Všichni byli futuristy

Výstava Rytmy + pohyb + prostor. Impulsy futurismu v českém umění akcentuje dva principy. Jedním je stopování dějin zobrazování pohybu a techniky v nedávné evropské minulosti (19. století), druhým pozice zobrazení pohybu a techniky v českém výtvarném umění 20. století. Projekt svérázným způsobem vykládá pojem futurismus, a zaměňuje jej za vlastní tematizaci pohybu a technologie: „futuristické“ je rázem i formálně kubistické zobrazení vlaku.

V doprovodném textu k expozici je uvedeno: „Tématem výstavy je otázka zachycení a evokace pohybu, tedy obecněji ztvárnění rychlosti, trvání a času v českém umění první třetiny 20. století." Tyto principy však nelze shrnout pod spojení „impulsy futurismu v českém umění“, jak zní podnázev výstavy. Jednak jde o témata příliš obecná, jež člověka fascinovala odjakživa, ale především v souvislosti s futurismem témata poněkud nešťastná. Futurismus je především ahistorickým hnutím, který inspiraci minulostí odmítal. To sice neznamená, že se mu kontinuální společensko-kulturní vývoj vyhnul, a že ho nemá smysl sledovat, je však pozorovatelný spíše v principiálních náznacích, než ve formální rovině, na kterou se výstava zaměřuje.

Benito Mussolini, zpočátku ortodoxní marxista, byl horlivým přívržencem futurismu, v němž spatřoval nástroj k obnově Itálie. Futuristické obrazy představovaly vlaky, letadla, stroje, exploze, biografy, střely – všechno, co bylo z kovu a co se pohybovalo. V původní podobě byl futurismus extrémně ahistorickým a destruktivním hnutím, po příklonu k fašismu obrátil pozornost ke starověkému Římu a jeho tvarosloví. Principem futurismu však není zobrazení pohybu, natož pak procesuálnosti, ale reflexe techniky a všeho nového (později i monumentalizující tendence). Proč hledat něco podobného v českém umění a kde? V záplavě avantgardních vzruchů počátku 20. století se orientovala hrstka českých umělců (Kubišta, Filla, Zátková), leč futurismus jimi nebyl přijímán o nic vřeleji, než jiné avantgardní směry.

Jména umělců, kteří podle Aleny Pomajzlové nalezli inspiraci v italském futurismu, jsou zároveň jmény hlavních českých představitelů kubismu, kubo-futurismu či secese. Ve své době byly silnými a inspirátorskými uměleckými osobnostmi, které sledovaly se zájmem pohyb v uměleckém světě. To však neznamenalo, že všechny vlivy adaptovali na české prostředí a stejně, jako můžeme v jejich případě hovořit o vlivu futurismu, lze sledovat vliv kubismu, surrealismu, dadaismu, etc. Těchto několik osobností s širokým tvůrčím mezinárodním přesahem však nereprezentuje skutečné podněty v tehdejším českém uměleckém prostředí.

První část výstavy, Kouzelné bubny a chronografie, otevírá téma historického vývoje zobrazení techniky a pohybu (kinesiskop, kouzelný buben s obrazovými pásy, kouzelný buben se třemi řadami štěrbin). Jenže příběh „pohyblivých obrázků“ začíná mnohem dříve, kinesiskop sestrojil J. E. Purkyně již ve 40. letech předminulého století. Právě Purkyně v Příspěvcích k poznání zraku z roku 1818 zpochybňuje možnost objektivního vnímání poukázáním na existenci paobrazu, který dokládá, že zrakový vjem není nutně spojen se světelným vlněním a biologickou podmíněností vjemového aparátu. „Oč pozorněji zachytím jednoduchý nepříliš rozsáhlý obraz, o to déle ho udržím při zavřených očích v mysli,“ napsal Purkyně ve své práci. Právě z jeho pozorování vlastností zraku vycházeli umělci, jako na výstavě svým dílem přítomný Etiénne-Jules Marey či Eadward Muybridge, avšak Purkyňův přínos zde zmíněn není.

V druhé části výstavy, Pohyb jako námět, je nejsilněji zdůrazněno formální vnímání futurismu, a to výlučně ve výtvarném umění. Pozoruhodným plátnem v této části výstavy je dílo Fauni prchající před automobilem Beneše Knüpfera (z roku 1905). Motivem tohoto obrazu jsou v světle reflektoru prchající mytické postavy, tématem vpád tehdy moderní techniky do stabilního hodnotového světa tehdejší společnosti, a ohroženost kultury tímto vpádem. Dílo nejspíše pouze ilustruje jistou část spektra českých umělců, kteří se drželi lebedovské a romantické linie. S futurismem jako takovým nemá obraz nic společného, netematizuje techniku, ale kritiku techniky. Kubištova díla Vodopád v Alpách (1912) či Vlak v horách (Tunel) (1913) nejsou „futuristické“ v žádném ohledu, a tematizace pohybu je u nich jen velmi volná. Vodopád v Alpách dokonce nenaplňuje ani požadavek znázornění techniky, z hlediska zachycení pohybu jde o zásadní rozkol: zachycuje pohyb přirozený, za nímž nestojí lidská myšlenka či vůle. Knihy Étienna-Jules Marey zřejmě mají dokreslit světový kontext a pozici „pohybu“ v něm. Jediným prvkem, který skutečně tematizuje pohyb, je Kříženeckého Jízda Prahou otevřenou tramvají (1908), který byl na svou dobu skutečně unikátním počinem. Kříženecký byl ostatně průkopníkem filmu v Rakousku-Uhersku.

Oddíl Rytmus a čas tematizuje princip rytmu ve výtvarném umění. Jde o složité a široké téma, které je zde prezentováno podobnými artefakty, které byly vidět i na výstavě Po stopách moderny. Tiché revoluce uvnitř ornamentu. Experimenty dekorativního umění v letech 1880 – 1930, která v jiné budově MG před nedávnem skončila. Katzovy či Beauclairovy ornamenty prezentují princip ornamentu: opakovatelnost, motiv, rytmus. Podle mého názoru zde opět dochází k záměně pojmů, neboť „rytmus“ coby projev pohybu není totéž co „rytmus“, který je obsažen v možnosti opakování, a který tedy může být i statický. Podoba těla (1899) Františka Bílka stojí v tomto směru mimo spektrum času či pohybu, stejně jako Pressigovy tapety z let 1900 – 1922. Nepochopitelnou součástí výstavy jsou pro mě Kupkovy obrazy Kosmické jaro – stvoření (1919 – 1920), Tvar žluté (1919 – 1923) a Promenáda bílé čáry (1919 – 1921). Všechna tři díla inspirativně vycházejí spíše z raných abstraktních tendencí, jsou aluzí na Kandinského a první uvolnění barevného spektra.

Barevné stupnice nezastupuje žádné dílo, v němž by ten který umělec využil záměrně a vědomě vlastností barev za účelem rozpoutání dynamiky v obraze. Váchalova Pláň astrální je strukturou spíše literárním dílem, Špálova Krajina (1913) leží v abstraktní rovině, Kubištova Pobřežní děla v boji s loďstvem (1915) nejsou tematizací techniky, ale konfliktu (a především jde o kompoziční záměr, který se ostatně futuristé pokoušeli v počátcích rozbít). Nejlépe je zaujetí umělců technikou vidět v Civilizačním dynamismu a především na vystavených dílech Otakara Švece Závodní auto (1925) a Závodník (Světelný paprsek) (1924), jemuž se podařilo tematizovat prostředí automobilových a motocyklových závodů podobně jako Theodoru Rotreklovi.

Za velký přínos považuji přítomnost děl Růženy Zátkové, české epigonky italských futuristů, kterou jako jedinou z rozsáhlé množiny českých avantgardních výtvarníků můžeme označit za skutečnou futuristku. Je jen škoda, že po samostatné výstavě Růženy Zátkové realizované v roce 2011 Praze, kterou stejně jako Rytmy + pohyb + světlo připravila Alena Pomajzlová, se kurátorka rozhodla nevěnovat na "futuristické" výstavě Zátkové více prostoru. Kromě toho mi zůstává záhadou, proč je dílo Zátkové prezentované právě v sekci Výtvarné notace tance.

Kinetismus a obraz v pohybu, poslední část výstavy, uzavírá cyklus jakoby v místech, kde započal. Je podivuhodné, že vedle Zdenka Pešánka nejsou přítomna díla Stanislava Zippeho, či že Šímovy meditativní obrazy zvou spíše do krajiny vnitřní kontemplace, než k dynamice, pohybu, radosti z nového řádu. Od rozpohybovaného obrazu se dostáváme k prvním okénkům filmového pásu a k náznakům kinetismu, ačkoliv vystavené exponáty kinetismu se navzdory principu, jež mají prezentovat, nehýbají.

Na vystavených dílech není inspirace futuristickými principy prokazatelná, jakoby ji měla dokázat právě jejich přítomnost na výstavě, která svým názvem o této inspiraci referuje. Zvláštní je, že se zde objevují jak díla, která techniku oslavují (což bylo pro futuristická díla typické), tak ta, která ji zatracují. Pokud pod pojmem „futurismus“ rozumíme umělecké hnutí, byla jedinou českou futuristkou Růžena Zátková. Pokud pod ním chápeme ahistorický přístup k umělecké tvorbě, oslavu techniky, rychlosti a dynamiky, nebyl mezi českými avantgardními umělci ani jediný. Anebo jimi byli všichni …

______________________________________________________________

Rytmy + pohyb + světlo. Impulsy futurismu v českém umění / kurátorka: Alena Pomajzlová / MG: Místodržitelský palác / Brno / 15. 2. - 19. 5. 2013

______________________________________________________________

foto: archiv MG

 

 

 

Tomáš Kubart | Narozen 1986, je interním doktorandem oboru Teorie a dějiny divadla, filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě MU v Brně. Od roku 2011 pravidelně přispívá na Artalk, v letech 2008–2013 psal pro Rozrazil Online a Kulturní noviny, spolupracoval s nakladatelstvím Větrné mlýny. Od prosince 2015 píše pro německý magazín Jitte. Zabývá se průniky výtvarného a divadelního umění, různými formami happeningu, performance, scores či eventů a současnou českou i světovou scénografií, malbou a konceptuálním uměním.