Tak špatný, až je to špatný

Piotr Sikora píše o výstavě Blíže noci…, na které v Centru pro současné umění FUTURA prezentuje Jiří David sólově své nejnovější práce na plátně a skleněné objekty. Záměrná hra s přehnaně nevkusnou estetikou se podle Sikory zvrhává v "perverzní rozkoš" ze špatného umění, které ale nepřekračuje sebe sama. Chybí mu totiž postmoderní nadhled, který nepřináší ani doprovodný rozhovor k výstavě, jenž s umělcem připravil kurátor výstavy Michal Novotný.

Tak špatný, až je to špatný

Tak špatný, až je to dobrý! Znáte to, že? Provokovat! Překračovat ustálené hranice vkusu, nechat se unášet voláním campu (viz fenomén campu – přehnaná snaha o efekt, zaujatost pro nepovedené umění – pozn. red.), až se bolení zubů změní v perverzní rozkoš transgrese! Tak špatný, až je to dobrý. Anebo ne – prostě jenom špatný.

Už více než tři roky Michal Novotný ve Futuře coby kurátor zaštiťuje sérii výstav tvůrců starší generace. Od Anny Daučíkové přes Martina Zeta až po Lenku Klodovou. Jeho kurátorské motivace jsou ušlechtilé. Instituce totiž většinou nemají zájem na přípravách seriózních retrospektiv, proto se o to musí postarat největší pražský offspace. Kromě tohoto bezpochyby významného úkolu, který na sebe Futura vzala, jde také o budování uměleckých mostů mezi starší generací a mladšími umělci. Ačkoli může Futura nabídnout jen velmi omezené institucionální podmínky, Surůvkova Samostatná výstava nebo Klodové Nejdřív úcta, potom láska byly skutečně skvělé, plnokrevné a inspirativní výstavy.

Další v sérii je Blíže noci… Jiřího Davida – výstava, o které jsem si zpočátku myslel, že je tak špatná, až je dobrá. Ale mýlil jsem se.

Jako dnes slyším Adama Budaka, jak mi důvěrným tónem říká [začátek citátu]: „Král je jen jeden, Jiří David!“ [konec citátu, neautorizováno]. Bylo to dávno. Ještě předtím, než československý pavilon v Benátkách obsadily svítící labutě. David slavil triumf coby autor obrovské travestie obrazu Alfonse Muchy. Jistě, po Bienále má člověk nárok na odpočinek, což přineslo přechodnou nepřítomnost krále na scéně. A návraty nepatří k nejjednodušším.

Výstava Blíže noci… má zprostředkovávat napětí, které člověk cítí, když si vraceje se zpět uvědomí, že spěje ke smrti. Autor oživuje realizace a nápady, které zrály více než pět let. Ponurost obsažená v názvu a popisovaná v rozhovoru (o něm dále) se odráží také v dílech. Tam však místo existenciální temnoty nabírá iritující, banální charakter hororových klišé – prázdný černý dům, lebky a masky. Ve spojení s melanží kvazi-porno scén, lacině vyhlížejících tisků na malířském plátně a pastelových barev z 90. let jsem nucen přemýšlet nad tím, že máme co do činění s provokací.

Začneme postaru od techniky. Většina děl prezentovaných v tentokrát podivně prázdných prostorách galerie jsou tisky na plátně. Každý z nich byl opentlen domalovávanými fragmenty, které do díla vnáší – slovy autora – „malířské gesto v tištěné verzi“ a mají vytvořit napětí mezi digitálem a analogem.

Nevím, je-li to hluboce zakořeněné trauma dítěte, které se ztratilo v IKEA v oddělení obrazů, ale tisk na plátně je pro mě mimořádně špatně stravitelný. Pokud jde o napětí mezi štětcem a tiskem, připomíná mi to spíše napětí, které vzniká mezi impotentem a pornohvězdou v intimní situaci.

A když už jsme u pornoodkazů – místnost, kde na díla reprezentující „psychedelický impresionismus“ ze zálohy útočí brutálně přefotošopované barevné fotky, stojí za nahlédnutí. Na části z nich se objevuje postava ženy. Podle autora se nejedná o erotický ani pornografický výjev. Rád bych tomu věřil, ale před očima mám bohužel hlavu dívky vyfocenou ve známém POV záběru, která se usilovně zabývá felací. Těžko v tomto případě mluvit o autorem zmiňované „ženské síle“. Série pokračuje dalšími díly ověnčenými mantrou „nikdo tady nechce dělat z holek objekty“. Na většině z nich vidíme postavy zbavené obličejů. Nechme stranou, jak nesmírně banální umělecký trik defacing je; odstranění/zakrývání ženského obličeje je navíc v rozporu s umělcovými výroky o ženách coby subjektech, ne objektech. Nerad bych se tady vtíral do revíru avantgardy antišovinistické eskadrony, ale nemohu se zbavit dojmu, že divák je laděn na neustálou provokaci.

Další je travestie obrazu Ostrov mrtvých, na níž je postavena známá brána s heslem „Vision Macht Frei“ – což je už spíše za hranou dobrého vkusu, když si uvědomíme, že ona vision se dá pochopit jako vize konečného řešení.

Špatné obrazy prezentované na výstavě byly ozdobeny rozhovorem, v němž David vypravuje, proč jsou tak špatné. Litanie stížností je spojena s náramně existenciálními problémy, s tíží návratů, vyrovnáváním se s úspěchem, eskapismem a nespavostí. Rozhovor je smutný a díla nám náladu ani v nejmenším nevylepší. V textu rozhodně schází mrknutí okem – ono postmoderní gesto, díky němuž má provokovaný divák šanci si uvědomit, že umělec ho klame hrou s konvencemi. Otázka zní: je Davidova provokace provokací? Čím více o výstavě přemýšlím, tím více mám dojem, že je to spíše ukázka arteterapie. Světélkem v tunelu by v tom případě mohlo být skleněné nádobí umístěné v temných zákoutích Futury, které tvoří nejlepší část výstavy.


Z polštiny přeložila Anna Plasová.


Jiří David / Blíže noci… / kurátor: Michal Novotný / FUTURA / Praha / 28. 2. – 15. 4. 2018

Foto: Tomáš Souček

Piotr Sikora | Narozen 1986, vystudoval dějiny umění na Jagellonské univerzitě v Krakově, studoval také na Universita degli Studi di Pavia v Itálii. Působí jako kurátor, kritik a autor textů do výstavních katalogů. Je členem polské sekce AICA. Mezi lety 2013 a 2015 byl kurátorem ShowOFF Section v rámci festivalu fotografie Photomonth v Krakově. Jako kurátor realizoval výstavy Český papež v MeetFactory a Intermarium v Centru pro současné umění Futura v Praze. V roce 2015 získal stipendium polského Ministerstva kultury a národního dědictví. Je vášnivým hráčem bike póla. Žije v Krakově a v Praze.