Umění k přímé spotřebě

Trochu stranou od vášnivých debat, které vyprovokoval letošní ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého, pomalu sílí problém překvapivě zcela opačný. Jestliže jako hlavní schizma názorových výměn kolem CJCH a bod, ve kterém se stanoviska rozdílných táborů české umělecké komunity křešou, chápeme přílišnou intelektualizaci a podle druhých naopak deintelektualizaci vnímání mladého umění, tendence posouvající umělecké vyjádření do roviny designu, tedy roviny užité, spotřební a tím pádem jaksi antiintelektuální, se jako problém ocitají v pozici překvapující svým opačným kurzem. I přesto či spíše právě proto bychom jim měli věnovat jistou pozornost.

Impulsem k napsání této kritické úvahy pro mě byla výstava 2013 Kláry Vystrčilové v 5s gallery s kurátorským textovým doprovodem Terezy Jindrové, kterou můžete shlédnout do 21. prosince. Klára Vystrčilová, studentka 5. ročníku ateliéru malby Vladimíra Skrepla na AVU, je mladou malířkou, již pražští návštěvníci výstav zajímající se o malbu zajisté znají. Pro mě jednou z nejvýraznějších a nejlépe pozorovatelných vlastností Kláry Vystrčilové je jasný „tah na branku“ a schopnost prosadit se v obrovském množství studentů umění i hotových mladých umělců. Životopis této cílevědomé autorky obsahuje vhledem k jejímu věku skutečně úctyhodné množství samostatných výstav, zahrnující jak prezentace v show-roomech představujících luxusní kosmetiku a design cílovým zákazníkům, tak i výstavy v prostorech na galerijní scéně velmi etablovaných, z posledních například výstava Černé světlo v NoDu, na které Klára spolupracovala s kurátorem galerie Jiřím Machalickým.

Taktéž je neopomenutelná její účast ve finále 6. ročníku Ceny kritiky za mladou malbu, kde dokonce získala Cenu diváka. Práce Vystrčilové za poslední dva roky skutečně vykazují určitý formální přesah, atribut pro současného malíře snad i nezbytný. Opustila totiž klasickou malířskou iluzivní techniku a plátno pojednává pracnou výšivkou, kterou následně zatírá a zalívá do monochromní vrstvy olejové barvy. Pouhá změna směru výšivky lomí prostor horských fragmentů a odlesky rozrůzňují monochrom do mnoha odstínů. Jelikož jsem zaznamenala pouze jeden obraz, který byl kanárkově žlutý, můžeme říci, že pracuje téměř výhradně s trendy černou. Výraz „trendy“ je zde skutečně namístě více než kdy jindy. Propojení s módou je pro práci Kláry Vystrčilové natolik pevné, až jí to sráží všechny kvality, které by mohla mít. Je totiž umělkyní skutečně velmi zručnou a její práce jsou dobře zapamatovatelné. Bohužel se nemůžu zbavit dojmu, že za lákavými odlesky černé a precizní technikou se skrývá absence osobního postoje a vlastních témat.

Myslím, že sama poukazuje na své založení v rozhlasové reportáži Karla Oujezdského, nahrané na vernisáži právě výstavy 2013 v 5s gallery. V nahrávce se z jejích úst dozvíme, že „hodně čerpá z módy, z fešnu“. Toto prosté, leč nesmyslně dvojjazyčné vyjádření jakoby poukazovalo na Klářinu touhu být „rychle světová“. Je jasné, že ten „fešn“ jako takový samozřejmě za legitimní zdroj umělcova vývoje považovat lze, ostatně dokazuje to mnoho umělců světových a starších než je Klára. O 15 minut slávy, módní sebeprezentaci a další výrazové prostředky primárně působící jako pouhé povrchní trendy, šlo klasikovi pop kultury Andy Warholovi, ale i třeba fotografu Davidovi La Chapellovi, jehož pompézní prezentace v Rudolfinu je ještě v živé paměti. Kvalitou, které ale obrazy Kláry Vystrčilové nedosahují a možná se jí ani nedotýkají, jsou hluboké vnitřní souvislosti v dílech výše zmiňovaných mistrů moderního umění. Jejich působivost je založena na historických i aktuálních odkazech, fatalistických konotacích a právě v jejich kontrastu s povrchním pláštěm spočívá jejich obrovský úspěch a význam.

Při osobním setkání s Klárou Vystrčilovou nemůže nikomu uniknout, že módní trendy a soustředění na sebeprezentaci jsou doopravdy nedílnou součástí jejího života. Asi ani nepřekvapí, že se zahaluje převážně do černé barvy. A zde přicházím k bodu, ve kterém musím výrazně oponovat kurátorce výstavy, Tereze Jindrové. Tato mladá teoretička a laureátka Ceny Věry Jirousové pro mladé kritiky umění do 26-ti let jistě ve svém oboru odvádí precizní práci a rozhodně se nebojí tolik přínosných radikálnějších názorů. Chápu, že výstava Kláry Vystrčilové je pro ni asi první malířskou výstavou většího rozsahu než ty v off – space galerii Nika, kterou dlouhodobě vede.

Ale i přesto musím upozornit, že srovnání Vystrčilové s Frankem Stellou či dokonce Kazimírem Malevičem je řečeno eufemisticky hodně velkoryse nadnesené, řečeno kriticky úplný nesmysl. Mám totiž dojem, že zde dochází ke srovnání dvou absolutně odlišných pojetí malby pouze na základě majoritního použití černého monochromu. Jsem toho názoru, že Klára Vystrčilová používá černou, stejně jako ji nosí. Je přece všeobecně známo, že černá je základní barvou módy, která nikdy není out a sluší všem. A stejně tak je pro Kláru i v malbě přitažlivá její elegantní hloubka, mnohostrannost výkladu, univerzálnost i možná symbolika. Kráčí navíc po cestě umetené úspěchem současných mladých malířů nové moderny, totožně okouzlených možnostmi černé.

Jenže Kazimír Malevič ke svému notoricky známému čtverci, který jak předpokládám, přilákal Terezu Jindrovou, došel z úplně opačné strany a to prací podstatně niternější a dlouhodobější. Jelikož začínal jako realistický malíř plnobarevných v podstatě klasických žánrových námětů a k vyhraněné formální i barevné redukci došel díky neutuchající komparaci s dějinami malířství a zároveň nekončící touze posunout vlastní i historické malířské a kompoziční možnosti, jeho čerň rozhodně není tou samou černou jako u Kláry Vystrčilové. Není pro něj jen působivou formou, ale elementárním stavebním prvkem, vycházejícím z vnitřních vztahů obrazu. Vystrčilová sice také ve svých začátcích plnobarevně znázorňovala náměty ze současné pop kultury a později fragmenty hor i vybroušených diamantů, ale k výrazné redukci výrazových prostředků u ní došlo bez osobních souvislostí, pouze v komparaci s aktuálním trendem. Jako vrchol nepochopení základních principů malby a chápání obrazu považuji kurátorčino srovnání Kláry Vystrčilové s romantickou vznešeností Caspara Davida Friedricha. Ano, zpracovávají podobné téma a využívají vztahu monumentálního námětu a drobně kresebné metody, Friedrich ale uvědoměle pracuje s obrovským množstvím emočního náboje, který by v odlišném použití vyzněl jako kýčovitý patos. Pokud se nenecháme opít černou symbolikou Klářiných obrazů, naopak neucítíme emoce naprosto žádné.

Prostor galerie je omezený a instalace neohromí. Myslím, že pokud Klářiným obrazům s přitažlivou horskou estetikou neodepřeme určitou energii a magické působení, zasluhují vzdušnější a velkorysejší zacházení. Šest pláten doplněných třemi kresbami tužkou na ručním papíře působí, že jsou zavěšeny tam, kde na ně bylo místo. Nejširší obraz na nejširším panelu, dvě menší kresby na nejmenším místě v rohu. Jelikož je výstava výsledkem spolupráce autorky s kurátorkou Terezou Jindrovou, očekávala bych promyšlenější zacházení s prostorem. Také příliš nerozumím názvu 2013. Předpokládala bych, že dle datace v pojmenování se bude bez výjimky jednat o čerstvá plátna z tohoto roku. Většinu jsme ale už viděli buď na Ceně kritiky nebo dokonce na výstavě v říčanské galerii Kotelna v minulém roce. Pokud se ale nemýlím, tak jistou snahu o zaktualizování jednotlivých kusů autorka měla. Od předešlých prezentací se liší tím, že do hladké, nevyšité plochy pláten Klára několikrát zasáhla strukturálně viditelnými expresívními tahy. Proč, to těžko říct.

I přes všechna zmíněná negativa jsem si jistá, že tvorba Kláry Vystrčilové i jí podobných má v rámci tolik objevné diverzity současných proudů v malbě své opodstatnění. Je samozřejmě přípustné, že čas ověří práci Vystrčilové jako skutečně hodnotnou a dobově signifikantní. Možné je všechno a módnost pronikající do umění i prvoplánová estetizace jsou opravdu zásadními znaky doby. A jestliže předpokládáme, že dílo je „skutečné, pravdivé“, pokud je úzce spjato s autorovým životem nebo se s ním dokonce nerozeznatelně propojuje, nedalo by se Kláře nic vytknout. V tom případě bych ale předpokládala výhradní prezentaci v designových a jiných show–roomech s luxusním zbožím, jelikož vykročením do galerie se neodpustitelně narušuje tato harmonie.

Pohled do instalace výstavy Habitus Tadeáše Podrackého / GHMP / 2013

Problém přílišné spotřebitelské přístupnosti samozřejmě není zastoupený pouze Klárou Vystrčilovou, ale i dalšími autory. A nejen to, sklony k rozmazání hranic mezi výtvarným uměním a designem jsou aktuálně pozorovatelné i u velmi důležité instituce. Je přirozené, že po personálních změnách dochází k různým rozdílům v přístupu k programu galerií. Po omlazující výměně vedení formátu Start up, spadajícího pod Galerii hlavního města Prahy, došlo ke změnám velmi zřetelným. Ačkoliv vedení Karla Srpa zajisté nebylo bezchybné, pod kurací Moniky Doležalové začíná směřovat k odlišnému žánru. Celý formát Start up je bezpochyby velmi zdařilým projektem cíleně vyzdvihujícím perspektivní jedince z řad mladých umělců. Jeho význam pro na scéně se teprve orientující autory je tedy téměř osudový. Po přesunu do Colloredo-Mansfeldského paláce se však předešlý jasný výstavní koncept značně rozmělnil.

Doplnění hlavní výstavy o prezentaci doprovodného grafického designu sice nezní nijak kontraproduktivně, užitečné by ale bylo pouze za předpokladu zachování „volnosti“ ústřední výstavy. Proto nechápu, proč se právě započatý čtvrtý ročník Start upu orientuje na představení autorů, kteří designery buď jsou nebo jejich tvorba s designem výrazně koliduje. I přesto, že programové prohlášení nového ročníku obhajuje tuto tendenci coby snahu o komplexnější prezentaci současného uměleckého dorostu i cílenou kooperaci s ateliéry, kterých se Start up dosud nedotýkal a dokonce slibuje i spolupráci s mladými hudebníky, nejsem přesvědčena o jeho přínosu pro formování budoucích výrazných jedinců umělecké scény. Obecně vzato by byla snaha ukázat něco, co ve Start upu ještě nebylo, chvályhodná, ale co když „to tam nebylo“ z nějakého důvodu?

Zcela prokazatelná nefunkčnost tohoto úsilí čiší z probíhající výstavy Habitus Tadeáše Podrackého. Instalace z nábytku a předmětů působí velmi trendově, protože „takhle se to teď dělá“ ale i přes název odkazující k sociologickým konvencím v ní žádné hlubší souvislosti nevyčteme. Na designera skla je to ale skutečně dobrá výstava.

V době, kdy uměním může být cokoliv a propojování jednotlivých forem, tendencí i médií už nikoho rozhodně nemůže překvapit, se zdá téměř zbytečné lamentovat nad konexí umění s designem, jsou to ostatně propojené nádoby. Zjednodušeně řečeno, důvodem, proč uměním může být cokoliv, je autorovo vědomí. Vědomí o vytvoření artefaktu, ale hlavně o souvislostech a asociacích, které činí unikátní kousek i ze zdánlivě banálního předmětu či procesu. Tento nadhled a vědomá práce s přesahem do jiného sektoru je přesně onou nezbytnou složkou, která chybí Kláře Vystrčilové a schází i v novém konceptu Start upu.

Autorka je studentkou AVU

Klára Vystrčilová: 2013 / kurátorka: Tereza Jindrová / 5s Gallery / Praha / 22. 10. - 21. 12. 2013