirozeně komplementárních činností muzea umění, jakými jsou zpřístupňování nejvýznamnějších součástí sbírek formou dlouhodobých expozic a zároveň prezentace samostatných, vnitřně koherentních témat prostřednictvím krátkodobých výstav?

Muzea umění se v době svého konstituování v 19. a na počátku 20. století na veřejnost obracela v podstatě téměř výhradně formou dlouhodobých expozic, jejichž hlavní náplní bylo poskytnout návštěvníkům materiál k vědecké a vzdělávací činnosti. Četná provozní omezení muzejních institucí, jako byl nedostatek odborného i pomocného personálu, krátká otevírací doba nebo častý deficit výstavních i depozitárních prostor, neumožňovala takové uplatnění výstavní činnosti, na jaké jsme zvyklí dnes. Především však umělecké výstavy jiného typu, než byly do té doby převažující triviální přehlídky umění a umělců ve stylu CDD (=co dům dal), inicioval až moderní rozvoj vědeckého oboru dějiny umění v první polovině 20. století. U nás to byly zejména podněty vídeňské školy dějin umění, které v muzejním a spolkovém prostředí vedly ke zrodu prvních tematických výstavních projektů, zpočátku zaměřených na představení určitých uměleckých osobností nebo slohových období (např. Výstava gotického umění na Moravě a ve Slezsku, Brno, 1935–1936). Přestože se pak ve druhé polovině minulého století frekvence i odborná a architektonická kvalita krátkodobých výstav postupně zvyšovaly, dlouhodobé expozice stále hrály významnou roli při prezentaci muzejních sbírek a byla jim proto, v mezích možností, vždy věnována náležitá pozornost.

Dnes, kdy tempo fungování muzeí umění udává především bohatá, někdy až hektická výstavní činnost, a kdy je úspěšnost muzejních institucí měřena převážně úspěšností dramaturgie krátkodobých výstav, vynořují se hlasy, které smysl dlouhodobých, nebo, chcete-li, stálých expozic zpochybňují. Podle mého názoru se tak děje především proto, že jsou na ně aplikována stejná, nebo alespoň podobná hodnotící kritéria, jako na krátkodobé výstavy, např. návštěvnost, ohlasy v médiích, finanční výnos apod. Jenže úloha dlouhodobých expozic nespočívá ve vědecky fundované a zároveň divácky atraktivní prezentaci konkrétního tématu, jak očekáváme od sezónních výstav, ale jednoduše ve zpřístupnění nejvýznamnějších sbírkových předmětů, v našem případě uměleckých děl, co možná největšímu počtu potenciálních zájemců. Toto považuji za hlavní smysl dlouhodobých expozic a také za důvod, proč takové expozice, různě koncipované, nalezneme pravděpodobně ve všech významných světových uměleckých muzeích. Jejich návštěvníci jaksi samozřejmě počítají s tím, že i po letech naleznou díla Turnerova, Goyova či Dürerova na svém místě, ať už v National Gallery v Londýně, v Museo Nacional del Prado v Madridu nebo v Alte Pinakothek v Mnichově. Našinec si zas jen těžko dokáže představit návštěvu expozic Národní galerie v Praze bez stěžejních děl Karla Škréty nebo Moravské galerie v Brně bez konvolutu prací anonymního Mistra Rajhradského oltáře, když se omezíme jen na oblast tzv. starého umění.

Z odlišné funkce dlouhodobých expozic se podle mého názoru odvíjí i rozdílné nároky na obsah a formu u expozice a krátkodobé výstavy. Zatímco u výstavy se předpokládá efektní architektonické řešení a členění, které diváka aktivně vtáhne do výkladu tématu a poskytne mu určité vodítko k jeho dekódování v intencích autorova záměru, expozice by neměla být takto instruktivní. Očekávání je totiž v případě návštěvníka expozice pravděpodobně diametrálně odlišné od návštěvníka výstavy. Do expozice zpravidla nepřichází kvůli vyhraněnému tématu, ale spíše se záměrem setkat se s jednotlivými uměleckými díly a v jejich přítomnosti se individuálně, nebo v rámci větší skupiny kolektivně poučit, potěšit, pobavit či jen tak využít exkluzivního prostředí umělecké sbírky k relaxaci. Umělecká díla z různých období a regionů sama o sobě legitimizují existenci expozice, a to minimálně do doby, než umění ztratí svůj výjimečný společenský status. Expozici proto nebude slušet složitá ideová koncepce a intelektuální ekvilibristika, ale jasné a přehledné členění a jednoduché, nikoli však triviální sdělení. Ne bombastické architektonické a instalační provedení, ale citlivá práce s výstavním prostorem a se světlem. Čím složitější bude sdělení a od něj se odvíjející členění expozice, tím dříve její pojetí zastará a stane se anachronickým. Méně je více.

Domnívám se, že pro plnohodnotné využití dlouhodobé expozice jako základu bohatých doprovodných aktivit, ať již je návštěvník absolvuje pod vedením lektorů, anebo sám s využitím tištěných průvodců, či moderních audiovizuálních pomůcek, předpokládá maximálně otevřenou strukturu celku. Jen taková dlouhodobá expozice může doopravdy sloužit svému účelu dlouhodobě. Výhodou je téměř nekonečné množství možných výkladů, které lze jednoduše vrstvit na stávající celek, např. pomocí různě zvolených tematických tras prohlídek nebo použitím odlišných forem popisek apod., a tím ho přizpůsobovat a modulovat. Při realizaci dlouhodobé expozice by měl být kladen větší důraz na vytvoření příjemného prostředí, do kterého se návštěvník bude chtít opakovaně vracet, na kvalitu provedení všech prvků, na restaurátorskou přípravu děl a jejich předchozí odborné zpracování, než na její obsah. Ten by měl být řešen spíše v rámci bohatě strukturovaného doprovodného programu a tištěných či elektronických publikací, provázejících její trvání. Jako historický příklad jednoduché, bezpříznakové dlouhodobé expozice může posloužit expozice obrazárny Moravského zemského muzea v Brně, která ve velkorysých prostorách nadstavby Dietrichsteinského paláce fungovala s obměnami od třicátých až do sedmdesátých let 20. století. Stejně tak současná expozice starého umění Moravské galerie v Brně, otevřená v roce 2001, si i po letech – přes jistou okoukanost a technickou omšelost – stále zachovává svůj raison d´être, a to snad právě proto, že byla původně zamýšlena jako dočasná a byla realizována s minimálními architektonickými a výstavnickými nároky.

Poznámka na závěr: Doufám, že se v našem muzejním prostředí v dohledné době dočkáme co největšího počtu profesionálně realizovaných expozic, protože praktické zkušenosti nemohou nahradit jakékoli, byť sebeerudovanější teoretické debaty.¨

______________________________________________________________

Autor je kurátorem sbírky malířství a sochařství středověku, renesance a baroka MG

______________________________________________________________

Příspěvek byl původně přednesen na kolokviu Proměny ne/stálé expozice

______________________________________________________________

foto: archiv MG

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *