Artalk.cz

Válka mezi mloky

Dušan Zahoranský se vyjadřuje ke stavu, v němž se nachází Akademie výtvarných umění v Praze (zde) a k prohlášní, které k pokusu o odvolání rektora Jiřího Kotalíka vydala Odborová organizace restaurátorů (zde). „Převádět diskuzi o kompetenci docenta Jiřího Kotalíka – rektora AVU – na domnělý komplot „konceptualistů“ proti „klasikům“ je jako svádět nižší prodejní čísla nové škodovky Rapid na spiknutí železnice s aerolinkami.“ píše Zahoranský.

Avu_znak

To, že akademický senát AVU vyvolal diskusi o důvěře rektorovi, aby útočil na ateliéry, pedagogy a studenty, kteří jsou výtvarně i řemeslně zruční, je nesmysl, kterému snad nemůže věřit nikdo se základním kulturním rozhledem a myslí nezkalenou hněvem, či alkoholem.

Převádět diskuzi o kompetenci docenta Jiřího Kotalíka – rektora AVU – na domnělý komplot „konceptualistů“ proti „klasikům“ je jako svádět nižší prodejní čísla nové škodovky Rapid na spiknutí železnice s aerolinkami. Čerstvou snahu o zpochybnění senátu AVU lze přirovnat k úskoku škodováků, kteří přesvědčí pasažéry Pendolina, aby za jízdy zdemolovali vnitřek ďábelského vozu (viz. petice požadující rozpuštění senátu).

Proti současnému rektorovi stojí jeho konkrétní systémové a manažerská pochybení. Kromě dokazatelných chyb v zákonné agendě vůči Ministerstvu školství, na které Senát AVU na veřejné části svého posledního zasedání poukázal, docent Jiří Kotalík nezvládl personální obsazení Katedry teorie a dějin umění. Akademie výtvarných umění je jednou ze čtyř škol (VŠUP, AVU, JAMU, AMU), které v České republice disponují suverénně nejvyšší dotací na jednoho studenta. Zatímco technické nebo humanistické univerzity ročně počítají s pěticifernými čísly na hlavu, AVU disponuje s šestimístnou sumou. Tuto částku přináší na akademii jak student Ateliéru konceptuální tvorby, tak studentka malířství, či restaurátorství. Výuka a provoz akademie je samozřejmě nákladná, ale že by byla AVU škola podvyživenou, je zavádějícím mýtem. Není na tom tak špatně, aby se ateliéry technologicky nerozvíjely a příspěvky na ateliérovou tvorbu stagnovaly. Není na tom tak bídně, aby si nemohla dovolit zaplatit odborníky a postavit atraktivní a strukturovanou výuku soudobého umění, experimentálního filmu, či přesahů sociologie umění a architektury. V doktorském studiu přitom schází jasná koncepce hloubkových přednášek a seminářů – například právě o soudobé východoevropské, polské a rumunské malbě. Znalosti komerčního i nekomerčního galerijního provozu, aplikace autorského zákona, či praktické zkušenosti při žádání a administraci grantů, s tím vším jsou absolventi konfrontování až mimo standardní výuku AVU.

Dalším přijímaným a zavádějícím fenoménem je, že účast na grantech je vyhrazena pragmatičtějším oddělením, jako jsou restaurátoři a teoretici. Agenda žádostí o granty je bezesporu náročná a vysoce odborná práce. Na AVU jsou schopni ji vykonávat vědecko-výzkumná pracoviště, disciplinovaní restaurátoři, DIGILAB, ale jen menšina ateliérů samotných. Odpovídá to prioritám vedení AVU a kapacitám vedoucích pedagogů. Na brněnské FaVU to byl například právě sochař Michal Gabriel, který ve spolupráci s Richardem Fajnorem z grantových peněz vybudoval moderně vybavené pracoviště pro 3D modelování a frézování.

Posuzování hodnoty uměleckého díla podle výtvarných technik je přežitkem v nacionalizmem oslabených krajinách. Větší výtvarné scény dávají svobodný průchod všem médiím. Soukromé, městské i státní instituce v Londýně, ve Vídni, či v Berlíně jsou plné zajímavých soudobých soch, maleb, fotografií, nebo videofilmů. Existují mezi nimi zásadní kvalitativní rozdíly, ale ty se neodvíjejí od toho, či bylo použito štětce, dláta, spreje nebo slova. Rozdíl bývá v tom, jestli autor (autorka) skutečně s nasazením všech svých intelektuálních a fyzických kapacit přispívá k svobodné výměně názorů, objevuje a nabízí formy, které účastníky podněcují ke kritickému sebepoznání, nebo jen rozmělňuje už mnohokrát vypovězené a opakující se fráze.

Iniciativa senátu AVU a jeho předsedy Tomáše Vaňka je voláním po kvalitním vedení školy, které neoslabí, ale naopak posílí výuku ve všech i tradičně přítomných uměleckých disciplínách. Po domnělém konci světa je tu v roce 2013 první šance pro skutečnou pozitivní změnu na AVU v Praze.

Dušan Zahoranský
Autor je umělec a nezávislý kurátor

 

Komentáře

  1. Ano? Tak ať pan Vaněk raději podává precizně spracované žádosti o granty. Všem na škole to prospěje. Jíní to dokáží a neblokují při tom chod školy technokratickou kritikou. Zatím to vypadá, že dokáže pouze kritizovat a projednávat interní kauzy skrz média. Nemyslím si, že není na AVU co kritizovat, ale to je potřeba řešit věcně a dá to práci. Každý at začne nejprve u sebe.

  2. Jesus Kristus… Napriek tou, že som na Akadémiu nastúpil pre nedávnom ako nazatial „neodborný“ asistent maliarskeho ateliéru a do situácie úplne nevidím som zdesený akým spososbom sa v poslednej dobe zpolitizuváva asbolútne všetko (…vyjadrenia umelcov ako svedomia národa k prezidentským volbám, alebo odvolávanie zaslúžilích to riaditeľov umeleckých inštitúcií a nasledujúce agitky sú len „třešnička“). Po politickom marasmu, ktorého som bol svedkom na brnenskej FaVU mi to príde ako z blata do kaluže. Úplne sa zabúda, že v pedagogickej inštúcií sú najdoležitejšie podmienky pre pedagogiku, prácu študntov a každá agenda MOCI akurát odvádza pozornosť! Pokial niekto „ide“ v grantoch…Voila, je to čisto jeho vec, ale nech to prosím nikomu nevnucuje. To, že sú často granty zbytočne zneužívané a sme tak svedkami zbytočného plýtvania verejných penazí na aktivity a nákupy nepotrebných techník a netechník jednotlivcov, prípadne kolektívov jednotlivcov je samozrejme „verejným tajomstvom“ a nepatrí sa do toho šiť (stačí sa pozrieť na kvantum paralelných „podujatí“ ku konci roka, dokedy sa musia peniažky rozumne minúť). Ideálna situácia, čí inštitúcia neexistuje, ale permanentné podrývanie autorít a snaha po osobnej sametovej mi príde kontraproduktívna… Vždy niekto profituje a niekto takzvane „trpí“. HOUK

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *