Dělníci Tomáše Bujňáka

Výstavní prostor Spejs na pražských Vinohradech byl otevřen zhruba před rokem, a to světelnou instalací Richarda Loskota Dvě slunce. Od té doby se v této atypické galerii vystřídaly ještě tři výstavy, z nichž poslední – site-specific animace Tomáše Bujňáka – bude ve Spejsu k vidění do 1. dubna 2012.

Spejs rozhodně není klasický galerijní prostor s bílými stěnami, muzejním osvětlením a chrámovou atmosférou. Místo kustoda vás vítá recepční a v patře nad vámi vržou dveře kanceláří, které nejsou zázemím kurátorů nebo galeristů, nýbrž kde pracují lidé, pro jejichž každodenní činnosti jsou díla vystavená ve vstupním atriu prakticky nepodstatná. Budovu, v jejímž atriu Spejs funguje, však spravuje britská developerská firma Willbrook Management International, která si podle informací na svých webových stránkách zakládá na kvalitě architektury a designu, přičemž umění je jedním z jejích inspiračních zdrojů. Právě její ředitel Peter Goudes a Magdalena Jetelová byli iniciátory výstavního projektu, jehož kurátorem je rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové Pavel Liška. Mezi vystavujícími umělci by měli být zejména studenti a absolventi VŠUP, Tomáš Bujňák je však už druhým umělcem ve Spejsu, který studoval v Düsseldorfu u Magdaleny Jetelové.

Dominantními stavebními materiály v atriu, které propojuje nové kancelářské křídlo s původní budovou, jsou kov a sklo, což nijak neusnadňuje práci s ním jako s výstavním prostorem. Právě naopak. Jsou to právě specifika této architektury, jako je prosklený oválný strop, výrazné schodiště a otevřený ochoz, s nimiž vyzvaní umělci musí pracovat při tvorbě uměleckých děl, neboť žádný zcela neutrální, volný prostor se jim zde nenabízí. Že ale toto místo není klasickou galerií ještě neznamená, že v něm umění nemůže fungovat. Naopak, je bezesporu přínosné esteticky zhodnotit interiér administrativní budovy plné kanceláří uměleckými díly. Umění má moc přetvářet kreativním a konstruktivním způsobem prostředí, v němž žijeme. Není na škodu, pokud je náš stereotypní život konfrontován s podněty, které nás buď potěší, nebo vyvedou z rovnováhy.

Nicméně každý takový zásah musí být obsahově i formálně přiměřený charakteru takového místa, což platí zejména pro veřejné budovy, v nichž trávíme mnoho času. Je jasné, že tam, kam chodíme za povinnostmi, nebude dílo vystaveno dlouhé kontemplaci, ale spíše nesoustředěnému, perifernímu pohledu. Aby umělecké dílo v prostoru školy, úřadu, nebo kancelářské budovy nebylo zcela přehlédnuto, mělo by zřetelně reagovat na její architektonické formy nebo poukazovat na její účel. Umělecký zásah by měl změnit naše běžné vnímání prostoru jako takového, odkud už není daleko k pozastavení se nad jinými kvalitami díla, než těmi estetickými.

Nejsem si jistá, do jaké míry uspěla v tomto ohledu umělecká intervence ve Spejsu právě vystavujícího Tomáše Bujňáka. Co se týče práce s prostorem, byli poněkud důraznější jeho předchůdci: zejména Richard Loskot a trojice umělců Filip Dvořák, Lenka Vacková a Ondřej Kopecký s instalací Město,les. Tomáš Bujňák sice svoji animaci přizpůsobil architektonickým prvkům jako jsou sloupy a horizontála pod ochozem, projekce ale prostor nijak zásadně nepřetváří. Jeho dílu je však třeba přiznat jinou kvalitu, a to obsahovou souvislost s účelem budovy. Dosavadní výstavní projekty ve Spejsu se k funkci stavby nevztahovaly, většinou byly spíše poetickou reflexí některé z vlastností této architektury. Tomáš Bujňák jde jinou cestou, už název výstavy říká, co je jejím tématem: WORK. Animovaní dělníci, jeden jako druhý, šplhají po sloupech u vchodu do patra ke kancelářím a na protější stěnu je promítán pás s obdobými postavami tlačícími kolečka. Dělníci se nikdy nezastaví, bez konce se před námi míhají další a další s totožným nákladem a jejich práce jako by neměla žádný výsledek. Jednotvárný pohyblivý obraz může divák sledovat až do otupění. Bujňákovo dílo lze na základě jeho formy automaticky číst jako metaforu rutinní a (zdánlivě) bezvýsledné lidské práce.

Tento výklad je v souvislosti s funkcí budovy na místě, z rozhovoru s Tomášem Bujňákem o jeho výstavě pro Artyčok.tv (zde) však vyplývá, že se zřejmě zcela neshoduje s jeho vlastním záměrem. Bujňák o své animaci mluví jako o estetickém doplňku prostoru, mluví o přemíře hlubokých myšlenek v umění i ve světě a vysvětluje, že jeho záměrem je vyjadřovat se přímočaře a jednoduše. Pokud však připustíme, že estetické působení se tu doplňuje s racionálně uchopitelným sdělením, nabývá dílo mnohem zajímavější rozměr. V tomto případě je tedy mnohem plodnější, nechápeme-li význam díla jako to, co bylo intencí autora, nýbrž interpretujeme-li ho šířeji s ohledem na jeho virtuální myšlenkový obsah. Výstavu WORK můžeme vykládat například marxisticky jako tematizaci vztahu člověka k práci v pozdním kapitalismu, což vzhledem k tomu, že v budově sídlí jedna z poboček mezinárodní komerční společnosti, vůbec není od věci. Bujňákovým záměrem je estetizovat, jeho animaci však lze velmi dobře číst i jako příklad neokonceptuálního přístupu k umění. Jako velká část konceptuálního umění ani WORK nenabízí východisko, avšak (chtě nechtě) nastoluje otázky, což je neméně důležité.

Klára Stolková Autorka studuje dějiny umění a teorii interaktivních médií na FF MU

______________________________________________________________

pohled na výstavu očima Pavla Netopila zde

______________________________________________________________

Tomáš Bujňák: Work / kurátor: Pavel Liška / Spejs / Praha / 17. 1. - 1. 4. 2012

 

Klára Peloušková | Narozena 1991, absolvovala bakalářské studium dějin umění a teorie interaktivních médií na FF MU v Brně a magisterské studium teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde nyní pokračuje v doktorském programu. V letech 2013–2014 byla koordinátorkou rezidenčního programu studios das weisse haus při organizaci pro současné umění das weisse haus ve Vídni a v letech 2016–2018 působila jako šéfredaktorka Artalk.cz. Nyní pracuje jako metodička na Katedře designu UMPRUM a zabývá se současnou teorií designu. Je laureátkou Ceny Věry Jirousové pro mladé kritiky výtvarného umění do 28 let.