16 – 20 000 Hz: obraz – zvuk / hudba – čas / Galerie MeetFactory / Praha / 11. 4. – 24. 5. 2012

16 – 20 000 Hz: obraz – zvuk / hudba – čas

GALERIE MEETFACTORY

Martin Andersson (CH), Jana Babincová (CZ), Milan Guštar (CZ), Morgan O’Hara (US), Tom Kotik (CZ/US), Jan Krtička (CZ), Hanne Lippard (GB), Radio Lemurie (CZ), Matěj Smrkovský (CZ), Jiří Valoch (CZ), Tomáš Vaněk (CZ), Lenka Vítková (CZ), Zimoun (CHE)

Kurátoři: Daniel Vlček, Miloš Vojtěchovský

Architektura výstavy: Radim Labuda

Vernisáž: 11. 4. v 19:00, výstava trvá: 11. 4. – 24. 5. 2012, otevřeno denně 13:00 – 20:00

Projekt 16 – 20 000 Hz představuje vybrané výtvarně a zvukově orientované tendence aktuální české a mezinárodní umělecké scény. Výstava klade do vzájemných souvislostí instalace a objekty autorů, kteří v rozdílném módu a z různých pohledů reflektují témata komplementarity a kontextuality fenoménů zvuku, obrazu, prostoru a akcí trvajících v čase. Metaforicky lze výstavu označit jako pozvánku ke vstupu do zvukového labyrintu vystavěného z průhledů, ozvěn a zvukových interferencí. V prostoru galerie jsou zaznamenány různé trajektorie a remediace mezi obrazem a zvukem. Vedle grafických partitur, prací s textem, kinetických a akustických objektů se zde objevují také intervence do elektromagnetického prostoru a zvukové site-specific instalace. Výstava je koncipována jako mezigenerační a mezioborové setkávání. Jsou zde představeni umělci starší a střední generace, kteří se intenzivně zabývají zvukovou stránkou výtvarného projevu, nebo jeho technickými nástroji (Morgan O’Hara, Jiří Valoch, Milan Guštar, Tomáš Vaněk) i mladí umělci, kteří ke zvuku, obrazu a textu přistupují z jiných pozic a s jinými zkušenostmi (Jan Krtička, Matěj Smrkovský, Jana Babincová, Lenka Vítková, Tom Kotík, Hanne Lipard, Zimoun).

Dramaturgie výstavy naznačuje vzájemné přesahy a reference mezi vystavenými díly a jejich autory. Monumentální nástěnné malby americké umělkyně Morgan O’Hara vycházejí z cyklů jejích gestických kreseb, zaznamenávajících orchestraci pohybu. Umělkyně pracuje například s motorikou lidského těla, měnícími se rytmy dechu, tepem srdce, chováním zvířat, nebo se zdánlivě chaotickou choreografii přírodních dějů v krajině. Její velkoformátové malby na stěně redukují původní kresby do organické struktury plné nebo negativní siluety, asociující morfologii bytostí na Rorschachových psychologických obrazcích. Pojetí média kresby obouruč jako seismografického nástroje komplexních vzorců skutečnosti O’Haru sbližuje s některými osobnostmi českého umění: s tvorbou Dalibora Chatrného, Olgy Karlíkové, Vladimíra Kokolii, nebo Tomáše Vaňka, který ve svém projektu vystaveném ve stejné místnosti Galerie MeetFactory zaznamenává gesta dirigenta na transparentní projekční ploše. Jiří Valoch přistupuje k intertextualitě a kontextualitě uměleckého sdělení z jiných, i když také konceptuálních pozic. Pečlivě volí a formuluje svůj výrok do strohých vět, nebo do překvapivého souzvuku, vznikajícího mezi jednotlivými slovy graficky a dramaticky umístěnými do konkrétního prostoru. Jeho textové dílo je umístěno na boční fasádě budovy MeetFactory, tzv. Galerii Zeď, a symbioticky tak propojuje estetické poselství psaného slova s omšelou industriální architekturou a hlukem předměstské krajiny.

Jinak pracuje s prostupováním struktury textu a hlasu Jan Krtička, který transponuje do multikanálového zvukového systému svoji hlasovou interpretaci přednášky Johna Cage nazvané „O ničem”. Britská umělkyně Hanne Lippard využívá empatický témbr vlastního hlasu a navozuje emotivní iluzi blízkosti při poslechu abstraktního „příběhu o zátiší”, jež se odvíjí v imaginárním prostoru, který si při poslechu záznamu divák konstruuje ve vlastních představách. Jinou narativní strategii používá Lenka Vítková, jejíž práce s hlasem a literárním textem nazvaná „Kulový blesk” je do výstavy vložena díky dramaturgickému hostování pražské nomádské zvukové Galerie Díra. Milan Guštar realizoval svůj návrh starší multimediální instalace inspirované obrazem mořské krajiny Pieta Mondriana, umělce, jehož barevné abstrahující kompozice jsou programově konstruovány citlivým hudebním nebo zvukovým prožitkem. Pomocí počítačové analýzy a resyntézy obrazu je malířská předloha převedna do animace a sonifikována jako hudební ambientní elektronická skladba.

Audiovizuální instalace švýcarského umělce Martina Anderssona aktivuje vrstvy bezprostřední paměti konkrétního prostoru, v němž vznikla. Umělec provedl soukromou zvukovou intervenci, ve které jsou mu skladebným materiálem fyzikální a akustické vlastnosti samotné místnosti, rezonující pohybem jeho vlastního těla za použití objektů-nástrojů. Navrstvené a modifikované zvukové stopy jsou reprodukovány zpět v prostoru, odkud pocházejí. Nová instalace, kterou navrhl pro výstavu Anderssonův krajan Zimoun, rozeznívá celou místnost střetem protikladných živlů vody a ohně. Soustava zavěšených nemocničních „kapaček“ – ze kterých v chaotickém rytmu dopadají kapky vody na svíčkami rozpálené plotýnky rozmístěné na podlaze – vytváří z celého prostoru zvukový nástroj náhodných perkusivně laděných polyrytmů a měnící se tonality zvuku tekutiny vypařující se na kovu.

Rozměrný kinetický a akustický objekt Jany Babincové zavěšený u stropu galerie tvarově připomíná počítačovou vizualizaci spektrální analýzy. Je uveden do jemného pohybu a zároveň tak působí jako hudební znělý nástroj. Tom Kotík vystavuje sérii objektů z většího cyklu „Architektura ticha”, které svým specifickým materiálem a tvaroslovím fenomén zvukovosti reflektují jen pomyslně. Otočné soustavy válců s grafickými partiturami Matěje Smrkovského svojí čitelnou původní funkcí (rotující železniční jízdní řády) vtipně zapadají do kontextu galerie, která je v blízkosti Smíchovského nádraží. „Hlasové kresby“ se v průběhu výstavy pokusí několikrát interpretovat šestihlasý pěvecký sbor.

Radiová miniFM intervence dočasného vysílání rádia Lemurie připravená s podporou rádia Skutečnost infiltruje elektromagnetické spektrum bezprostředního okolí budovy. Řidiči aut projíždějících kolem budovy a další náhodní cestující vybavení přenosným tranzistorovým přijímačem mohou na chvíli zachytit na vlnách éteru bizarní radiofonickou asambláž složenou z citací pohádek „O mašinkách“ Pavla Naumana, staropražských písniček Karla Hašlera, záhrobních hlasů a dalších aurálních vrstev kulturní paměti Smíchova, Zlíchova a blízkého okolí.

Architektonickému řešení výstavy přiznává jeho autor Radim Labuda jak akustické, tak vizuální parametry výstavního prostoru. Jednotlivá díla jsou skládána do celku jako součást proměnlivé hudební partitury.

K výstavě je vydán originální katalog ve formátu 12″ LP s bookletem obsahujícím kromě medailonků a ukázek prací vystavených autorů texty Jiřího Valocha, Miloše Vojtěchovského a kurátorky Galerií MeetFactory Kariny Kottové.

DOPROVODNÝ PROGRAM

11. 4. doprovodné performance při vernisáži: Martin Andersson, Matěj Smrkovský, Tomáš Vaněk

20. 4. v rámci projektu Veřejný dům: Opraváři ticha, Pavel Ptáčník aka Negative Friend

28. 4. pražská premiéra tvorby francouzského performera a hudebníka, zvukového sochaře Antéze, který vystoupí společně s Petrem Vrbou

13. 5. – 19. 5. projekt Osmoza, prezentující několik hudebních kompozic pro prostorový zvuk v Galerii Kostka, jako součást vizuální instalace Dozvuk Martina Hrubého a Petra Krátkého.

Instalace ambisonického prostorového zvuku nabízí příležitost vnímat specifické zvukové kompozice v industriálním prostředí, které není zvukově autonomní. Ambientní zvuk okolí částečně prostupuje interiérem galerie (Michal Guštar, Slávek Kwi, Michal Rataj, Ladislav Železný, Dušan Urbanec a Markéta Cílečková, Lloyd Dunn, Michal Kindernay, Martin Janíček ad).

24. 5. dernisáž

Podrobný program sledujte na www.meetfactory.cz

SPOLUPRÁCE NA PROJEKTU

Institut intermédií, Filmová a televizní fakulta AMU, Asociace Mlok, rádio Skutečnost, Galerie Školská 28, Galerie Ferdinanda Baumanna, občanské sdružení „a.“

Výstava byla podpořena dotací ze Státního fondu kultury ČR a Švýcarské nadace Pro Helvetia.

MeetFactory je v roce 2013 podporována grantem hl.m. Prahy ve výši 6.500.000 Kč a Ministerstvem kultury ČR.