Kritický stav kritiky aneb o kritice kriticky...

V pátek 24.5. se konala Valná hromada UHS, jejíž odpolední část vyplnila diskuse na téma Výtvarná a architektonická kritika versus dějiny umění. Krátký report z jejího průběhu přináší Anežka Bartlová.

Nejdůležitějším tématem dopolední „spolkové“ dopolední části se stalo hlasování o tématu příštího 5. Sjezdu historiků umění 2015, kterým se po dvoukolovém hlasování, jehož se zúčastnilo celkem asi 30 kunsthistoriků, stalo téma „(Dějiny) umění a věda“. Cenu Josefa Krásy získal Aleš Mudra, cenu UHS pak Hana Seifertová.

Odpolední část se věnovala tématu v poslední době více než hojně diskutovaném (za poslední dva týdny jde již o třetí pražskou veřejnou debatu), totiž o stavu, problémech a budoucnosti výtvarné kritiky. Název této panelové debaty byl z mně neznámých důvodů vyhrocen jako protiklad Dějin umění a výtvarné kritiky. Petr Wittlich v úvodním příspěvku, který zůstal bohužel v následující debatě nereflektován, připomněl, že dějiny umění z plodů výtvarné kritiky mnohdy po řádném kritickém očištění od ideologií čerpat mohou, nejde tedy o žádný boj nebo rozpor, pouze o texty o umění psané za jiným účelem. Příspěvek se zabýval problematikou zaujatosti výtvarné kritiky v protikladu ke snaze o nezaujatost historického bádání. Upozornil také na důležitou roli rétoriky ve výtvarné kritice, tak rétorika avantgardního umění vyprodukovala kritiky s jasnými hodnotovými měřítky (Teige, Šalda, Čapek,...). Výtvarná kritika (pod kterou zde jistě spadá i kritika architektonická), protože je ze své podstaty subjektivní, nutně zahrnuje ideologii (rétorika je pak jejím projevem), ale dobrá kritika si jí musí být vědoma a sama se k ní kriticky vztahovat a nikoliv znovu odpovídat skrze jinou ideologii. Wittlich také poukázal na to, že teorií kritiky se zabývalo již nemálo teoretiků a kunsthistoriků a není tedy nezbytně nutné objevovat Ameriku, což je u nás stále ještě poměrně časté v různých oblastech.

Poté následovala diskuze, do panelu zasedli: Lada Hubatová-Vacková, která vede na VŠUP kurz Výtvarné kritiky, Filip Šenk, externí redaktor Lidových novin, Jakub Potůček, vedoucí sbírky architektury NG a kritik architektury a Jiří Ptáček, který se mimo jiné věnuje kritice v časopisu Nový prostor. Diskusi moderovala Terezie Nekvidová (VVP AVU) a Hynek Látal (JU České Budějovice).

Po úvodním pokusu definovat jak by měla dobrá výtvarná kritika vypadat se rozvinula diskuse kolem podoby kvalitní výtvarné kritiky. Podle Jiřího Ptáčka by měla brát ohled na kontext díla, umělce/kurátora a hlavně by měla být zaměřená na konkrétní profil čtenáře. Lada Hubatová-Vacková poukázala na důležité rozdělení dle předmětu (výstava starého umění, architektury (což jako samostatnou oblast označil i Jakub Potůček) nebo výstava současného umění, čemuž musí odpovídat i styl a podoba takové výtvarné kritiky. Každopádně však má zaujmout současného čtenáře. Hubatová-Vacková pak rozvinula zajímavé téma, které se ostatně podle definovaného tématu diskuse nabízelo, totiž postavení kritika na akademické půdě, kde je z podstaty pěstována teorie, proti kritice široce chápané jako jistá forma praxe.

Odtud se rozvinula diskuse směrem k definování cílů a prostředků výtvarné kritiky: co pod tímto pojmem rozumíme? Zda jde o žánr kritizování, poukazování na chyby: „břitká kritika“ - tedy ostrá a nenechavá, nebo zda má být spíše „úvodníkem k rozhovoru o umění“. Obecná shoda panovala právě v prvním bodě, tedy, že by bylo velmi užitečné zbavit výtvarnou kritiku praxe nimralství a věčné nespokojenosti, kontrované adorováním „vlastních koní“. Dále se panelisté shodli i na tom, že dnes je výtvarná kritika atakována PR texty, které jsou často k nerozeznání od textů nekomerčních (tak byly definovány takové texty, které neslouží primárně k prodeji vstupenky, díla, autora, dobré image... a mezi než patří podle Jiřího Ptáčka i tiskové zprávy produkované provozovateli galerií a muzeí a reprodukované v mediích).

Otázkou o čem se ve výtvarné kritice mlčí se debata bohužel nikam moc neposunula a dozvěděli jsme se, že se raději nepíše o chybách velkých autorů, ať už architektuře, nebo i umění a že tento stav není zdravý. V případě architektury chybí prý „kritici zevnitř“, takoví, kteří by znali principy stavebnictví a mohli tedy zhodnotit provedení i po praktické stránce nezaujatě. Že je to však nejen z hlediska finančního utopie, bylo zmíněno několikrát.

Jak dosáhnout zlepšení stavu nekritické, amatérské a vůbec málo se vyskytující Kritiky (s velkým K) a proč je dnes často jen „startovní čárou pro mladé začínající kunsthistoriky“? Ještě předtím, než bylo poukázáno na potřebu kritického myšlení jak u čtenářů (protože jiný formát ještě nebyl „vynalezen“), tak u autorů, zazněl apel ze strany Tomáše Wintera, redaktora časopisu Umění vydávaného Ústavem dějin umění AV ČR, „ať se noví výtvarní kritici nebojí a píší“, že prý je i časopis s „rivovými“ body otiskne. Oblouk debaty uzavřel znovu Petr Wittlich, když na konec připomněl, že „dobří kritici, byli většinou špatní historici [umění], jako například Teige nebo Chalupecký“.

Debata vedená, na rozdíl od obou zmíněných předešlých organizovaných galerií INI, na akademické půdě (jak doslova, tak vzhledem k vysoké účasti akademiků), vedla k jedinému jednoznačnému výsledku: totiž, že otázka vztahu dějin umění a výtvarné kritiky není bezproblémová a je nutné ji neustále znovu a znovu pokládat a odpovídat na ni. Petr Wittlich, stejně tak jako předtím již někteří diskutující, nastínil jednu ze základních premis: totiž, že výtvarnou kritiku nemůže dělat automaticky každý, kdo umí číst a psát. A že když se někdo takový najde, není to vždy jednoduchá pozice. Přesto jsou takoví rytíři bez bázně a hany stále potřeba, nejen pro psaní o současném umění, ale třeba i o architektuře a výstavách starého či nedávného umění.