Motýli na špendlících

Dnes si již stěží dokážeme představit úžas vyvolaný prvními fotograficky zachycenými portréty. Lidé, kteří drželi v rukou první daguerrotypie, si zprvu netroufali dívat se na ně příliš dlouho. Lekali se jasnosti člověka a trpěli představou, že je zachycené osoby dokáží vidět. Mluvilo se o čarodějném malování světlem a magii. Něco z oné magie lze vycítit i z prací fotografa Ondřeje Přibyla.

V Galerii Laboratorio prezentuje autor soubor několika daguerrotypií s názvem Děti. Pracuje s fotografickým postupem patentovaným Louisem Daguerrem roku 1839. Halogenidy stříbra vykreslují na zrcadlově vyleštěném stříbrném povrchu podobu do všech podrobností. Zlatý věk této metody trval pouhá dvě desetiletí, pak byla pozvolna vytlačena technicky méně náročnějšími postupy. Daguerrotypie s sebou nesla řadu specifik, z nichž některá mohla být vnímána jako omezující, například vyloučení možnosti dalšího reprodukování. Daguerrotypie je pouze jedním jediným originálem.

Pevné mantinely nastavuje také co se týče formátu, který je velmi malý. Technická náročnost zhotovení bránila v 19. století šíření této techniky do širších vrstev společnosti. To vše jsou specifika, která v našem století nabývají nového významu a to, co dříve bylo omezením, dnes může být kladem. Nekonečná multiplikace fotografických obrazů, možnost velkoformátového tisku a bezbřehé mačkání spouště digitálních fotoaparátů tvoří ostrý kontrast k řemeslné a pracné daguerrotypii. Jejím výsledkem je jeden jediný nezopakovatelný obraz drobného formátu, jenž spíše budí dojem soukromého intimního artefaktu. A tak se v naší době po právu daguerrotypie stává médiem hodným zkoumání. Jak ukazuje Ondřej Přibyl, není to metoda definitivně patřící minulosti. Do sfér současného výtvarného umění ji již v USA uvedli například fotograf Jerry Spagnoli nebo fotorealista Chuck Close.

Cyklus Děti Ondřeje Přibyla pracuje s tradiční ikonografií portrétu, ale divák se neubrání pocitu, že o běžný radostný snímek zachycující bezstarostnou etapu lidského života tu nejde. Daguerrotypii jsme zvyklí vnímat pevně zakořeněnou v určité historické etapě a jsme trochu nesví, máme-li se skrze toto médium 19. století dívat na současnost. Stejně tak jako první diváci daguerrotypií prožívali určitou bázeň pramenící z do té doby neznámé a velmi exaktní formy zobrazení člověka, i my prožíváme specifickou úzkost a mrazení, sledujeme-li portrétní daguerrotypie z 19. století. To pramení z faktu, že si můžeme být jistí, že osoby na starých daguerrotypií, které kdysi takto skutečně existovaly, jsou nyní mrtvé.

Díváme-li se skrz médium daguerrotypie na současnost a děti, které žijí, vzniká nezvyklé napětí. Děti jsou vytrženy z času, fotograficky „umrtveny“. Rozdíl mezi životem a smrtí fotografie obecně do jisté míry smývá, neboť „umrtvuje“ jak živé, tak neživé. Představu fotografie jako umrtvování živé osoby popisuje Roland Barthes. Podle něj skutečnost, že fotografie se definuje jako nehybný obraz, neznamená jen to, že se postavy nepohybují, ale že jsou zde umrtvené a napíchnuté na špendlíku jako motýli. Především daguerrotypie, která vyžaduje dlouhé expoziční doby a tudíž nehybnost až ztrnulost modelu, takové představy umocňuje. Nelze se ubránit pocitu, že i děti na portrétech Ondřeje Přibyla jsou „motýli na špendlících“.

Sledování děti na autorových daguerrotypiích je určitým procesem. Obraz se totiž stále proměňuje, stačí nepatrná změna stanoviště a ztratí se v zrcadlovém povrchu. Potom již nesledujeme samotný námět, ale sebe sama nebo výstavní prostor. Při dalším pohybu hlavy se původní obraz znovu vynoří, podle úhlu pohledu osciluje zobrazení mezi pozitivem a negativem. Stálá proměna, vynořování se a mizení obrazu umocňuje dojem přeludnosti a magie. Skrze tyto proměny obrazu dochází k tomu, že už nevnímáme pouze samotný námět, ale zřetelně si uvědomujeme i médium daguerrotypie. Podobným momentem, který umožňuje prohlédnout skrze médium, jsou skvrny na obraze. Ty vznikají během procesu vyvolávání a ustalování. V této fázi je obraz extrémně náchylný na jakékoli chemické i mechanické poškození. Skvrnami je ovšem porušena transparentnost média. Pozorovatel už nevnímá pouze motiv, kvůli němuž byl snímek pořízen, nýbrž také materiál, v kterém se objevuje. Daguerrotypie tedy není čistě transparentním médiem, skrze než by bylo vidět, aniž by si pozorovatel médium uvědomil. Ve velké míře zasahuje do toho, jakým způsobem je vnímán samotný námět. Tato výstava, ale i dřívější prezentace daguerrotypií Ondřeje Přibyla ukazují, že nové umělecké uchopení a zkoumání této staré fotografické metody přináší do současné vizuální kultury nové otázky a podněty.

Romana Voháňková Autorka je doktorandkou oboru Dějiny umění na FF UK

______________________________________________________________

Ondřej Přibyl: Děti / Galerie Laboratorio / Praha / 29. 11. 2012 – 11. 1. 2013

______________________________________________________________

foto: archiv Galerie Laboratorio