512 hodin Mariny Abramović

V londýnské Serpentine Gallery v Kensingtonských zahradách právě probíhá dlouhotrvající performance v podání umělkyně Mariny Abramović, která v galerii stráví celkem 512 hodin v interakci s publikem.

foto: Barbora Bartůňková

Performerka jugoslávského původu před nějakou dobou oznámila svůj záměr v prázdných prostorách galerie pracovat s veřejností, pět dní v týdnu od 10 do 18 hodin. Nebylo však jasné, co přesně se v Serpentine Gallery bude odehrávat (kromě toho, že umělkyně bude mít k dispozici několik spolupracovníků a také možnost využít některé obyčejné předměty). Navzdory určitým opakujícím se prvkům se performance neřídí pevně stanoveným průběhem, ale jedná se spíše o sled organických proměn, jehož vývoj lze odhadnout jen stěží. Zkušenost jednotlivých návštěvníků se tak může výrazným způsobem lišit. I jednotlivec může tyto rozdíly zaznamenat, pokud v prostoru stráví dostatečně dlouhou dobu nebo galerii znovu navštíví v jiný den.

Všechny variace ale směřují především k zapojení publika do průběhu performance a také k nastolení soustředěné atmosféry a téměř posvátného ticha, které narušují jen nesmělé kroky lidí a tlumený šepot. Marina Abramović se s pomocí asistentů oděných v černém naplno soustředí na práci s jednotlivými návštěvníky, kteří se mohou pohybovat ve třech zcela bílých prostorách galerie. Někteří jsou odvedeni na mírně zdviženou platformu uprostřed centrální místnosti, kde jim jejich průvodce zašeptá do ucha pokyn, aby zavřeli oči a setrvali na jednom místě. Z publika se tak stávají živé sochy, které se mají soustředit na vlastní dech a vnímání energie v prostoru. Záleží na každém, zda se podle těchto pokynů bude řídit a jak dlouho v dané pozici setrvá – čím déle tak činí, tím prý je prožitek silnější. Většina účastníků se ochotně nechá zapojit a zůstává tak na očích ostatním, kteří nehybné postavy se zvědavostí pozorují. V den, kdy jsem výstavu 512 Hours navštívila, bylo toto nezvyklé pódium navíc obklopeno židlemi, ze kterých se průběh performance dal pozorovat s tlumícími sluchátky na uších. Důraz byl kladen na uspořádání těl v prostoru a také na určitý druh introspekce, umocněný omezením sluchových či vizuálních podnětů. Rozvážný pohyb lidí, sebeuvědomění v prostoru a izolace od rozptylujících vjemů mi pomohly pocítit vyrovnanost a klid a uchovat si je i po opuštění galerie.

foto: Barbora Bartůňková

Ve vedlejší místnosti pak byla Marina Abramović zabrána do koordinované zpomalené chůze s jedním z návštěvníků, stejně jako několik dalších dvojic a jednotlivců, kteří se pokoušeli co nejvíce zpomalit své pohyby. Do tohoto prostoru se nikdo z přihlížejících neodvažoval vstoupit a narušit dynamiku pomalé chůze. Hloučky postávajících lidí fascinovaně pozorovaly hlavní hvězdu performance, byť ji nikdo přímo neoslovil či nekonfrontoval. I když performance z velké části závisela na publiku, Marina Abramović byla jasným vedoucím prvkem a její schopnost určovat průběh dění byla zcela zřejmá.

Autorita Abramović se dále projevovala i ve třetí místnosti, v níž bylo umístěno několik řad jednomístných žákovských lavic. U každého stolu seděl návštěvník, který měl za úkol třídit a počítat zrnka rýže a čočku s pomocí papíru a tužky. Mezi lavicemi se pohybovala asistentka a bedlivě pozorovala činnost jednotlivých „studentů“, kteří experimentovali s odlišnými metodami a ze zrnek vytvářeli různé obrazce. Jen málokterý z přihlížejících se odvážil procházet mezi lavicemi. Je celkem pozoruhodné, že se všech asi sto lidí, co se v tu dobu v galerii nacházelo, řídilo podle určitých nepsaných pravidel a nikdo se nesnažil porušit řád stanovený umělkyní či jejími asistenty.

Marina Abramović pojala tuto performance jako možnost vytvořit paralelní časoprostor a docílit až meditativními technikami pocitu osvobození od každodenního shonu a moderních technologií, které nám neumožňují naplno prožít přítomné chvíle. Za důležitou v tomto ohledu považuji zmínku, že před vstupem do galerie je každý návštěvník povinen odložit své osobní věci v kovových skříňkách, včetně hodinek a mobilních telefonů. Umělkyně tak poukazuje na to, že se máme soustředit na poznání sebe samých a rozvíjet vztahy s ostatními bez rozptylujících prvků. Poněkud paradoxně mají návštěvníci sice zakázáno pořizovat jakékoli záznamy a je jim zdůrazňována neopakovatelnost přítomného okamžiku, zároveň je ale průběh performance neustále snímán kamerami umístěnými v rozích galerie, které jistým způsobem narušují pocit uvolnění a definují prostor sledování a kontroly.

foto: Serpentine Gallery

Serpentine Gallery prezentuje 512 Hours jako nové a unikátní umělecké dílo, je však třeba jej vnímat v souvislosti s ambiciózním projektem spočívajícím ve vybudování vědecko-uměleckého centra pro performance s názvem Marina Abramović Institute (MAI), které má sloužit jako umělecká laboratoř a vzdělávací institut uchovávající umění dlouhotrvající performance.  Umělkyně vytvořila svoji „metodu Abramović“, která má umožnit veřejnosti seznámit se s principy a technikami performance a vést k fyzické a duševní proměně. Tlumící sluchátka, zpomalená chůze či počítání zrnek rýže jsou součástí této metody, která bude dále uplatňována v rámci aktivit institutu. Z tohoto vývoje díla Mariny Abramović je proměna v přístupu k performanci zřejmá. Umělkyně, která ve své tvorbě neustále novými přístupy zkoumala limity fyzických a psychických možností a radikálně tak posouvala hranice umění, se nyní spíše snaží určovat hranice a smysl performance a své jméno výrazným způsobem ukotvit v obecném povědomí a dějinách umění.

Její osobnost dnes přitahuje pozornost významného množství lidí a díky velkému zájmu o tuto kulturní událost se před galerií často tvoří dlouhé fronty. Čekání jistým způsobem k tomuto druhu uměleckých aktivit Mariny Abramović již patří, podobně jako tomu bylo při její poslední dlouhotrvající performance The Artist is Present (2010) v newyorském MoMA. Návštěvníci tehdy byli ochotni čekat dlouhé hodiny, aby měli možnost posadit se naproti umělkyni a strávit libovolnou dobu opětováním jejího upřeného pohledu. Zatímco tehdy byla ústředním prožitkem právě přímá konfrontace s Marinou Abramović, v případě 512 Hours  je největší výzvou pro návštěvníka galerie nalézt svoji pozici ve společnosti neznámých lidí v nejasně definovaném časoprostoru, kde se stírají hranice mezi pozorovateli a pozorovanými, mezi umělcem a divákem, mezi realitou a uměním. Někteří zkušenost popisují jako hluboký zážitek s až transformativním účinkem a spirituálním rozměrem, zatímco jiní ji vnímají se smíšenými pocity a určitou skepsí. Je však zřejmé, že performance představuje podnětnou zkušenost a alespoň částečný únik ze shonu velkoměsta.

______________________________________________________________

Marina Abramović: 512 Hours / Serpentine Gallery / Londýn / 11. 6. - 25. 8. 2014

Barbora Bartůňková | Narozena 1987, vystudovala obor francouzský jazyk a filmová věda na University College London, kde následně dokončila magisterské studium v oboru dějiny umění. V letech 2013-2014 absolvovala kurátorskou stáž v Royal Academy of Arts a pracuje v londýnské galerii Annely Juda Fine Art. Zajímá se především o moderní a současné výtvarné umění, fotografii a film.