Rychlá chůze zpaměti

V pražské Galerii Kostka vystavuje v tomto měsíci Viktor Dedek. Jeho instalace pracuje podle recenzenta Viktora Čecha s divákovým vnímáním prostoru a času, které vychází jak z fyzického prožívání, tak z předchozích zkušeností a vpomínek. Oceňuje, že výstava není založena v první řadě na výtvarné preciznosti jednotlivých objektů či videí, ale na jejich celostním působení v prostoru galerie.

Rychlá chůze zpaměti

Když jsem se v srpnovém parnu ploužil po vydrncané cestě tramvají k izolovaně, mezi tratí a dálnicí umístěnému postindustriálnímu komplexu MeetFactory, abych navštívil výstavu Viktora Dedka v Galerii Kostka, ubíhala kolem mě dobře známá trasa jako v polosnu. Koridor, jímž člověk po cestě ke galerii prochází, jen sem tam poskytne senzuální podněty, které ho z onoho kinetického snění vytrhnou, ať už je to rudá barva odstavené staré tramvaje či pach hnijícího jablka pod osamělou jabloní. Naše tělesné receptory v takové chvíli často spoléhají spíše na paměť pojící pocit tělesné rozprostřenosti a pohybového rytmu. Tento částečný automatismus může příslušníkům mladších generací připomenout i onu vycvičenou virtuozitu, s níž se jako hráči pohybovali po zjednodušeném a redundantním 3D prostředí akčních počítačových her. Při jejich hraní si naše tělo často „falešně“ vzpomíná na již zažité pohybové schéma, a ve své kvalitě omezená reprezentace prostoru a pohybu tak působí právě jako vzdálená, snová vzpomínka.

Pocit poněkud vratké reálnosti naší „přítomnosti“ může v divákovi vyvolat i instalace sestávající z v přítmí se ztrácejících objektů a na ně fragmentárně promítaných 3D animací, kterou pro rozlehlý kubický prostor Galerie Kostka vytvořil Viktor Dedek. S precizností truhláře vyrobené dřevěné „stoly“ mohou připomenout ty počítačové, u nichž řada hráčů strávila mnoho nocí, nebo také ty, u nichž vznikají podobné digitální simulace. Autorův vlastní sen o dřevěném stolku, jenž stejně jako jeho řemeslné vyhotovení popisuje v doprovodném textu, odkazuje právě k oné křehké a často oboustranně prostupné hranici mezi zdánlivě nezpochybnitelně konkrétním a hmotným předmětem a jeho vysněnou imaginární reprezentací. Jinými slovy řečeno, mezi empiricky vnímaným a představovaným. Jak ukazuje i Dedkova výstava, tato zdánlivá protikladnost je i díky fyziologicky komplikovanému vzájemnému provázání vnímané a myšlené zkušenosti v naší neurologické soustavě, kde smysly a mozek tvoří neoddělitelný celek, spíše souhrou, v níž jedno závisí na druhém.

Promítaná videa se jemně odrážejí na dřevěné textuře stolů a na předmětech, které jsou na nich rozloženy (geometricky složené deky, kovové desky s protiskluzovou fakturou apod.). Animované výjevy zachycující pohyb v monochromně vyobrazených interiérech a exteriérech naznačují právě takové percepční mžitky, jaké jsem zažíval při polovědomém rychlém procházení známým prostorem. Autorem ve 3D zkonstruované snové scény jsou prostřednictvím projekční iluze formovány jako konkrétní prostory, zatímco skutečně předmětné instalace, jež se topí v okolním šeru, se divákovi fragmentárně odhalují až v průběhu jeho postupné adaptace na světelné prostředí. Tento aspekt instalace kupodivu zafungoval i přes tentokrát poněkud ledabylé zatemnění galerijních prostor: výstava vůbec nepůsobí jako pokus o perfekcionisticky vyladěné imerzní izolování diváka, což lze v tomto případě vnímat spíše jako pozitivum. Vztah mezi „realitou“ a „snem“ je zde vyjádřen jako příběh přirozené „věcnosti“, která je ve skutečnosti neustálým pohybem mezi vzpomínkou, tělem a obrazem.

V současném přebytku umělecké tvorby zaměřené na výtvarné kvality použitých materiálů, která se zvlášť v poslední době stala v práci řady autorů pozadím pro až divadelní narativní linku, působí Dedkova instalace velice svěžím, a především skromným a neafektovaným dojmem. Divák zde není primárně konfrontován s materiální, ale spíše percepční situací, v rámci níž se až postupně vynořuje i ona sochařská složka autorovy formální hry s takřka archetypálními tvary „stolů“. Právě Dedkova schopnost přesvědčivě rozehrát tuto mnohoznačnou hru, aniž by byl divák buď zklamán „odčarováním“, při němž by nakonec viděl jen banální designově dokonalé objekty a 3D animace, nebo byl naopak nucen přistoupit na pravidla laciné spektakulární iluze, je asi jeho hlavní kvalitou. Výstava Viktora Dedka nám může připomenout v poslední době poněkud opomíjenou skutečnost, že účinnost výtvarného výrazu spočívá nejen v tom, co je jednoznačně okatě prezentováno, ale také v tom, co se nám musí postupně zjevovat jako součást komplexnějšího procesu vnímání.

Viktor Dedek / Rychlost chůze, výška stolu / kurátorka: Eva Riebová / Galerie Kostka / MeetFactory / Praha / 2. 8. – 2. 9. 2018

Foto: Tomáš Souček