Stůl zůstává stolem

Vždy je pro mě trochu obtížné sestoupit do prostoru klubu K4 při pražské filosofické fakultě, sám jsem studoval na té brněnské, která je obklopena skvělými kavárnami a bistry s doladěnými architektonickými i gastronomickými koncepty, vše navíc za studentské ceny. Když pak vidím, v jakých zaplivaných místech se odehrává pražská studentská kultura, přijde mi to minimálně mrzuté. Pod nánosem prachu a sklepního vzduchu se však pravidelně objevují slibné projekty, od koncertů hipsterských zpěváků třeba z New Yorku, až po výstavy mladých kurátorů a současných studentů pražských uměleckých škol.

Aktuálně jedna takový výstava probíhá, je obalená do poněkud zbytečně syntetizujícího názvu Metamorféliéry a s ním spojeného konceptu. Ten stojí na kunsthistorickém nahlédnutí kurátorek výstavy, Markéty Donátové a Nikoly Tory Zolotarové, na vývoj uměleckých médií a jejich vzájemných vztahů v průběhu dvacátého století. Dochází k zjištění, že socha již dávno není sochou a obraz obrazem. O míře objevnosti není myslím třeba hovořit. Z textu k výstavě je patrné, že autorky znejišťuje přetrvávání klasických pojmenování ateliérů na vysokých uměleckých školách, ač pro pedagogy ani studenty hranice tradičních médií nejsou vůbec relevantní.

Mám pro autorky dvě banální odpovědi. Stůl zůstává stolem, je-li bohatě zdobený v duchu rokoka, stejně jako když jsou jeho fluidní tvary zhmotněny v nejaktuálnějším syntetickém materiálu na základě návrhu expresivně smýšlejícího designéra. Proměna formy (ve smyslu hmotném i ideovém) na obecném pojmu neubírá. A navíc kdo by se svedl zorientovat v uměleckých disciplínách, kdyby se všechny ateliéry jmenovali intermédia či vizuální studia? Současné vnímání tradičních médií jejich hranice nenarušuje, nýbrž proměňuje.

Ale zpátky k samotné výstavě. Najdete ji v místnosti na konci potemnělé chodby vedle baru. Klenutá sklepní prostora v péči památkového ústavu neumožňuje žádné stavební zásahy, což může být velká výzva pro kurátory i umělce, které se však ne každý odváží zhostit. Z toho důvodu je velmi často užitým médiem videoinstalace. Tak i v tomto případě, nikoliv ale cestou kompromisu. Problém s prostorem je vyřešen velice bystře a řemeslně nápaditě, alespoň to tak vypadá v šeru záře dataprojektoru. Z napnutého plátna byla vytvořena iluzivní stěna, pokrytá vrstvou nánosů štuku ve stejném vzezření jako na stěnách zbytku místnosti. Středem nové stěny vede průchod, zdramatizovaný schodištěm, opět vytvořeným z nataženého kamuflovaného plátna. V nově vzniklé iluzorní vedlejší místnosti se odehrává představení.

Kurátorky požádali 7 umělců, aby vytvořili nová díla pro danou příležitost. To se (až na jeden případ vystavení již hotové klauzurní práce) podařilo. Formátem prezentace je statický záběr ne delší než minutu pro každého z umělců. Děje se samozřejmě odehrávají v totožném prostoru iluzivní místnosti, ve skutečnosti jednoho z ateliérů na UMPRUM. Prezentace má jasně divadelní charakter, jednotlivé sketche jsou totožně narativní, umělec přijde na scénu, přinese své dílo, proběhne vzájemná interakce umělce a díla, umělec s dílem odchází. Formát je velmi živý a dynamický, celek působí jednotným dojmem, což srovnává rozdíly v kvalitě dílčích prezentací. Nejvýrazněji bezesporu působí výstupy studentů ateliéru malby Černického a Meduny na UMPRUM, Filipa Dvořáka a Martina Kolarova, jejich performance jsou přesvědčivé i nad rámec prvního plánu své zábavnosti. Kostka, performance Kateřiny Kučerové, studentky Jiřího Petrboka z AVU, velmi jednoduše a trefně rozehrává v dvourozměrnosti základní prostorový útvar. Dále je k vidění video Michaely Mertlové z ateliéru skla, akce Markéty Jáchymové, studentky Dominika Langa, se psem Bubákem a společná performance studentek fotografie Ivany Schovancové a Miroslavy Večeřové, všech z UMPRUM.

Snaha kurátorek výstavy, studentek dějin umění na FF UK, ohledávat prezentační formáty a práci se současným umění, mi přijde velmi osvěžující. Ve výběru umělců je bohužel silně patrné komu dané nastavení sedlo a pro koho bylo problematičtější. Samotný koncept a otázka rozšiřování klasických médií není v diskurzu současného umění již relevantní, rozhodně ne natolik, aby se stala základem konceptu celé výstavy. Výsledek v sobě spojuje mnoho nosnějších linek, které by bylo možné v posíleném výběru umělců ještě lépe rozehrát.

Patříte-li však k těm lidem, co neradi čtou texty k výstavám, výsledek si užijete a sestupu do sklepení nemusíte vůbec litovat. Navíc podle toho, jak vypadal začátek letošního léta, budete možná raději stát pod klenbou než na přímém dešti.