Artalk.cz

TZ: Velké ticho

Velké ticho / Jan Ambrůz, Vladana Hajnová, Daniel Hanzlík, Ladislav jezbera, Jiří Kornatovský, Richard Loskot, Jiří Matějů, Jaromír Novotný / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Hradec Králové / 14. 6. – 1. 9. 2013

Jan Ambruz

VELKÉ TICHO

Jan Ambrůz, Vladana Hajnová, Daniel Hanzlík, Ladislav jezbera, Jiří Kornatovský, Richard Loskot, Jiří Matějů, Jaromír Novotný

Vernisáž: čtvrtek 13.6. od 17.00

Příprava výstavy a úvodní slovo: Petra Příkazská

Hudební program: Jiří Vyšohlíd a Pavel Černík

Autorské improvizace na motivy minimalismu v hudbě

Kdy: 14.6. – 1.9.2013

Otevřeno mimo pondělí 9:00-12:00 a 13:00-17:00

POZOR! od 1.7.2013 změna otevírací doby: 10:00-18:00

Kde: Galerie moderního umění v Hradci Králové, Velké nám. 139/140, Hradec Králové

www.galeriehk.cz

Více informací: Mgr. Petra Příkazská, e-mail: sbirky@galeriehk.cz, petra.prikazska@seznam.cz

Co: Tematická výstava mapující jednu z podob současného výtvarného umění, která se minimálními prostředky snaží postihnout neviditelný řád věcí, přesáhnout běžné konvence všednodenní přítomnosti a prohloubit citlivost k viděnému.

Motto: Ticho je výchozím bodem zvuku, prostorem času, čas je prostorem trvání, trvání je prostorem nekonečna, nekonečno je prostorem představy.

Milan Grygar

Filosofie je umění naslouchat tichu. Všem hlasům, které nejsou slyšet, protože je nelze směnit za jednoduchá hesla.

Miroslav Petříček

Umění je filozofií beze slov. Umělci zviditelňují tušené jevy, energii prostoru a světla.

Nepoužívají k předání slov, přesto dokážou vzbudit emoce a podnítit k dalším otázkám.

Jejich díla jsou tichá nikoli němá. Každý z vystavujících umělců se k tomuto poselství přibližuje zcela jinou cestou. Používají princip odebírání i vrstvení, vycházejí z vědeckých poznatků optiky, myšlenek filozofie, ale i z prožitků hluboké meditace. K vyjádření využívají formu prázdného prostoru, světla i stále se opakujícího rytmu. Spojujícím prvkem je směřování k základním vizuálním vjemům a duchovnímu tichu. Ptejme se tedy nejen na smysl samotného díla, ale i na způsob našeho bytí a našeho vnímání světa. Ticho je dotykem energie, která přesahuje naše chápání. Ticho, existuje-li vůbec, je pouze jedno. V dnešní době, kdy nás obklopuje všudypřítomný nikdy neutichající hluk, se stává fyzické ticho i duchovní ztišení téměř nedosažitelnou metou. Zvuk je neoddělitelnou kulisou doprovázející vnímání světa. Skutečné ticho neexistuje, nikdy ho nezaslechneme a neprožijeme. Je to, jako bychom hledali dávno ztracený fenomén. Náš čas je určován rytmem, rytmem srdce a rytmem tikotu hodin prořezávající noční ticho v téměř každé domácnosti. 86400 vteřin denně ovládajících ztišený prostor. V bdělém stavu slyšíme vždy alespoň rytmus svého srdce. Zvuk a rytmus je nepostradatelný průvodce života a pohybu.

Ticho je konstrukt naší mysli. Toužíme po něm, protože se nám ho nedostává. Toužíme po něm v útěku před životem, obracíme se k němu při hledání hlubšího smyslu našeho bytí. V tichu se může zjevit odpověď na otázku, již dávno marně hledáme. Možná nic je více než něco? Otázka moderní filozofie zní: Proč vlastně není spíše nic než něco?

Reprodukce: Jan Ambrůz, Návrh instalace v Galerii moderního umění, 2013

tabulové sklo, hřebíky

Daniel Hanzlík, Infraloop, 2013

video, 3:33 (grafický zápis – interpretace neslyšitelného infrazvuku)

Jan Ambrůz | 1956 Zlín (Gottwaldov)

sochař, tvůrce instalací, pedagog a fotograf

Charakteristickým rysem Ambrůzovy tvorby je zvláštní poetika, která vyvěrá z dialogu objektů s prostředím a kdy se okolní prostor často stává součástí instalace. Celou Amrůzovu tvorbu pak prostupuje jazyk geometrie – jde však o jiný jazyk, než jaký známe z předchozího geometrického a minimalistického umění. Přísná seriálnost, chladné technicistní zpracování a jasná konstrukce je vždy v Ambrůzově díle čímsi narušována a „změkčována“: jednou je to labilita skleněných instalací, jindy primitivizující pojednání povrchu dřevěných či železných objektů. Do Ambrůzových soch se tak vkrádá jisté znepokojující napětí – výpověď o procesech pomíjivosti a dočasnosti věcí a snad i o paradoxu života vůbec. (cit: Ivona Raimanová)

Vladana Hajnová |1967 Pardubice

grafička, textilní výtvarnice a autorka objektů, členka Klubu Konkretistů

Pardubická autorka vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze. Je žákyní dvou významných osobností české grafiky: Ladislava Čepeláka a Jiřího Lindovského… Nehledá řád, ale ten se jí ve všech médiích vždy spolehlivě objeví, ať jsou to kresby, grafiky, objekty. Vladana Hajnová objevila pro svět umění pletivo a plastová brčka. Pardubickým vědcům její práce připomínají nanotrubičky zachytávající světlo a glukózové prstence… Její přístup je postminimalistický, můžeme přirovnat k dílu Američanky německého původu Evy Hesse. Což znamená, že používá základní geometrické tvary a formy stereometrických těles, ale není to svět poplatný čistě raciu a chladné dokonalosti, je citový, jaksi lidský.

(cit: Martina Vítková)

Daniel Hanzlík | 1970 Teplice

malíř, sochař, tvůrce objektů a instalací

Daniel Hanzlík, ač původem vystudovaný sklář v ateliéru Vladimíra Kopeckého, se ve své tvorbě už od počátku orientuje na různá jiná média. V jeho práci nalézáme malované obrazy, fotografii, site-specifické instalace, audiovizuální performance. Zásadní roli v jeho projektech hrají nová média a téměř ve všech nalezneme světlo, které se objevuje jako téma či jako technický nebo výrazový prostředek. Mnohé Hanzlíkovy práce jsou poznamenány zájmem o urbánní prostor: ať už jde o sitespecifické instalace či fotografie, zejména s tématem reklam – jako zdroje světla i jako symbolu moderní postindustriální civilizace. Zkoumá hranice našeho vnímání a uvažování o věcech a jevech.

(cit: Ivona Raimanová)

Ladislav Jezbera | 1976 Hořice v Podkrkonoší

sochař, autor instalací, člen Klubu Konkretistů

Jezbera patří k autorům, kteří svými ojedinělými přístupy a užitím nových vyjadřovacích prostředků pro svá témata výrazně rozšiřují možnosti současné výtvarné tvorby. Jezberovy práce původně vycházejí z myšlení blízkého hnutí arte povera, které od 60. let 20. století zprostředkovávalo průnik konceptualismu a minimalismu. Jezbera často využívá architektonického slovníku a čistých geometrických tvarů, k těm se ale neodmyslitelně přidávají organické amorfní elementy, které pracují s procesuálními prvky proudění, tekutosti, stárnutím, tvarovými změnami… Jezberovy práce často oslovují spolu se zrakem také další smysly, čich, hmat, často se jedná o díla v jednom okamžiku neuchopitelná, proměnlivá v čase. (Tomáš Skalík)

Kornatovsky Tibet

Jiří Kornatovský | 1952 Plasy

autor velkoformátových kreseb, grafik a pedagog

…Rotační struktura tahu souzní i s autorovým primárním tématem, jenž představuje duševní pohyb. Tato duchovní aktivita je odvozena od tradičních podob transcendentního zážitku: meditace, modlitba. Duchovní aspekty vtělil Kornatovský i do programu periodického sympozia Hermit, jenž se odehrávalo v 90. letech 20. století v jeho rodných Plasích. Velkoformátové kresby vytváří Kornatovský vesměs technikou uhlu na kartonu, pro menší formáty používá i tuhu nebo propisovačku. Kornatovský se zaměřuje na kontinuitu, opakování akcí téměř rituálního charakteru. Jde tedy o určité udržování řádu událostí v rytmu cyklického (tj. archetypálního či mýtického) času. (cit: Václav Hájek)

Jiří Matějů |1960 Šternberk

Jiří Matějů studoval na počátku osmdesátých let nějakou dobu statiku na Českém vysokém učení technickém a teprve v roce 1994 absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění u profesora Bedřicha Dlouhého, u něj pak působil jako odborný asistent. Malířova plátna tvořená racionálně povětšinou z velkého množství horizontálních a vertikálních barevných čar vytvářejí pravidelné, geometricky řešené struktury, ale občas vytvářejí díky svým optickým kvalitám dojem prostorovosti, hloubky a optické iluze. (cit: Karel Oujezdský)

Jaromír Novotný | 1974 Český Brod

malíř, experimentátor s možnostmi fotografických papírů

Jaromír Novotný studoval na AVU ve škole kresby Jitky Svobodové a v konceptuálním ateliéru Miloše Šejna. V posledních zhruba deseti letech se pohyboval v prostoru mezi zobrazivou malbou a redukcí blízkou abstrakci, nebo také mezi zaplněním a prázdnem. Od roku 2009 lze jeho práce označit jako abstraktní. Na velkých formátech pracuje většinou s monochromní plochou, hmotou a transparencí. Nedávné sólové výstavy připravil například pro Galerii hlavního města Prahy (Visible Formats, 2012) nebo KOLUMBA Kunstmuseum des Erzbistums Köln

(2012). (cit: Hunt Kastner)

Richard Loskot |1984 Most

autor audiovizuálních instalací

Richard Loskot nepatří mezi autory, kteří zaplňují svět dalšími a dalšími věcmi. Nevytváří artefakty ve smyslu konkrétních uměleckých předmětů, které pak snadno vstupují do systému obchodu s uměním. Jeho díla jsou daleko více procesem, při němž inscenuje děje a buduje prostředí, aby tak „konzumentovi umění“ i náhodnému chodci nabídnul nevšední (nikoliv však šokující) zážitek. Prostřednictvím tohoto zážitku dochází nejenom k posunu perspektivy vnímání určitého prostoru, založenému často na vztahu a konfrontaci reálného a technického (virtuálního, uměleckého), ale především k uvědomění si samotného vnímání, jeho podmíněnosti a zakořenění v konvencích

(cit: Vendula Fremlová).