Nadační strašidlo

Nadace české architektury může považovat rok 2010 za ten nejméně šťastný ve své krátké historii. Všechno začalo tím, když v tomto roce ukončila nájemní smlouvu s Renatou Vrábelovou, která se svým Centrem architektury provozovala na Starobrněnské ulici v Brně Galerii architektury. Dům to není nijak zajímavý, stejně jako rekonstrukce z přelomu 80. a 90. let. Je jen starý a na provozování galerie minimálně vhodný. Jediná jeho atraktivita plyne z toho, že je v centru Brna a vlastní ho NČA, která svůj smysl existence opírá o heslo „propagace architektury“. Při pohledu zvenčí asi skvělý předpoklad, aby v Brně mohla fungovat galerie, které by svými aktivitami okysličovala architektonickou scénu a hledala cesty, jak architektonicky laděný pohled na svět provazovat s děním a myšlením ve společnosti. Navíc NČA vlastní ještě jeden atraktivně položený dům v Praze.

Potenciál je to úžasný, jenže vyhlídka na to, že by jednou mohlo dojít k jeho zužitkování, vzala za své právě v roce 2010, kdy nadace vypsala výběrové řízení na nového provozovatele galerijních prostor v brněnském domě. Výběrová komise, která došlé nabídky hodnotila, se zřejmě nechala unést předprázdninovým časem plným očekávání letního dobrodružství, nebo zapůsobil prostý fakt, že na výběr mnoho uchazečů nebylo (pouze dva). Ve výsledku se komisaři shodli, že možným novým nájemcem a provozovatelem galerijních prostor bude početná skupina lidí, která se sdružila pod hlavičku 4AM (Forum for Architecture and Media). Stejným vlivům podlehla patrně i Správní rada NČA, neboť s tímto rozhodnutím souhlasila. Přitom skupina lidí, která plány Fóra s galerijním prostorem představovala, dala všem, co o výběru rozhodovali, dostatek podkladů, jež zcela jasně dokládaly, že jejich záměry budou sice ve srovnání s kritizovaným přístupem Renaty Vrábelové velmi odlišné, za to však z pohledu nadace více než zavádějící.

Je jen ztěží omluvitelné, že porotci stejně jako správci nezpozorněli, ačkoli už při první osobní konfrontaci mohli zjistit, jaký je generační profil skupiny kolem 4AM. V době podání žádosti nedosáhl ani jeden ze členů skupiny 35 let! Z toho bylo jednoduše odvoditelné, že zkušenost s architekturou a jejím českým svérázem je u těchto zájemců malá nebo žádná. Navíc z popisu projektu zcela jasně vyplývalo, že jeho předkladatelé nebudou chtít pokračovat v tvorbě panelových výstav vybraných architektonických studií, ale že chtějí budovat prostor pro střetávání nových přístupů a různorodých aktivit na poli současné architektury a nových médií.

Určité oblouznění, že by odlišný způsob zaobírání se architekturou mohl být legitimní cestou, kterou NČA podporuje, způsobilo, že se Správní rada nadace rozhodla upořádat tzv. kulatý stůl, který měl konfrontovat různorodé přístupy k úkolu, který by se dal pojmenovat jako propagace architektury s přístupem jiného provozovatele galerijního prostoru v majetku NČA Dana Merty. Motivy, které stojí za rozhodnutími nebo chováním nadace, nejsou často nijak zřetelné, v případě kulaté sešlosti bylo ale patrné, že důvodem jejího upořádání není ani tak zájem, aby se nastartovala veřejná debata o budoucnosti NČA, tak jak bylo deklarováno, ale aby proběhlo veřejné grilování šéfa Galerie Jaroslava Frágnera. Nejpodivnější ale na celém setkání bylo, že proběhlo až po potvrzení Dana Merty v druhém konkurzu, který NČA na jeho pozici v roce 2010 vypsala. Debata doložila, že napříč nadací vedou názorové linie, které spolu obtížně komunikují a je jen těžko myslitelné, že by dospěly k jednotnému postoji.

Názorově otevřenější linie nerozumí názorově sešněrovanější platformě, za kterou na kulatém stolu velmi výstižně promluvil Ing. Krátký, jenž na dotazy některých diskutujících, co se skrývá za nevolí části nadace vůči činnosti 4AM, se vztyčeným prstem odvětil: „Pouze jediné slovo – ARCHITEKTURA!“ Co se asi odhaluje za tímto emočně podbarveným zvoláním? Dle toho, jak se někteří názorově spříznění členové architektonické obce k problému staví, se dá odvodit, že za termínem ARCHITEKTURA se skrývají krásné domy – pokud možno podobné těm ve Švýcarsku nebo Rakousku, ale rozhodně žádná složitá témata. Kritika se připouští, je ale nutné rozlišovat míru dosahu takového počínání. Pokud se týká výhrad k nezdarům kolegů, jedná se jistě o konstruktivní přístup, který tříbí názory. Je zde ale nebezpečí, protože od kritiky je už velmi blízko k názorům, které by mohly diskreditovat ARCHITEKTURU jako takovou a proti takové destrukci je nutné se razantně postavit.

Pokud bychom sledovali tento úhel pohledu, pak už je mnohem srozumitelnější, proč se nakonec obě linie protnuly a jak ta pokroková, tak i ta staromilská usoudila, že bude lepší, když se za nadační peníze žádné novoty podporovat nebudou. Jedná se o vážné narušení pořádku a bylo by pod úroveň situaci ohledávat a vyhodnocovat přímo na místě. Ostatně narůstající nevole a tlak na nastolení pořádku je cítit i v Praze. A když má ARCHITEKTURA na mále, je nutné konat urychleně.

Experiment, do kterého se NČA v podobě 4AM pustila, trval přesně dva roky. To, co na začátku vypadalo jako slibný předpoklad k obrodě této organizace, bylo nakonec bludičkou, která nadaci odvedla dál do bažin úplné bezradnosti. Bezradnost neplyne ani tak z nedostatku peněz, které by na propagaci architektury mohla rozdělit, ale z neschopnosti formulovat svoje priority a z toho plynoucí ztráty společenského kreditu. Naštěstí experiment 4AM není nijak závislý na prostorách v nadačním domě, dá se předpokládat, že najde útočiště i zdroje financování někde jinde. Méně optimističtěji se jeví budoucnost NČA. V tuto chvíli připomíná pomalovanou pouťovou atrakci, ve které straší ARCHITEKTURA.

Rostislav Koryčánek Autor je ředitelem Domu umění města Brna