Valenta a Zlín zase spolu

Přibližně před rokem přinesl Artalk zprávu o otevření nové galerie pod Pavlovskými vrchy (zde). Nyní se do Galerie Závodný v Mikulově vracíme, abychom zjistili, co se zde za uplynulých 365 dní změnilo. Čeho tato mladá dáma za rok svého života dosáhla a co od ní můžeme očekávat?

Během dvanácti měsíců zvládla nadějná galerijní slečna získat prestižní cenu Grand Prix Architektů v kategorii Novostavba a uspořádat celkem sedm výstav, během nichž hostila zvučná jména české výtvarné scény – za všechny např. Chatrný, Demartini, Ovčáček. Neváhala však lovit také v zahraničních vodách umělecké scény, díky čemuž poskytla zajímavé setkání s Jánosem Fajó, Rolandem Goeschlem či Klausem Staudtem.

I díky poloze v turisticky oblíbeném Mikulově se Galerie Závodný těší zájmu publika. Například výstavu Františka Kyncla a Else Moese, která probíhala v galerii po dva měsíce v obodbí letních prázdnin, navštívilo téměř 3000 diváků. To je docela úctyhodné číslo: jednu z nejnavštěvovanějších výstav současného umění ulpynulého roku - retrospektivu Krištofa Kintery v GHMP - sice vidělo 20.795 návštěvníků, ale běžná návštěvnost úspěšných výstav umělců tvořícíh ve 2. pol. 20. století a ve století 21. se počítá v tisícovkách, například vydařenou výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého vidělo behem měsíce a půl 1858 diváků.

Geometrickou abstrakci, která se stala leitmotivem pro první galerijní ročník, od ledna nahradilo nové celoroční téma „Vlny v kruzích“. Během nadcházejících měsíců se tak můžeme těšit na M. Grygara, K. Pacovskou, žáky E. Filly nebo slovenské Galandovce. Ještě do 24. února se ale toto téma představuje tvorbou Jiřího Valenty a Karla Zlína. Mikulovská galeristka a kurátorka Vladimíra Brucháčková Závodná alespoň prostřednictvím výstavy znovu spojila dva přátele odloučené smrtí jednoho z nich. Zlín i Valenta patří ke generaci, která svoji tvorbu začínala rozvíjet až v době nesvobody komunistického režimu a přes informel přijala zpět figuru. V souladu s tímto obecným vývojem české umělecké scény po druhé polovině 20. století graduje také koncepce celé výstavy.

Přízemí se věnuje dílu Karla Zlína z 60. a 70. let, z nichž nejvíce vynikají v ostrém bílém světle výstavního sálu potemnělé práce z dob ryzího informelu, do nichž se postupně vkrádá lidská figura. A je to právě tento antropomorfní motiv, který propojuje díla obou autorů. Jiří Valenta je v patře galerie představen obrazy z konce svého malířského období, kde jsou stopy po informelu jen sotva patrné. Převládající bíla barva s akcenty červené a zlaté na Valentových obrazech vzdávajících holt české středověké deskové malbě jemně zdůraznila sakrální vyznění prostoru. K meditaci vybízí také dopis, zde přetištěný na skle, adresovaný právě Valentovi, v němž Jan Koblasa milými slovy popisuje lépe než odborným umělecko-historickým rozborem vývoj tvorby svého blízkého přítele.

Ač jsou v případě Valenty patrné reminiscence na jeho monografickou výstavu v Galerii Brno (2009), zůstává opětovné spojení dvou přátel Karla Zlína a Jiřího Valenty v mikulovské galerii jedinečné. Možná také proto, že se na něm aktivně podílel jeden z nich.

Galerii Závodný jsem celý rok poctivě sledovala a i tento návrat mě utvrzuje v přesvědčení, že mikulovská galerijní slečna si zajisté buduje stálou pozici mezi institucemi svého druhu. Škoda jen, že své prostory dosud poskytuje pouze autorům zvučných jmen prověřených časem. Snad v budoucnosti projeví více odvahy a nabídne své výstavní sály také současné generaci.

______________________________________________________________

Jiří Valenta & Karel Zlín / Galerie Závodný / Mikulov / 10. 1. 2012 – 24. 2. 2012