Dakar: cíp v trojúhelníku svobody

Při příležitosti své výstavy v Národní galerii v Praze, jejíž vernisáž se uskuteční 5. 2. 2016 ve Veletržním paláci, hovořil umělec El Hadji Sy se Zuzanou Jakalovou o vývoji senegalské výtvarné scény od doby dosažení nezávislosti země na koloniální nadvládě, o kulturní politice státu i o svých vlastních aktivitách, kterými do uměleckého dění vstoupil. Jedná se o první díl rozhovoru, na který brzy navážeme dílem druhým, zaměřeným úžeji na El Hadji Syho uměleckou praxi.

El Hadji Sy v NG, foto: Národní galerie v Praze

Na úvod si dovolím říct, že v České republice neexistuje výraznější povědomí o tom, co se děje na afrických scénách současného umění, a to platí i o té senegalské. Senegalská situace se mi ale přece jenom zdá specifická. Po získání nezávislosti na Francii v roce 1960 například nenastala občanská válka či jiné výraznější občanské nepokoje jako v mnoha dalších zemích západní Afriky. Jaká byla dynamika na senegalské umělecké scéně v době po získání nezávislosti v 60. a 70. letech?

Senegal je zemí, která byla vždy na jakési pomyslné křižovatce. Posledních dvě stě let byl Dakar jedním z cípů trojúhelníku mezi Liverpoolem, západní Afrikou a Brazílií, původně kvůli obchodování s otroky. Dakar si tento triangulární charakter mezi třemi kontinenty - Amerikou, Afrikou a Evropou - zachoval dodnes.

Co se kultury týče, Dakar je opravdu jistou výjimkou. Prvním senegalským prezidentem po získání nezávislosti se stal básník, spisovatel a akademik Léopold Sédar Senghor. V meziválečné Francii vyučoval francouzštinu, během 2. světové války byl vězněn Němci. Byl to muž s jasnou vizí rozvoje - kultura měla být základem společnosti. Ustanovil vzdělávací politiku a výrazně se v Senegalu zasloužil o myšlenku národní, etnické a jazykové jednoty. Oficiálním jazykem se stala francouzština, která sjednotila rozličné etnické skupiny. Po získání nezávislosti měl myšlenku zorganizovat Světový festival černošských umění (Festival mondial des arts nègres), který se uskutečnil v roce 1966. Byli k němu přizváni jak umělci z Afriky, tak z africké diaspory, hlavně z obou Amerik. Byl to první pokus o etablování nového kulturního internacionalismu. Na festival přijelo hodně umělců, slavní jazzmani jako Duke Ellington, mnoho spisovatelů, mezi nimi i tehdejší francouzský ministr kultury André Malraux.

Záhy po získání nezávislosti byl také v rámci nově vznikajícího vzdělávacího systému vytvořen Národní institut umění a hudební, taneční a dramatická konzervatoř. Vzniklo rovněž Museé dynamique, které bylo velice důležité, mimo jiné proto, že tam vznikla celá kolekce egyptského umění. V 60. a 70. letech procházelo přes Dakar mnoho umělců, filmařů či hudebníků, kteří mířili z Evropy do jižní a severní Ameriky nebo naopak. Vytvořil se zde tedy jakýsi trojúhelník svobody.

Říkáte, že Léopold Senghor se významně podílel na formování systému vzdělávání, obecného i uměleckého. V jednom rozhovoru s vámi jsem ale četla, že jste právě v 60. a 70. letech vystupoval velice kriticky vůči tehdejší kulturní politice. Z čeho to pramenilo?

Tato kritika pramenila zejména z potřeby vlastního prostoru pro demokracii a svobodu. Já jsem se narodil v roce 1954, čili před získáním nezávislosti. Studoval jsem v Dakaru, jsem produktem Dakaru. Neměl jsem tedy zkušenosti a vztahy, které měli mí současníci, kteří studovali ve Francii. Ani vztah k francouzštině, jaký měli oni, jsem neměl - než jsem začal chodit do francouzské školy, učil jsem se arabsky. A tak pro mě v průběhu studií jako pro mladého umělce bylo obzvlášť zásadní otázkou, jakou polohu si pro sebe vytvořit, a to jak osobně, tak společensky.

Po získání nezávislosti se mnoho umělců zabývalo otázkou identity, to ale nebylo něco, co by mě příliš zajímalo. Já i moji kolegové - protože jsme figurovali v různých dalších skupinách, jak výtvarných, tak divadelních - jsme chtěli vymyslet vlastní model, naši vlastní vizi světa. Chtěli jsme vytvořit jistý kulturní bod, který by nebyl přímo spjatý se státem, protože stát, to je vždy ideologie, která funguje prostřednictvím kulturních politik. Když říkám my, myslím tím malou skupinku umělců, která se po roce 1968 začala angažovat politicky, aby rozkryla anémii kulturní politiky státu.

El Hadji Sy, Malba - performance - politika, Weltkulturen Museum ve Frankfurtu, foto: Wolfgang Gänzel

Jaké jste k tomu používali strategie?

Pracovali jsme zejména subverzivním způsobem - začali jsme organizovat vlastní akce, věci, které nedělal stát. Když byl v úřadu Senghor, stát organizoval hodně aktivit v zahraničí. Kamkoli Senghor cestoval, prezentoval africkou kulturu, obecněji řečeno černošskou kulturu, a specificky pak kulturu senegalskou, což bylo v té době velice efektivní jako nástroj pro vyjednávání různých diplomatických protokolů republiky. My jsme se ale pokoušeli vytvářet a prezentovat kulturu, která by nespadala pod tuto nacionalistickou, ideologickou agendu. Chtěli jsme si hlídat intimní rozměr umělecké práce a zároveň si zachovat intelektuální odstup a mít tak možnost analyzovat a kritizovat, zaujmout vlastní stanovisko. Často jsme vedli dialog s oficiálními strukturami i mezi sebou navzájem, často jsme se dostávali do konfliktů. Například já osobně kvůli otázce černého umění a identity. Nekladl jsem si totiž stejné otázky jako například studenti, kteří žili v Londýně nebo v Paříži. Pro mě jako pro člověka, který vyrůstal a žil v Dakaru, nebyla otázka identity důležitá. Věděl jsem, odkud pocházím, měl jsem tam celou rodinu a tak dále.

V českém uměleckém prostředí se zejména v posledních letech objevují iniciativy, které se pokouší o vytvoření unií či spolků, jež by zabezpečily silnější hlas těchto skupin mimo jiné vůči státu. Často se ale jedná o jednotlivé umělecké žánry - výtvarníci za sebe, divadelníci za sebe atd. Vy jste byl součástí kolektivu Laboratoires Agit Art, což byl aktivistický spolek, ale multidisciplinární.

Ano, to je pravda. Co se týče aktivismu, měli obrovský význam spisovatelé, protože se jim dařilo s jejich texty proniknout i do diaspory, zejména do Amerik.

Po získání nezávislosti se do Afriky i do Senegalu vrátilo z Evropy hodně intelektuálů. Začalo se poté formovat množství malých zájmových skupin. Filmaři měli svoji asociaci, herci a spisovatelé také. My jsme vytvořili sdružení výtvarníků, či spíše lidí, kteří pracovali ve výtvarném umění. Já sám jsem byl generálním sekretářem Národní asociace senegalských umělců, poté jsem se stal jejím prezidentem. Začali jsme organizovat vlastní každoroční umělecký salon, kterému předsedal prezident republiky - podle ústavy i první protektor umění.

Tímto způsobem jsme začali organizovat salony, sympozia, workshopy, abychom mohli diskutovat naši vizi umělce a jeho roli ve společnosti. Přistupovali jsme k tomu ale jinak, než jaká byla v té době populární představa role umělce v evropské společnosti. Tam byl umělec individuálním tvůrcem, který tvoří vlastní svět, individuální díla. Náš systém byl komunitní. Umění nebylo exkluzivním počinem, ale nesla ho skupina, šlo o kolektivní identitu. Tím, že jsme vytvářeli zájmové skupiny - nejdřív žánrově rozdělené - začali jsme si vyměňovat zkušenosti, zájmy, metody a způsoby jednání a pokoušeli jsme se vytvářet společné projekty. Nebyla v tom však uniformita jako například v komunistických zemích, kde vám řeknou, co můžete a co nemůžete dělat. My jsme zůstávali ve vlastních vyjádřeních svobodní.

Laboratoire Agit Art (Agit Art - Agitation Artistique, umělecká agitace) jsme ustanovili proto, abychom přinesli do veřejného diskurzu kritickou pozici jak vůči sobě samým, tak vůči státu. Laboratoire Agit Art bylo složeno z žen i mužů různých národností a leitmotivem našich aktivit bylo experimentování. Byl to spolek ateliérů, já jsem byl hlavou toho výtvarného, mohli jsme ale komunikovat i mezi ateliéry. Přitahovali jsme tím lidi s různými nápady.

Povídáme si zde hodně o Dakaru, ale existovaly vazby na regiony?

Ano, jistě! Nebyl to jenom urbánní fenomén. V Dakaru byla sice muzea, ale v Thiès (senegalský region z východní strany obklopující Dakar) byla manufaktura na tapiserie, která vznikla v reakci na dovoz z Paříže. Po dosažení nezávislosti byl ustaven Národní institut tapiserie, který výborně fungoval. V každém regionu pak bylo Africké kulturní centrum, ve kterém byla knihovna, divadelní sál a podobně.

El Hadji Sy, Stébla slámy, 1987, Weltkulturen Museum ve Frankfurtu, foto: Wolfgang Gänzel

Jaké bylo v té době propojení Senegalu se zahraničím?

Důležitý byl samozřejmě Festival černošských umění v roce 1966. Ještě předtím ale založila africká inteligence žijící v pařížském exilu časopis Présence Africaine, který vedl Alioune Diop. Časopis představoval jistý předvoj situace, která nastala po získání nezávislosti. Již v roce 1958 zorganizovali lidé kolem Présence Africaine v Římě první kongres spisovatelů a již v jeho průběhu padla myšlenka zorganizovat první festival černošských umění v Dakaru.

Významným prvkem umělecké infrastruktury v Dakaru je ateliérový komplex Village des Arts – umělecká vesnice. Jaký byl její vývoj?

Již koncem šedesátých let měl Senghor myšlenku zakládání uměleckých měst. Vyhradil několik vojenských kempů, ktere měly být přebudovány na tato umělecká města s muzei a dalšími kulturními zařízeními. Projekt se ale setkával s velkou nevolí hlavně proto, že byl extrémně neekonomický. My jsme si s několika přáteli řekli: ok, projekt měst umění nefunguje, ale co kdybychom začali využívat nějakou vojenskou základnu v menším jako uměleckou vesnici? A tak jsme jeden kemp asi šest let používali jako squat. Byli jsme ale vyhoštěni ve chvíli, kdy armáda ten prostor opět potřebovala. Bylo tam tehdy asi 70 umělců, které přišlo vyvést 300 policistů. V té době už ale byl ve funkci jiný prezident, který měl jiné priority, vize a strategie, a to nejen v kultuře.

Když nás tedy v roce 1983 vyhostili, všichni se rozprchli na různé strany. Já pracoval na Laboratoire Agit Art, v té době se mi také začínalo dostávat mezinárodní pozornosti. V polovině 90. let se pak v Dakaru stavěl nový stadion. Pracovali na něm čínští dělníci, kteří byly ubytováni v barácích nedaleko. Když jeho stavbu v roce 1995 dokončili, vyžádal jsem si tyto baráky, abych mohl zorganizovat mezinárodní rezidenční workshop. Zeptal jsem se tedy státu, jestli bych ty budovy mohl použít. Armáda je ale chtěla také, protože jsou na strategické cestě na letiště. Dlouho jsme se dohadovali, nakonec nám je ale stát na dva týdny půjčil. Pozval jsem tedy 26 umělců, 12 senegalských a 14 zahraničních. Po dvou týdnech jsme měli jakési otevřené ateliéry pro veřejnost, kde jsme prezentovali výsledky workshopu. V roce 1998 jsme je pak získali do užívání natrvalo.

Podle toho, co jsem viděla v Dakaru, je tam mnoho prostor, které se věnují výtvarnému umění, i mnoho lidí, kteří se věnují specificky současnému výtvarnému umění, např. mezinárodně etablovaná kamerunská kurátorka působící v Senegalu Koyo Kuoh. Jaká je dynamika současné umělecké scény?

Otázka umění není otázkou, která se vztahuje jenom na ty, kteří ho praktikují, ale dotýká se i dalších lidí a aktérů. Již začátkem 90. let jsme uvažovali o tom, že by si Dakar zasloužil vlastní bienále. V roce 1994 vzniklo literární bienále a poté bienále umělecké, které je dosud nejvýznamnějším bienále na africkém kontinentu. Koyo například vytvořila Raw Material Company, a když si s ní povídáte, řekne vám: nejsem umělkyně, nejsem ani kritička a ani historička umění. Organizuje ale hodně sympozií, fór a diskusí, aby zprostředkovala perspektivy umění širším okruhům zájemců.

Vzniklo také hodně komerčních galerií. Významnou součástí uměleckého provozu samozřejmě zůstává Bienále umění Dak'Art, které má více než dvacetiletou tradici a klade si za cíl prezentovat africké umělce a umělce z africké diaspory.

El Hadji Sy (*1954, Dakar) patří mezi přední a zároveň nejvlivnější současné senegalské umělce. Jako malíř, kurátor a kulturní aktivista působí na domácí i mezinárodní umělecké scéně. Mezi lety 1973 a 1977 studoval malířství na dakarské École Nationale des Beaux-Arts. Od počátku své umělecké dráhy El Hadji Sy organizuje také výstavy, připravuje workshopy, zakládá sdružení a podporuje ostatní umělce. Od roku 1985 se podílel na sestavení nové sbírky senegalského umění pro frankfurtské Weltkulturen Museum. Ve své současné tvorbě propojuje El Hadji Sy malbu s instalací, performancí a tancem. Poslední Syovy samostatné výstavy se konaly ve frankfurtském Weltkulturen Museum (2015) a v dakarské Galerie Bookoo (2013). Jeho instalace Marine Archaeology (Mořská archeologie, 2014) se objevila na 31. bienále v São Paulu. Kromě toho se v nedávné době zúčastnil skupinových výstav v Galerie IFAN (2007) a Galerie Nationale (2007) v Dakaru. (zdroj: webové stránky Národní galerie v Praze)

El Hadji Sy / Malba - performance - politika / 220. výročí Národní galerie v Praze / Národní galerie v Praze / 6. 2. - 22. 5. 2016