TZ: Tereza Kabůrková

Tereza Kabůrková / Minulost / Galerie Laboratorio / Praha / 19. 1. - 2. 3. 2012

T e r e z a K a b ů r k o v á

M i n u l o s t

20/1 - 2/3/2012

Fotografka Tereza Kabůrková /1980/, absolventka ateliéru Pavla Baňky na Fakultě užitého umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, představuje v Galerii Laboratorio novou řadu zátiší. Zátiší je svou povahou nehybné, statické /still life/ - mumifikovaná přítomnost. Jeho úlohou je především zdobit, dekorovat. Lehký žánr zakódovaný tísnivými obsahy - zánik, zmar, pomíjivost /natura morta/. Tereza svoje zátiší neinscenuje. Její metoda připomíná usilování ne-usilování východních mistrů. "Prostě jsem doma, dívám se, a když mám pocit, že vidím obraz, tak to vyfotím." V duchu východní filozofie, která považuje člověka za integrální součást jeho prostředí, sedí klidně, nedělá nic, obklopená důvěrně známým inventářem karlínského bytu. Izolovaná v klauzuře domova, v mezidobí, kdy se nevratně stává domovem bývalým, prožívá svět bezprostředně. Skrze ty nejobyčejnější věci - květiny, patizón, hrušky, náhodná skupenství na stole či parapetu. Do přirozeného běhu událostí nezasahuje. Fotografováním ne-fotografováním kontempluje plynoucí čas. Zvěčňuje vakuum mezi ubíhající minulostí a budoucností -zatím- bez vize. Zenoví mistři diagnostikovali tvůrčí náladu, která vyvěrá z nostalgického smutku spojeného s pomíjivostí a proměnlivostí světa, jako letoru aware. V momentech smutku a nostalgie při pohledu na ty nejtriviálnější věci umělec prožívá privátní satori. Očima fixuje obyčejné, světské, konkrétní a osvobozuje se zjištěním, že čas neexistuje, jen velká klidná prázdnota.

Tereza, ač profesionální printerka, která zvětšuje snímky klasikům současné české fotografie, se ve své práci záměrně vyhýbá perfekci. Ve věčném sporu týkajícím se vnímání a reprodukování přírody, se opět přiklání na stranu Východu. Evropská tradice analyzuje krajinu z pohledu geometra či architekta - "V přírodě je všecko modelováno podle tří základních těles: koule, kužel a válec. Je třeba naučit se malovat tyto nejjednodušší tvary a potom můžeme dělat všecko, co chceme.." byla Cézannova mantra. Suchý, konstruktivistický přístup je v přímém rozporu s čínskou krajinomalbou. Ta po bedlivém pozorování přírody, v níž nenalézá pravidelnost, nýbrž nevyzpytatelné asymetrie, dává před řádem přednost anarchii. Stejně jako je tah čínského štětce sukovitý, nesouvislý, lemovaný kaňkami, její snímky neznají retuše. Ta by spolu s "kazy" odstranila z fotografie moment spontaneity. Fotografka akcentuje nedokonalost, živost, rukodělnost. V temné komoře ručně zvětšuje barevné i černobílé negativy a ustaluje i své city. Pomocí kontrolované náhody a vhodných chemikálií vyvolává zvolenou tonalitou zasuté emoce. I když hrušky hnijí, okvětní lístky opadají a jiné okno bude rámovat jiný horizont, není proč se vzrušovat. Když není ani minulost ani budoucnost, ani není nikoho, pro koho by byl tento okamžik přítomný, co je to tedy? Dříve než Fa-čchang vydechl naposledy, na střeše zapištěla veverka. "To je to," řekl, "a nic jiného."

Galerie Laboratorio

www.galerielaboratorio.com

Bubenská 1, Praha 7, 170 00

info@galerielaboratorio.com