Performační trenažér

Přisoudit Františku Kowolowskému nějakou uměleckou výseč je velmi ošidné. Stejně jako určit, zda je doma na Severu nebo na Jihu. Nebo zda je více kurátor nebo umělec. Kowolowski má ve svém uměleckém životě více poloh, ale nejpřesvědčivější je v případě svých performancí a instalací. To ostatně potvrdil i během retrospektivního představení prací z posledních více jak deseti let, která se uskutečnila v ostravské Galerii výtvarného umění na jaře roku 2012. Výstavu nazval Depositum a po vzoru světových muzejních trendů vystavil vše, co považoval v uplynulé dekádě za podstatné, způsobem, který se ani tak nesnažil o novou interpretaci jako spíše hledat nové možné spojitosti, které se mezi vystavenými díly spontánně generují při vhodném doaranžování, podobně jako když dadaisté umně pospojují slova tahaná z klobouku. Ve zpřístupněném instalovaném depozitu kupodivu nejlépe vyzněly záznamy videí nebo fotografie z Kowolowského perfomancí.

Kombinaci prezentace záznamů z předcházejících akcí (fotografie a video) a instalace František Kowolowski zopakoval na výstavě pojmenované Variabil, se kterou se po poněkud dlouhé pomlce opět představil v Brně. Z akcí, pro jejichž záznamy jsou určeny stěny galerie, vybral charakteristické atributy: v případě, že si Kowolowski obléká sako spolu se stromem, se dostává do galerijního prostoru strom, když na fotografii hledí do odpadkového koše, pak odpadkový koš, když skáče z hromady židlí – pochopitelně židle a když se strká hlavu do díry ve svahu, tak na vzniklém pódiu uprostřed místnosti vykrouží otvor, do kterého se bez problémů vnoří lidská hlava. Bílá pódia s instalovanými atributy sloužila jako jeviště, na kterých si mohli diváci podle návodů, které byly tvořeny záznamy akcí, zrealizovat vlastní performance. Vznikl tak jakýsi perfomanční trenažér. Navíc pro vtažení diváka do mysli performera využil Kowolowski galerii Archivu Masarykovy univerzity (spravována Galerií Černá linka, která působí na PedF MU) tak, že i neduhy, které zdejší galerijní prostor má – umyvadlo osazené na jedné ze stěn, nepříliš vábný zátěžový koberec, vertikální žaluzie – spontánně vstoupily do nadhozené hry.

Pobídka k divákům, aby si vyzkoušeli roli performera, nebyla ale příliš míněna v duchu výtvarných diváckých animací. Zaznívala zde znovu otázka, jakým způsobem vystavovat umění akce a zda je záznam akce totožný s realizovanou performance. V případě Františka Kowolowského je ale záznam akce dalším důležitým nebo podstatným stádiem existence díla. Kowolowski není při realizaci nijak teatrální a obejde se bez publika. Je soustředěn do sebe a s divákem počítá až při prezentaci dobře zvoleného úhlu záznamu.

Navíc, když strká hlavu do díry, hledí do díry odpadkového koše nebo leze na hromadu židlí, se divák nemůže ubránit pocitu, že by to mohl být do určité míry projev infantilnosti. Po bližším ohledání je ale zřejmé, že se jedná o úhybný manévr, kdy s určitou ironií aplikovaný přístup dítěte při poznávání světa je postupem pro navození soustředěného stavu, v rámci kterého je infantilní gesto povýšeno na velmi intimní gesto existenciální. Kowolowski takto nabízí divákovi dětskou optiku proto, aby jeho konstatování, že úděl člověka není nijak jednoduchý, nevyzněl příliš pateticky a zároveň se nevytratila jasnost předkládaného sdělení.

Zvolený přístup má ještě jedno odůvodnění, které vyvstal v případě, když si divák přečetl citát Georga Batailla, o který se Kowolowski při přemýšlení o výstavě opřel: „Bytí je neuchopitelné, vždy je chápeme v omylu; omyl je v tomto případě nejen velmi snadný, je přímo podmínkou myšlení“. Znamená to tedy, že pokud člověk nevystoupí z rámce každodenně vnímané reality, nemá možnost si uvědomit hloubku jednoduchého faktu, že existuje. Aniž bych to chtěl autorovi podsouvat, možná by dopovězením jeho záměru mohla být další myšlenka od již citovaného autora: „Občas potřebujeme svobodně uchopit svět. Bez pomyšlení na povinnosti, potřeby, nutnosti a tíži bytí“. S tímto úhlem pohledu je vzpomínka na dětství nebo určitá dávka infantilnosti ideálním nástrojem pro hledání rozměru lidské existence. Otázkou je, zda by nestálo za to, aby se František Kowolowski do toho průzkumu zkusil pustit, aniž by korigoval míru přidávaného patosu. Zvládnout patos a nevypadat hloupě je příslibem silné umělecké katarze.

______________________________________________________________

František Kowolowski: Variabil / Archiv MU / Brno / 7. 3. – 12. 4. 2012

______________________________________________________________

foto: Michaela Dvořáková