Jak se žije nošovickým v krojích? Nevíme

Galerie OFF/FORMAT hostí akutálně výstavu, která je jednou z mnoha veřejných prezentací projektu Nedá se svítit Kateřiny Šedé, na němž spolu s obyvateli severomoravské obce Nošovice pracuje od roku 2009. Podnětem k projektu byla pro Šedou složitá sociální situace, v níž se tato vesnice ocitla ve chvíli, kdy byla v její bezprostřední blízkosti postavena továrna automobilky Hyundai.

Její necitlivé umístění závažným způsobem narušilo prostorové i mezilidské vztahy v okolí a brzy vyústilo v celkovou letargii a nezájem obyvatel o veřejné problémy a lokální společenství. Intervence Kateřiny Šedé do prostředí Nošovic a jejího obyvatelstva je dlouhodobá a mnohovrstevnatá: projekt pravděpodobně skončí teprve tehdy, pokud automobilka činnost nošovické továrny zcela ukončí. Výstava v galerii OFF/FORMAT představuje výstupy jedné z aktivit, kterými se Šedá snaží realitu Nošovic změnit a probudit mezi lidmi vůli obnovit alespoň vnitřní, lidskou integritu obce.

Recenzovat tuto výstavu by zřejmě v nejlepším případě znamenalo recenzovat projekt Nedá se svítit jako celek. Projekt a jeho galerijní prezentace jsou totiž neoddělitelné, pokud umělec (případně instituce) výstavu neoznačí za zcela svébytnou událost, kterou není třeba posuzovat v absolutní závislosti na projektu, který jí předcházel a jímž je pouze inspirována. Není však snadné postihnout prostřednictvím výstavy vše podstatné, o co v projektu jde, jeho záměr a (dosavadní) výsledky, obzvlášť leží-li těžiště projektu zcela mimo svět umění, který není primárně zamýšlen jako rámec, v němž bude projekt finalizován a stává se pouze institucí, jež se ex post a s odstupem ujme prezentace dokumentačního materiálu veřejnosti.

Projekty Kateřiny Šedé nejsou – jak autorka tvrdí – založeny na tvorbě artefaktů a nejsou primárně určeny ke galerijní prezentaci, ačkoli bývají nakonec v tomto kontextu publiku představeny. V případě projektu Nedá se svítit je navíc celý jeho průběh doprovázen dílčími prezentacemi některých z mnoha uskutečněných aktivit. Na výstavě v galerii OFF/FORMAT se divák setkává s předměty vytvořenými ve spolupráci s lidmi z Nošovic a se satelitními snímky vesnice. Po přečtění doprovodného textu pochopí, že je třeba výstavu číst v souvislosti s několikaletým projektem a snaží se ji na základě své jednorázové divácké zkušenosti interpretovat. Nicméně zprostředkovává tato výstava ucelené sdělení či estetický zážitek? Do jaké míry jsme schopni jako návštěvníci galerie nahlédnout projekt Kateřiny Šedé v jeho komplexnosti, aniž bychom se museli po shlédnutí výstavy seznámit se všemi souvislostmi a zjišťovat, jaký je jeho reálný dopad a jak se k němu staví participanti z řad obyvatel Nošovic?

Na výstavě jsou prezentovány vyšívané šátky s motivem kruhového otvoru, které tvoří součást nového nošovického kroje, jenž má být prostředkem sebeurčení a obnovení pospolitosti tamních občanů. Tyto artefakty nemají nárok být z institucionálního pohledu považovány za umělecká díla od chvíle, kdy se od kurátorky galerie dozvídáme, že je nevytvořila Kateřina Šedá pro obyvatele Nošovic, nýbrž že se na nich podíleli přímo oni. Je to totiž Šedá a nikdo jiný, kdo v tomto projektu zastává výhradní postavení umělce posvěceného světem umění. Navíc estetický zážitek, pokud se vůbec dostaví, je značně ovlivněn vědomím, že jde o předměty s jistou terapeutickou funkcí, kterou my sami nevyhledáváme. K vystaveným artefaktům tedy zaujímáme spíše chladné, racionální stanovisko a výšivky na šátcích si prohlížíme s nezúčastněností lékaře studujícího rentgenové snímky. Design krojových šátků je však podařený a působivá je pro diváka rovněž velkorysost instalace, která předkládá “původní” artefakty takřka muzeálního charakteru, které mají zásadní význam pro participující komunitu.

S rozvahou a intelektuálním zájmem, s jakým se díváme na díla nošovických občanů, přistupujeme také k dokumentačním fotografiím, které zachycují zeměpisnou polohu Nošovic a továrny Hyundai. Ty však posloužií pouze k pochopení výchozí situace celého projektu. Pro celkové porozumění diváka je velmi limitující, že výstava neříká nic o povaze spolupráce mezi umělkyní a obyvately Nošovic, o míře dialogičnosti či naopak manipulace, k níž při ní docházelo či o časovém harmonogramu a reakcích participantů, kteří jsou v rámci galerijní prezentace projektu poněkud upozaděni. Narozdíl od jména Kateřiny Šedé, které nepřehlédneme.

Nezáleží na tom, zda je Kateřina Šedá umělkyně, etnografka nebo sociální pracovnice a jestli dělá umění nebo ne. Důležité je, zda mají její projekty smysl. To jako recenzentka její výstavy v galerii OFF/FORMAT nedokážu na základě své divácké zkušenosti posoudit, navzdory nejlepší vůli myslet si, že projekt Nedá se svítit bude nakonec pro obyvatele Nošovic spásou. Neznám však všechny fáze projektu, ani názory všech zúčastněných.

Pohybovat se v kontextu výtvarného umění může věci usnadňovat, možná by však stálo za to zvážit, jak moc jsou výstavy pro Kateřinu Šedou důležité a do jaké míry jí záleží na nezaujatém divákovi.

______________________________________________________________

Kateřina Šedá: Nedá se svítit / OFF FORMAT / Brno / 19. 9. - 24. 10. 2012

______________________________________________________________

foto: Martina Schneiderová

 

Klára Peloušková | Narozena 1991, absolvovala bakalářské studium dějin umění a teorie interaktivních médií na FF MU v Brně a magisterské studium teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde nyní pokračuje v doktorském programu. V letech 2013–2014 byla koordinátorkou rezidenčního programu studios das weisse haus při organizaci pro současné umění das weisse haus ve Vídni a v letech 2016–2018 působila jako šéfredaktorka Artalk.cz. Nyní pracuje jako metodička na Katedře designu UMPRUM a zabývá se současnou teorií designu. Je laureátkou Ceny Věry Jirousové pro mladé kritiky výtvarného umění do 28 let.