A jaký byl váš rok?

Na to se ptá výstava Minimální trvanlivost, která probíhá v Galerii Emila Filly. Kdybyste při její návštěvě zapochybovali o znalostech prezentovaných událostí loňského roku, napoví vám nenápadná linie táhnoucí se celým schodištěm bývalé armaturky. Protiromská demonstrace ve Varnsdorfu, Pussy Riot: punková modlitba, Putin potřetí prezidentem, Kupka: Tvar modré za 55 mil., demonstrace proti vládě, soud s Breivikem, „mělo tam být víno“ tvrdí Rath, Documenta 2012, střelba na Batmanovi, lov podpisů pro prezidenta, metanol, „atentát na Klause“, Obama prezidentem, 21. 12. 2012.

Jan Nálevka

Chronologicky seřazený výběr zásadních událostí roku doprovází návštěvníka do jádra samotného výstavního prostoru galerie. Zde se poučná linie transformuje v nástěnný dotazník určený pro vpisování zlomových okamžiků samotných příchozích. V půlročním projektu jedenácti studentek prvního ročníku magisterského oboru Kurátorských studií na FUD UJEP se prolíná několik vrstev přístupů v rámci vymezeného tématu. Díla, která přímočaře navazují na stěžejní události minulého roku, střídají instinktivnější počiny čerpající ze společenské atmosféry konkrétních období a problematik. Osobní prožitky umělců jsou konfrontovány s narativní linkou diváků vznikající přímo na výstavě. Snahu zohlednit subjektivní postoje a zlomové události v životních osudech jednotlivců střídá touha po objektivní pravdě, jež by obsáhla informace z posledního roku a zabalila je do jednoho úsporného balení. Z kontextu událostí roku 2012 podle výstavy vystupují na povrch především dvě roviny – osobní a politická (angažovaná), přičemž výstavní koncept akceptuje i otázky mnohem starší, z různých důvodů však stále aktuální.

Existenciální dilema

Prvním impulzem k projektu byl avizovaný konec světa, ke kterému mělo podle prognóz dojít 21. prosince 2012. Téma ovlivnilo práci několika umělců a uměleckých skupin, z nichž kurátorky vybraly do osobní sekce mozaiku videí Ateliéru Performance FUD UJEP subjektivně interpretující domnělou poslední minutu života, či seznam povinností Blanky Kirchner, které by ještě před zánikem chtěla stihnout. Problematizování obecné otázky o konci bytí na výstavě zastupují Matěj Smetana i Milena Dopitová. Smetana volí formu vyjadřování skrze video používající postup vyvolávání fotografie od bílé plochy přes postupné detaily až k jejímu zaniknutí v černočernou tmu.

Od Dopitové je k vidění fotografie dvou patologů kontrastující s naleštěnými chromovanými konvemi jako upomínkou na zbožná přání o vzkříšení mrtvých těl, jako by si tak pokládala otázku o minimální trvanlivosti lidského života. Limity člověka se ve svém videu zabývá i Jan Nálevka promítáním číslic zastupujících snesitelné teploty lidského těla od 27 po 43 stupňů Celsia. Jako silné téma se ukazuje hodnocení vlastní minulosti. Blanka Kirchner se s ním vyrovnává skrze klasifikaci osobních vzpomínek zachycených na časové ose z vlastního vlasu. Richard Nikl téma pojednává částečně v rámci personální roviny, ale zároveň ho propojuje s fenoménem sociálních sítí v objekt interpretující vlastní nerealizované skici. Poněkud jiný přístup použila Martina Lišková, když se rozhodla do cestovního kufru na měsíc zabalit své nejmilejší věci, aby tak mohla pozorovat dopad chybění používaných artefaktů na dosavadní žebříček hodnot.

Milena Dopitová

Poněkud nesnadno zařaditelným do tak jasně vymezeného výstavního konceptu se zdá být video Jana Rybáka testující limity vlastního těla neustálým otáčením kolem své osy či fotografie slovenského umělce Jana Duriny, které nijak nevystupují z hmoty jeho dosavadní práce a nezohledňují uplynulý rok.

Kultura a politika

Největší důraz je na výstavě kladen na politickou sekci děl, jež bezprostředně reagují na palčivé události minulého roku. Věnují se především zásadním tématům problematiky krize hodnot společnosti, kultury, svobody, politiky, střetu jedince a moci či specifickým případům na Šluknovsku či zatčení Pussy Riot. Krizi společnosti řeší ve svém objektu Martin Kochan, když svou hořící popelnicí reaguje na neustálé společenské protesty. Oheň živící se nepotřebným je jeho demonstrací svobody, světlem nezávislosti. Nad novým začátkem a ohnisky k vytvoření lepšího systému společnosti se ve svém díle zamýšlí Zbyněk Baladrán. Krizi politiky řeší jak Roman Franta v malbách českých lihovin či ohromného sloního pozadí s všeříkajícím názvem „Čekání na velké H…“, tak i Markéta Jáchimová ve své slavné ledové soše Václava Klause a Alexander Lyakhovich, který ve zcela zšeřené místnosti vystavuje dokumentaci posledních dnů v Petrohradu před svou definitivní emigrací do Čech.

Konkrétní problémy Šluknovska řešila v roce 2011 Tamara Moyzes, když při smutné příležitosti vzpomínky na hokejisty z Jaroslavle na Staroměstském náměstí upozorňovala na další možné neštěstí s transparenty konkrétních měst na severu Čech. Na světoznámou událost uvěznění Pussy Riot reagovali Jan Martinec a Lucie Kordačová, když podobným způsobem jako členky skupiny maskovali hlavy soch ve městě. Minulý rok byly znovu otřeseny už tak vetché principy české kultury, jež v Ústí nad Labem trefně vystihuje Darina Alster. Její nápisy Kultura a Etika biologického původu přesně vystihují zatvrzelost zdejšího prostředí a odpor společnosti k výraznějším změnám v duchu hesla „raději to nebudeme řešit, ono se to stejně nakonec lépe vyřeší samo“.

Podobné postoje ve svých dílech kritizují i Dušan Zahoranský a Jan Martinec s Filipem Dvořákem. Zahoranský problematiku tematizuje ve stole se sloupcem korun, kterému chybí celých 16 procent hmoty, čímž naráží na náhlý úbytek majetku snad způsobený korupcí či zpronevěrou. Martinec s Dvořákem se spojili a vytvořili fiktivní osobu Jana Filipa, který strhující dikcí ironizuje dosud oceňované kvality uměleckých děl či samotného umělce. „Hlavní je nesrozumitelnost. Nemáš, co bys řekl? Udělej tedy něco, co nic neříká. Byl jsi na nádraží? Byl tam hluk? A ty jsi mlčel? Je to umění! Umění je všude a všechno. Najdi něco divného a opři to o zeď. Jsi elita!“

Díla rozmanitých kvalit, médií i úrovní zkušeností jejich autorů spojují konkrétní či osobní události do specifických skupin, navzájem se prolínají a doplňují. Velkorysý rozsah celé expozice a její poměrně dotažená realizace je dobrou startovní pozicí pro začínající kurátorky i velmi zdařilý počin ústeckého grafického studia Manšaft. Kéž by tak energická spolupráce vysoké školy a městské galerie aktivně fungovala i jinde než v Ústí nad Labem.

______________________________________________________________

Minimální trvanlivost - kontext roku 2012 ve výtvarném umění / Galerie Emila Filly / Ústí nad Labem / 24. 4. - 22. 5. 2013

______________________________________________________________

foto: Michal Czanderle

 

Eva Slunečková | Narozena 1989, absolvovala dějiny umění na Filosofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, v magisterském studiu pokračuje na UMPRUM v oboru Dějin a teorie moderního a současného umění. Publikovala texty v časopisech Art+Antiques, Hospodářských novinách nebo na Artalk.cz. Do nedávna byla součástí kurátorského týmu Galerie KIV v Praze nebo editovala publikaci Co to je, Design a výzkum (CZECHDESIGN, 2016). Věnuje se kurátorství, zajímá se o zprostředkování umění divákovi, videoart, repetitivní strategie v současném umění a o design.