Jiná stránka moderního umění

Jedním ze spoluautorů ostravské výstavy Černá slunce / Odvrácená strana modernity 1927–1945 je profesor Vojtěch Lahoda, přední odborník na české moderní umění a dlouholetý pracovník Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. Lahoda se před třemi lety podílel již na přípravě „prvního dílu“ výstavy, úspěšných Svárech zření, které se zabývaly uměním prvních dvou desetiletí 20. století. Krátce před vernisáží Černých sluncí jsme v jednom z výstavních sálů ostravského Domu umění, v části nazvané „Duše přírody“, mezi díly Františka Kupky, Františka Drtikola, Vojtěcha Pressiga a Josefa Váchala, krátce hovořili o tom, jak výstava vznikala, o jeho vztahu k Ostravě i o pohledu kuntshistorika na trh s uměním.

O co vám ve výstavě šlo? V koncepci výstavy jsme se snažili najít určitou jinou stránku moderního umění, která je skryta za oním symbolickým názvem Černá slunce. Jde vlastně o metaforický obraz, tak zvaný oxymóron, tedy protimluv, absurditu… Byl využíván už v romantické poezii. Gérard de Nerval jej použil jako jeden z prvních. Shodou okolností básník, který je s Ostravou spjat, Vilém Závada, v roce 1930 Nervala přeložil a v jeho díle je tento termín také zakódován. Od počátku nám šlo o to, najít pro výstavu styčné body mezi určitými projevy. Nehledali jsme primárně nějaké stylové blízkosti nebo cokoliv, co by umělecké projevy spojovalo z hlediska -ismů. Spíše koncept, který by ukazoval, nakolik některé práce, které jsou třeba i vnitřně protikladné nebo ve své době nemohly být vedle sebe, mají určitou vnitřní notu.

Jakým způsobem výstava vznikala? Obdobná práce musí začít skutečně od „materiálu“. Nejprve jsme tedy dělali rešerše ve sbírkách ostravské galerie. Některá díla jsme chtěli zdůraznit, o jiných jsme si naopak říkali, že už jsou dostatečně známá a vystavovaná. Pak probíhaly rešerše v dalších veřejných galeriích, u soukromých sběratelů. Nejdříve jsme provedli velmi široký výběr, který kapacitu sálů přesahoval. Pak jsme samozřejmě museli vycházet z daných prostor. Je téměř nemožné dělat výstavu s tím, že nějaké téma přesahuje dva prostory, pak už je to pro diváka obtížně čitelné. Každý sál měl tedy mít minimálně jedno a maximálně dvě témata. Nemělo by se stát, aby dva sály měly jedno téma. To by pak bylo velmi těžko sledovatelné. Prostorová kapacita sálů a jejich počet nám vlastně také trochu předurčovaly podobu výstavy.

Co je z výstavy vaše srdeční záležitost? Moje srdeční záležitost je třeba Zdeněk Rykr. Nahoře ve výstavě je jeden obraz z roku 1938, Žena, rytíř a smrt, který velice svébytným způsobem parafrázuje určité surrealistické postupy. Současně je tam už určitá těžkomyslnost spojená s dobou po Mnichovské dohodě a po okleštění pohraničních území Československa. Ten obraz mísí spolu určitou imaginativnost a výtvarnost s jistou dobovou tíží… tyto Rykrovy věci mám zkrátka rád.

Je nějaké dílo, které se vám nepodařilo zapůjčit a ve výstavě chybí? Některá díla se nám zapůjčit nepodařilo, ale nebylo to pro nás nikterak fatální. Vždy jsme byli schopní to vyrovnat buď ze soukromých, nebo jiných regionálních sbírek. Mohu říci, poté, co jsem o tom s kolegy hovořil, že se nám nestalo, aby tady některé z děl chybělo natolik, že pro nás znamenalo nějakou zásadní ztrátu nebo absenci.

Jaký máte vztah k Ostravě? Když jsme pracovali na Svárech zření, tak jsme sem často jezdili. Upřímně řečeno, do té doby jsem Ostravu příliš neznal. Ale poté, co jsem tady několikrát byl a co jsem měl možnost vidět i ty úžasné industriální stavby, které už tehdy fascinovaly Jana Zrzavého… Jan Zrzavý, když byl v Ostravě, tak ho ani tak nezajímalo centrum města, ale právě jeho okolí, těžní věže, haldy a podobně. Tahle zvláštní krajina, která může mít charakter devastující hodnoty, se ukazuje v dnešní době vlastně velice inspirativní, zejména pro umělce. Ve světě se dnes obdobné industriální prostory často rehabilitují, tak bych to přál i Ostravě, pokud už se v tom něco neděje, jak jsem slyšel.

Nacházíte nějakou paralelu s nedávno skončenou výstavou Konec avantgardy? To období se částečně překrývá, asi pěti lety. Konec avantgardy byl koncipován lety 1938 až 1948. Byla to mnohem historičtější sonda do oněch problémů. Výstava nebyla ale založena jen historicky, ale také problémově. Její snahou bylo ukázat víc toho podstatného. Tady v Ostravě ta šance ani zdaleka není možná a šlo nám o něco jiného. Onen přesah pěti let je tu prezentován přibližně deseti, patnácti díly. Tam to bylo daleko více.

Na které z výstav se Vám lépe pracovalo? Obě spolupráce mají něco do sebe. Spolupráce s Hanou Rousovou v Městské knihovně byla bezvadná a velmi jsem si ji užil. Stejně tak spolupráci s ostravskou galerií.

Měli jste témata mezi sebou rozdělena? Ano. Nejdříve jsme museli určitým způsobem společně strukturovat samotnou výstavu a prostory, kam by jednotlivá témata mohla zapadnout. Každý z nás pak měl jedno z těch hlavních témat, s tím, že jsme si samozřejmě navzájem do toho hovořili. Diskutovali jsme, co by bylo možné ještě přidat a co by se naopak mohlo opakovat a podobně.

Na výstavě jsou výrazná díla ze soukromých sbírek. Pamatujete ještě dobu před restitucemi, kdy řada z nich byla běžně dostupná ve veřejných galeriích. Jak se pro vás situace změnila? To je těžké. Někdy to vypadá, že je teď situace pro nás ztížena, ale je to vždy případ od případu. V některých fázích galerie půjčují velice dobře, jindy zase obtížně, to záleží samozřejmě na vedení. Na druhou stranu řada soukromníků je velice ochotná věci půjčovat. Samozřejmě ta proměna je významná z hlediska vlastnictví, ale není ani tak zásadní rozdíl v zacházení s díly.

Teď se dražil například kubistický Utěšitel Emila Filly, chef-d'oeuvre mnoha výstav Národní galerie. Neříkáte si, jako Fillův dvorní badatel, možná ten obraz už nikdy neuvidím…? Pociťuji spíš takový uměleckohistorický smutek. Když na něčem pracujete, tak víte, že byste ten obraz potřebovala a nevíte, zda třeba neskončí někde v zámoří… Na druhou stranu je ale faktem, že řada sběratelů tohoto typu (možná spíše investorů) se podobnými díly velice ráda pochlubí.

Protože jsou motivováni zájmem budoucího zhodnocení… Ano. Pochopitelně. Proto také mimo jiné na podobné výstavy svá díla zapůjčují.

Marcela Chmelařová Autorka je historička umění

______________________________________________________________

Reportáž Nadi Čvančarové z Českého rozhlasu Ostrava o výstavě, obsahující také rozhovory s Karlem Srpem a Lenkou Bydžovskou zde

Recenze výstavy Černá slunce zde