S lehkým srdcem (nejen o spolcích)

Autorem pravidelných komentářů v nové rubrice "S lehkým srdcem" je Pavel Sterec. Za téma pro svůj první příspěvek si vybral jeden maďarský umělecký spolek s netradičními pravidly. Na základě analýzy jeho fungování dochází k zamyšlení, jak by to bylo s takovýmto spolkem v Česku i k obecnější úvaze nad fungováním institucí.

Pavel Sterec: Jen se smějte, však on vás život zlomí

Studio mladých umělců (Fiatal Képzőművészek Stúdiója Egyesület) v Budapešti je vlastně klasický „archaický“ svaz umělců, který funguje nepřetržitě od roku 1958. Do revoluce byl součástí maďarského fondu pro umění (Művészeti Alap) a na začátku devadesátých let se transformoval do nestátního neziskového sdružení. V Čechách máme zpravidla se svazy umělců, které přežily do dnešních dnů, negativní zkušenosti. Jsou to zaživa petrifikované stárnoucí molochy, jež volají po starých pořádcích, v horším případě navíc okupují jinak potenciálně zajímavé výstavní prostory. Studio mladých umělců − jak již název sám napovídá − má oproti výše zmíněnému typu svazů výhodu samoobnovující pojistky. Ta spočívá v tom, že „zákonodárná“ moc je pouze v rukou volených zástupců limitovaných věkovou hranicí 35-ti let.

Lepší shořet nežli vyhasnout Starší členové mohou ve svazu zůstat jen jako „senior members“, to znamená, že již nemají právo aktivně rozhodovat o jeho fungování, přestože zde mohou vystavovat nebo se účastnit dalších aktivit. “Rada starších a zkušených“ je tu pouze nahrazena „radou mladších“. Společně s řadou výhod to nese i řadu stinných stránek, například to, že se studio s věčně mladým vedením neučí ze svých chyb, nezraje. Neakumuluje svůj symbolický kapitál jako vodu v přehradě, nýbrž ho nechává volně protékat jako meandrující říčku. Výstavy v galerii studia nemají tendenci být lepší a lepší, jejich kvalita je spíše proměnlivá. Objevují se zde projekty čerstvě zajímavé i čerstvě nezajímavé, čerstvě průměrné. V případě mnoha iniciativ je možná nešťastné, že si odvykly být v tomto smyslu skromné. Neznamená to rezignovat, ale spíše si uvědomit mantinely svého poslání, které se nemusí za každou cenu věčně posouvat.

Školní galerie versus Studio Něco podobného u nás mohou zdánlivě nabídnout školní galerie, nebo Galerie mladých v Brně. Je to však podobnost zdánlivá. Ve školních galeriích typu GAVU a 207 se student nebo mladý umělec obrací k výstavní radě složené z „expertů“ – k pedagogům, kurátorovi galerie – „radě starších,“ kterou nevolil, ale musí ji respektovat. V případě off space galerií, které jsou vedené umělci, zase musí kontaktovat zakladatele a jeho kolegy. V budapešťském studiu se však obrací ke svým vrstevníkům, jejichž složení měl možnost sám ovlivnit svým hlasem ve volbách do rady Studia mladých umělců.

Členy studia netvoří jen mladí umělci, přijímáni jsou i mladí kurátoři a historici umění, kteří mají stejné pravomoci. Studio bylo jednou z prvních organizací v Maďarsku, která se snažila přijmout a rozšiřovat model spolupráce umělců kurátorů a teoretiků. Moment vlastní sebeorganizace je zde určující. Jedenáctičlená rada s tříletým volebním obdobím musí hlasovat úplně o všem – o programu, provozu, evaluaci, přijímání nových členů atd. Je tak urputně demokratická, že to nutně vede k neustálým kompromisům, které zvláště ve světě umění často nejsou garanty kvality. Striktně dodržované procedurální postupy ale vyúsťují k tomu, že se žádná z názorových skupin napříč celou rozsáhlou členskou základnou necítí vyloučená.

Předčasný důchod Bolestivá byrokratizace vede některé členy vedení Studia mladých umělců do „předčasného důchodu“ ještě před třicátým pátým rokem života a koncem volebního období. Důvodem je touha po realizaci vlastních samostatných projektů mimo studio, kde mohou vystupovat selektivněji, subjektivněji, vyhraněně. Jednou nohou však bývají ke studiu natrvalo připoutáni.

Na vernisážích se tak objevují nejrůznější lidé včetně nejstarší generace žijících umělců, kurátorů a teoretiků umění. Často je nezajímají ani tak výstavy a umění na nich vystavované. Měnící se „nové tváře“ a jejich umění si nelze často ani zapamatovat, ale studio samo se stalo alegorickým vozem mládí už půlstoletí projíždějícím maďarskou uměleckou scénou, který na sebe samotným pohybem strhává pozornost. Umění v galerii Studia mladých umělců je jako barevné pentle na příčkách alegorického žebřiňáku a opilí návštěvníci a vystavující zpodobňující fauny a nymfy oslavují kult mládí zvláštním antitancem – vernisážovým postáváním.

Děti kapitána Granta Bohužel se však Studio mladých umělců nachází v zemi, která se ocitá na hranici státního krachu, v zemi, kde se sice v mnohých referendech hlasuje o tom „jakou barvu by dopravní značka měla mít“, ale ne o tom, proč by tam a tam měla stát. Kromě toho se Maďarsko dnes stává výkladní skříní nacionalismu, v níž pochodují uniformované domobrany. Vládní prioritou je tu úplně jiný typ kultury. Stávající velkolepá výstava Králové, hrdinové a svatí v maďarské Národní galerii je toho příkladem. Po padesáti třech letech trvání je proto existence studia ohrožena. A tak v zoufalé snaze dostat se k nějakým finančním zdrojům (kdy granty na současné živé umění jsou v Maďarsku téměř úplně seškrtány) a členské příspěvky na provoz nestačí, upadá studio do „regrese“ a stává se ze studia mladých – studiem „dětských umělců“.

Pro „režim auditů“ je vzdělávání dětí ve srovnání s neracionálním a někdy podvratným uměním mladých pořád ještě obhajitelnější. Situace Studia mladých umělců připomíná rozhodnutí nezajištěné mladé ženy stát se matkou a využít alespoň mizernou mateřskou, aby se udržela nad vodou, když už jí nezbývají jiné šance. Je tragikomické, když mladí umělci, kteří pracují v ateliérech studia, nebo pracují v jeho kanceláři s dětmi, dojídají grantem dotované porce chladnoucího jídla, které děti nesnědly, ořezávají si špačky pastelek a dojíždějí tuby s barvami na svých vlastních obrazech. Po padesáti třech letech existence se Studio mladých stává znovu dítětem a na cestě „odkud přišlo“. Infantilie se mění ve strategii přežití.

Převzít model? Přes problémy, se kterými se budapešťské studio aktuálně potýká, jsem se neubránil fantazírování o tom, proč něco jako Studio mladých v dobách své největší slávy nemůže vzniknout v Čechách. Je přece skvělý nápad mít společný ateliér, nekomerční galerii, sdílený „obývák“ s gaučem a wifi, kde se můžete kdykoli scházet a debatovat. Bylo by to něco mezi chráněným prostředím školy a „nepřátelským světem venku“. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem si ale začal uvědomovat, že iniciovat dnes něco takového (Studio má přes 400 členů) na zelené louce se je téměř nemožné. Když dnes něco zakládáme, nejsme většinou tak nesobečtí, abychom si pod sebou podřezali větev a vzdali se rozhodovacích pravomocí striktně určených věkovým limitem odchodu. Přejeme si, aby projekt, do kterého investujeme svou energii, rostl a my jsme mohli růst s ním. Většinou si také vybíráme s kým ano a s kým ne. 400 členů by se nám do našeho kroužku asi nevměstnalo.

Máme − nebo jsme měli − vlastní mládí, které nás vedlo − nebo ještě vede − k určitým ustavujícím životním rozhodnutím. Rozhodnutí se pak stávají „odkazem,“ s kterým budeme v dalších životních fázích moci už jen dále pracovat a rozvíjet jej. S největší pravděpodobností jej již nebudeme moci znovu učinit – protože myšlení, přání a motivace „doby“ už budou jiné. Analogicky k tomu existuje i mládí „struktur a shluků“ a když kontinuitu přesekneme, tak už to nepůjde s naší současností (zde)formovanou myslí znovu jen tak na zelené louce vytvořit. Studio by dnes asi nemohlo vzniknout. Ve fungování studia by šlo pouze pokračovat. Myslím, že podobné je to třeba s konceptem sociálního státu, akademické autonomie a nekomerčních – veřejných kulturních institucí. Pokud přerušíme jejich kontinuitu, bude několikanásobně těžší je v budoucnu znovu vybudovat. To není volání po udržování statusu quo, ale po aplikaci samoobnovovacích mechanismů do institucí, kterých si vážíme, abychom si je vlastní pasivitou nenechali zkamenět a abychom si je pak kamenné a tedy křehké jediným úderem nenechali zlikvidovat.