Záhadné bytosti, jejichž velikostně předimenzované hlavy se v různých pozicích a jemných grimasách vznášejí výstavním sálem na Staroměstské radnici, proměňují galerii v kosmickou laboratoř naplněnou tvůrčí energií a křehkostí lásky. Jejich autor − výtvarník Michal Nesázal − dal výstavě výstižný název: E. L. F., což podle jeho slov můžeme číst jednak jednoduše: elf, tedy mytologická a fantazijní bytost, nebo jako zkratku pro Everlasting Love Forever (nikdy nekončící láska).

Při práci na vystavených dílech využil Michal Nesázal techniku akvarelu v kombinaci s tušovou kresbou, přičemž od malby ke kresbě přešel autor až v posledních letech. Kresba je podle něj supermédiem schopným nejúčinněji přenášet emoce a výhodu akvarelu vidí Nesázal především v rychlosti vzniku díla. Tato technika jej podle jeho slov dokonce vrátila až na počátek tvorby a skutečně, občas máme na výstavě téměř pocit, že některá díla, pokud se nejedná přímo o záhadné bytosti, jsou vykouzlena dětmi a jejich bezprostřední představivostí.

A byla to právě zvolená technika, která dodala jeho bytostem lehkost a éteričnost. Kořeny inspirace našel až v daleké Číně, kde si také pořídil speciální štětce, které mu umožnily pracovat s kresbou novým způsobem.Vzdálená exotika, mísící se s oduševnělou láskou, dýchá z každého zákoutí přísně symetrického prostoru galerie. Aby však tuto symetričnost narušil, vybudoval v části galerie zvláštní přístřešky, které podle Nesázalovy interpretace mají být vstupem do jiných dimenzí, svojí nedokonalostí a provizorností však budí dojem čehosi nahodilého. Možná, že jsou jen dočasnou výzkumnou stanicí, která ovšem po pár letech výzkumu bude zapomenuta a sama se rozpadne působením sil přírody. Jakoby spolu s odchodem návštěvníka z galerie měly zmizet i tyto dřevěné boudy a dát možnost vzniku něčemu novému.

Svět, který Nesázal v GHMP prezentuje, doplňuje projekce snímků z Hubblova teleskopu jako důkaz umělcova přiznání, že ve svých výtvarných pracích rád propojuje kvantovou fyziku s astronomií. Nekonečně vzdálené galaxie, světélkující hvězdy ukázané v záběrech jsou pro nás stále velkou neznámou a můžeme je chápat jako určitý odraz našeho vnitřku. Práce s těmito vzdálenými motivy pak kontrastuje s pocity lásky (prezentované záhadnými bytostmi), které jsou nám zase vnitřně zcela blízké. Autor tedy předkládá záběry vesmíru, jakoby byly odrazem našeho nitra, a právě tehdy dochází ke zvláštnímu paradoxu, kdy nesmírně vzdálené může přecházet do nesmírně blízkého.

Umělec si na výstavě pohrává s mikrokosmem a makrokosmem, s malým a s velkým, s časem, trváním okamžiku a citovým zaujetím. Je již jedno, kde se právě ocitáme, zda v nezměrně malém či velkém. Význam má jen ona lehkost existence, prožitý okamžik, který vzápětí působením vyšších sil končí v zapomenutí a jen síla citu mu může dát zdání trvalosti.

Ačkoliv se výstava pohybuje na hraně mezi fikcí a realitou, nelze jí upřít jistou výstižnost a symboličnost pro současný svět. Éteričnost postaviček, s nimiž se na obrazech setkáváme v různých pozicích a situacích, tak silně kontrastuje s dnešním světem hypermarketů a každodenní realitou obecně. Otázkou však i přesto zůstává, proč autor tyto postavy stvořil a proč je zasadil do blízkosti tak komerčně úspěšného prostoru jako je turisticky nejatraktivnější centrum Prahy, okolí Staroměstské radnice? Co si má člověk vtěsnaný do víru velkoměsta z této výstavy odnést? Jistou oduševnělost, pocit rozlehlosti vesmíru či ještě nějaké jiné poselství? Autor vystavených děl nechává odpověď zcela volně na našem vnímání a interpretaci.

Markéta Vrabcová
Autorka studuje na Katedře teorie kultury FF UK

______________________________________________________________

Michal Nesázal: E. L. F. / GHMP: 2. patro Staroměstské radnice / Praha / 10. 2. – 22. 4. 2012

______________________________________________________________

foto: Tomáš Souček