Artalk.cz

TZ: Stopy ohně

Stopy ohně / GVUO: Dům umění / Ostrava / 5. 8. – 27. 9. 2009

Jiří Šigut, Oheň, 1991

Ve spolupráci s PhDr. Jiřím Machalickým, kurátorem Muzea Kampa, který organizoval celou řadu významných uměleckých přehlídek moderního umění, vznikl cyklus tematických letních výstav, které se zabývají motivy ve výtvarném umění od 2. pol 20. století do současnosti. První výstavou tohoto cyklu se stanou Stopy Ohně, ve kterých bude zastoupena celá řada předních osobností českého umění, a to zejména Aleš Veselý, Jiří Georg Dokoupil a Věra Janoušková (medailony umělců viz níže). Každý z výtvarných umělců, jenž se na výstavě objeví, se do dějin českého výtvarného umění zapsal nesmazatelným písmem.

Další zúčastnění umělci:

Jan Koblasa, Ladislav Novák, Dalibor Chatrný, Eduard Ovčáček, Radek Kratina, Jan Steklík, Svatopluk Klimeš, Zorka Ságlová, Jan Ságl, Olaf Hanel, Miloš Šejn, Jiří Šigut, Magdalena Jetelová, Pavel Nešleha, Václav Bláha a Martin Mainer.

Umění je živel, který nás provází ve své každodennosti a dává nám sílu k životu, odpovídá na otázky po smyslu existence, poskytuje estetické osvěžení a radost. Umělec se stává stvořitelem či prostředníkem, který pracuje s ideou, materiálem, živly i ohněm. Oheň se stal v historii uměleckého snažení významným fenoménem, jenž v rukou umělcových dává výtvarnému dílu mimořádný obsahový a ničím nenahraditelný význam. Přitažlivost ohně jako výrazového prostředku, který je mnohdy stěží ovládnutelný, vytváří magickou atmosféru,která je přitažlivá pro obě strany, jak pro umělce, tak i pro diváka.

Jiří Jůza, ředitel GVUO

 

Oheň odjakživa inspiruje jako jeden z živlů výtvarné, a nejen výtvarné umění. Každá doba však přináší zcela odlišné možnosti vyjádření. V tvorbě se objevuje v rozmanitých podobách, různí autoři se jím zabývají z odlišných úhlů pohledu. Někteří zobrazili oheň přinášející zkázu, jiní ho znázornili jako očistný živel, další jako nedílnou součást života a jeden ze základních předpokladů naší civilizace.

Zvlášť ve 20. století se však výrazně proměnily technické postupy spojené s novým způsobem vnímání skutečnosti a myšlení. Tak oheň přestal být pouhým námětem, i když tím samozřejmě také zůstává, ale především se stal samotným výrazovým prostředkem.

K vývoji tohoto procesu dochází především od padesátých či šedesátých let minulého století v tvorbě řady umělců. Jde o práce značně rozdílného druhu. Někteří se zabývají akcemi či performancemi v otevřeném prostoru a pak je dokumentují fotografiemi nebo videozáznamy (Eduard Ovčáček, Svatopluk Klimeš, Olaf Hanel, Miloš Šejn, Zorka Ságlová), jiní ohněm či kouřem kreslí (Ladislav Novák, Magdalena Jetelová, Jiří Georg Dokoupil, Svatopluk Klimeš, Jan Steklík,) nebo vytvářejí koláže (Eduard Ovčáček). Další dokonce využívají v kresbě či malbě popel — pozůstatek ohně (Václav Bláha, Miloš Šejn).

Motiv ohně se v rozdílných podobách objevil i v současné malbě (Pavel Nešleha, Martin Mainer) a fotografii (Jan Ságl, Jiří Šigut). Proces pálení se přirozeně uplatnil při tvorbě soch, objektů a reliéfů (Jan Koblasa, Aleš Veselý, Eduard Ovčáček, Věra Janoušková). Někteří jeho prostřednictvím zaznamenali ty nejskrytější pocity (Dalibor Chatrný). Oheň se tedy výrazně prosazuje v projevu předních českých a samozřejmě i zahraničních umělců (Yves Klein, Anselm Kiefer, Jannis Kounellis ad.) několika generací posledního půlstoletí.

Každá z osobností má svůj vlastní nezaměnitelný přístup a také rozdílné důvody, proč se vyjadřuje právě prostřednictvím ohně.

Oheň je spojený s pozitivními i negativními procesy, se vznikáním vesmírných těles, se zářením slunce přinášejícím život nebo naopak s přírodními či válečnými katastrofami. Tvůrci každé doby na něj pohlížejí jinak, každá generace má odlišnou filozofii a užívá jiné výrazové prostředky.

Tato výstava samozřejmě nevyčerpává všechny možnosti, které fenomén ohně do výtvarného projevu během posledního půlstoletí přináší. Naznačuje však, jakými směry a s užitím jakých technických postupů se umění v souvislosti s ním ubírá. Zahrnuje různé výrazové polohy od informální přes neodadaistickou až ke konceptuální.

Jiří Machalický, kurátor výstavy

 

Aleš Veselý (3. 2. 1935 v Čáslavi)

Aleš Veselý je především sochař, zabývá se však také malbou, kresbou a grafikou, instalací a projekty pro městské i přírodní prostředí. Počátky jeho tvorby spadají do druhé poloviny padesátých let, kdy dospěl k expresivnímu způsobu vyjádření. Poté začal vytvářet asambláže a objekty, ve kterých používal nalezené prvky a nezvyklé technické postupy. Výrazně se přiblížil informelu, i když se s ním nikdy zcela neztotožnil. Počátkem šedesátých let směřoval od závěsných reliéfů k vysloveně trojrozměrnému řešení. Používal nalezené předměty, jedním z technických postupů pro něj bylo opalování dřeva. Tyto prvky se pak staly součástí kompozice. K dílům rozhodujícím o jeho vývoji se řadí např. Židle uzurpátor z roku 1964 nebo řada Enigmat, v nichž se projevilo existenciální cítění. V druhé polovině šedesátých let vytvořil monumentální, často vystavovanou svařovanou plastiku Kadish, která vznikla na sympoziu ve Vítkovických železárnách. V sedmdesátých letech se uchýlil do Středokluk, kde zakoupil venkovskou usedlost a postupně na přilehlém pozemku umísťoval své monumentální objekty a instalace. Po roce 1989 se jeho možnosti změnily. Začal cestovat, uskutečnila se řada jeho výstav. K největším z nich patří retrospektiva v Centru Egona Schieleho v Českém Krumlově. Důležitá byla i expozice uspořádaná Západočeskou galerií v Plzni. Nyní Veselý vytvořil nové sochy pro obrovskou přehlídku své tvorby v Litomyšli, kterou přichystal pro vnější i vnitřní prostory v různých částech města.

Jiří Georg Dokoupil (3. 6. 1954 v Krnově)

Je malíř a kreslíř, zabývá se konceptuálním uměním. Žije a pracuje v Kolíně nad Rýnem, New Yorku, Tenerife a od politické přeměny i u nás. Od roku 1989 zajíždí k delším či kratším pobytům do Prahy, kde si zřídil vlastní ateliér. Pohybuje se v rozmezí od minimalisticky

laděných kompozic až k figurálním obrazům či kresbám. V jeho díle se výrazně uplatňují barevné rastry, realisticky ztvárněné motivy i dekorativní prvky. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vytvářel působivé kresby kouřem svíčky. Stále znovu se navrací k přírodě, která obohacuje jeho představivost a nedovolí mu ustrnout ve schematickém zjednodušení. Dokoupil užívá rozmanité klasické i netradiční výrazové prostředky. Patří k výrazným osobnostem německé umělecké scény, na níž se prosazuje od první poloviny osmdesátých let. Tím se také přirozeně řadí k nejvýznamnějším a nejúspěšnějším umělcům českého původu posledních desetiletí. Nelze ho jednoznačně přiřadit k žádnému ze známých současných výtvarných proudů — pohybuje se na rozhraní mezi expresivním pojetím malby, čistou abstrakcí a konceptualismem. Má velmi široké výrazové spektrum, podobně jako Gerhard Richter nebo Jiří David. Od počátku osmdesátých let vystavoval v mnoha zemích (Německo, Švýcarsko, Španělsko, Rakousko, Dánsko, Česká republika, Itálie, Francie…). Je zastoupen v četných významných muzeích a galeriích po celém světě.

Věra Janoušková (25. 6. 1922)

Je sochařka a autorka koláží. V letech 1941–1942 studovala na Hořické sochařsko-kamenické škole, pak na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u prof. Karla Dvořáka a v letech 1945–1948 u prof. Josefa Wagnera. Na konci 40. let získala roční stipendium v Sofii, na sklonku padesátých a v průběhu šedesátých let podnikla několik studijních cest (Řecko, Rumunsko, Itálie, Egypt). Její tvorba dozrávala v průběhu 50. let, ale kolem roku 1960 došlo k její výrazné proměně. Začala využívat možnosti různých materiálů, polychromované sádry, sádry spojované se železnými prvky. Od první poloviny 60. let pracovala se starými smaltovanými plechovými prvky nalézanými na smetištích. Ve stejném období vytvářela osinkocementové sochy. Významnou součástí jejího díla se staly koláže, ve kterých opět využívá nejrůznější nalezené prvky. Někdy papíry propaluje, čímž dochází ke vzniku náhodných tvarů a linií, které uplatňuje při naplnění svých představ, kdy fantazii koriguje smyslem pro řád. Samostatně vystavuje od roku 1960, od roku 1958 se zúčastnila dlouhé řady společných výstav u nás i v zahraničí. Je zastoupena v mnoha významných sbírkách, jako v pražské Národní galerii, Českém muzeu výtvarných umění v Praze či v Galerii Karlovy Vary. Před několika lety vznikla Nadace Věry a Vladimíra Janouškových se sídlem v Praze, která shromažďuje a dokumentuje díla a zároveň chrání odkaz obou těchto významných českých umělců. Spolu s Adrienou Šimotovou je nestorkou na poli ženského výtvarného umění.