Artalk.cz

TZ: Paralelní historie

Paralelní historie / Jiří Černický, Zdena Kolečková, Pavel Kopřiva, Martin Kuriš, Martin Mrázik & Eva Mráziková, Radka Müllerová, Miroslav Rovenský, Michaela Thelenová, Jitka Géringová, Daniel Hanzlík, Martin Kolář, Pavel Mrkus, Jan Řezáč, Markéta Váradiová, Robert Vlasák, Radek Jandera, Tereza Kabůrková, Markéta Kinterová, Silvie Milková, Blanka Svatošová / Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích / Litoměřice / 7. 10. – 20. 11. 2011

PARALELNÍ HISTORIE – umění severních Čech v posledních dvaceti letech

Termín výstavy: 7. 10. – 20. 11. 2011

Vernisáž: 6. 10. 2011 od 17.30 hodin

Kurátoři výstavy: doc. Mgr. Michal Koleček, Ph.D., MgA. Michaela Spružinová, MgA. Blanka Svatošová

Kurátoři za SGVU: PhDr. Jan Štíbr, MgA. Jan Brodský

Výstava je pořádána v rámce oslav 20. Výročí založení Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Výstava Paralelní historie získala podporu z Rozvojového projektu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České Republiky Posilování regionální funkce UJEP v oblasti spolupráce s výstavními institucemi Ústeckého kraje. Jeho řešitelem je Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Projekt PARALELNÍ HISTORIE představuje v rámci výstavy FORMÁTY TRANSFORMACE – IDENTITY dočasnou expozici, která mapuje vývoj výtvarného umění v Ústí nad Labem od roku 1990. Uměleckou scénu, která se v Ústí nad Labem v tomto období postupně etablovala, lze bezesporu označit za modelový příklad periferní kulturní aktivity. Decentralizace společenského, kulturního a uměleckého života je jedním z podstatných znaků politického vývoje po rozpadu totalitní moci a do jisté míry také charakterizuje samu podstatu transformace posttotalitních sociálních systémů. Průběžná proměna sociálního statusu umělce (od izolovaného postoje fatálně determinovaného politickou a ideologickou klauzurou i tlakem totalitních profesních organizací k aktivní roli v rámci otevřené společnosti) se stala zásadním hybatelem rozvoje regionálního kulturního milieu.

V Ústí nad Labem tento proces probíhal po linii, kterou lze s určitou mírou zjednodušení popsat následovně: společné umělecké intervence do veřejného prostoru, etablování institucionální výstavní platformy (Galerie Emila Filly), navazování mezinárodních kontaktů s podobnými centry v prostoru střední Evropy, vznik vysokoškolského uměleckého učiliště (Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně) a konečně plnohodnotná existence více generační autonomní lokální umělecké scény. Určitou mezeru ve struktuře takto se vyvíjejícího kulturního prostředí však představuje nedostatečná kritická teoretická reflexe (a sebe reflexe) i zcela absentující proces muzealizace zásadních uměleckých projevů. Projekt PARALELNÍ HISTORIE tedy vytváří temporární „muzeum umění“, které alespoň dočasně představuje „dějiny ústecké výtvarné scény“.

Výběr jednotlivých uměleckých děl byl přitom určen snahou postihnout chronologii vývoje umělecké scény v Ústí nad Labem. Expozice sestává z dvaceti artefaktů, přičemž každý reprezentuje konkrétní rok (1990-2009) a rovněž významnou autorskou pozici. Umělci střední generace jsou v předkládané kolekci zastoupeni převážně staršími díly z devadesátých let 20. století, která lze z dnešního odstupu označit jako klíčová pro identifikaci s konkrétním socio-kulturním prostředím (Jiří Černický, Zdena Kolečková, Pavel Kopřiva, Martin Kuriš, Martin Mrázik & Eva Mráziková, Radka Müllerová, Miroslav Rovenský, Michaela Thelenová) či etablování svébytného neokonceptuálního názoru (Jitka Géringová, Daniel Hanzlík, Martin Kolář, Pavel Mrkus, Jan Řezáč, Markéta Váradiová, Robert Vlasák). Nejnovější posuny v rámci místního uměleckého milieu jsou potom reprezentovány pracemi mladších autorů, převážně absolventů Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (Radek Jandera, Tereza Kabůrková, Markéta Kinterová, Silvie Milková, Blanka Svatošová). Tematické rozpětí i výrazová heterogennost těchto artefaktů přesvědčivě dokládají posun ústecké regionální scény od generačního vystoupení vyhraněné, ale do jisté míry izolované skupiny autorů na počátku devadesátých let 20. století k současnému bohatě strukturovanému uměleckému organizmu.

Projekt PARALELNÍ HISTORIE je zaměřen na detail, na lokalitu, na periferii, na poměrně malý vzorek českého uměleckého kontextu a samozřejmě také české posttotalitní společnosti. Ve sdílení jinakosti (či specifičnosti) místního vývoje však snad lze lépe postihnout často nepatrné posuny v charakteru soudobého umění pomalu postupujícího od manipulačních mechanismů kulturního totalitarismu k zodpovědnosti ve svobodě multikulturní společnosti.