Artalk.cz

Proč potřebujeme svobodný prostor?

Historička architektury a architektka Klára Brůhová navštívila 16. Bienále architektury v Benátkách, které se tradičně odehrává jak v národních pavilonech a centrálním pavilonu v Giardini, tak také v prostorech Corderie v Arsenale. Jednotlivé architektonické a urbanistické projekty zastřešuje téma „Freespace“, tedy volného či svobodného prostoru, který vybraly kurátorky a architektky Yvonne Farrell a Shelley McNamara. Brůhová ve svém textu přibližuje, jak jednotliví autoři a autorky zadání uchopili, někteří jej například rozpracovali přímo na místě a experimentovali s danými architektonickými podmínkami, jiní se zase rozhodli pro „zdůraznění jistého sociokulturního či politického aspektu nebo upozornění na environmentální otázky dané země“. 

Ústřední pavilon v Giardini. Foto: © La Biennale di Venezia, autor fotografie: Italo Rondinella

Proč potřebujeme svobodný prostor?

Letošní, už šestnácté Bienále architektury v Benátkách vznikalo pod kurátorským vedením Yvonne Farrell a Shelley McNamara, zakladatelek studia Grafton Architects. Rok 2018 znamenal pro dvojici irských architektek nejen završení spolupráce s Benátským bienále, ale také zisk Zlaté medaile RIAI (The Royal Institute of the Architects of Ireland) za projekt a realizaci budovy pro univerzitu Luigi Bocconi v italském Miláně. Stavba byla oceněna mimo jiné díky důrazu, který autorky kladly na pojetí veřejného prostoru kolem objektu a v jeho vnitřním parteru – tedy volného místa, jež funguje jako jakýsi filtr, přechod mezi městem a univerzitními provozy. Jak poznamenal David Browne, prezident RIAI, velkým úkolem architektů a architektek je vytvářet prostředí, které bude dobře sloužit všem členům naší společnosti a ve kterém se budou lidé rádi setkávat. Právě tento cíl se – minimálně dle soudu poroty RIAI – podařilo v projektu milánské university vrchovatě naplnit. Podstata volného prostoru, vybízejícího k interakci nebo kreativitě, prostoru se silným geniem loci se propsala také do konceptu obou architektek pro Benátské bienále. Přehlídku se totiž kurátorky rozhodly zastřešit tématem „Freespace“, což lze číst jako volný či svobodný prostor.

V manifestu, který architektky pro bienále sepsaly, dávají nahlédnout škálu interpretací, které téma může obsáhnout: může jít o projekty, které odhalují sílu a krásu míst, přičemž zdůrazňují působení elementů, jako je světlo, stín, vzduch, hmota nebo materialita; o architekturu, která dbá na ducha místa a propojuje v sobě staré s novým i potencialitou budoucího; o místa, jež mají na zřeteli člověka a poskytují důstojný prostor všem, kteří jej potřebují. „Věříme,“ píší architektky, „že každý má právo těšit se z architektury. Její úlohou je nejen poskytnout útočiště našim tělům, ale také nás pozvednout na duchu.“[1]

[1] „We believe that everyone has the right to benefit from architecture. The role of architecture is to give shelter to our bodies and to lift our spirits.“ Freespace Manifesto by Yvonne Farrell a Shelley McNamara, http://www.labiennale.org/en/architecture/2018/introduction-yvonne-farrell-and-shelley-mcnamara

Právě tato kritéria byla pro Farrell a McNamaru důležitými vodítky při koncipování náplně hlavních výstavních prostor bienále – Padigliogne Centrale v Giardini a Corderií v Arsenale. Ke spolupráci přizvaly několik desítek architektonických kanceláří, v jejichž práci spatřují charakteristiky „Freespace“. Každé studio pak dostalo svůj prostor, který mohlo využít dle vlastního uvážení. Někteří představují svá vlastní díla, jiní se obrací do minulosti a interpretují projekty svých starších kolegů, architekti-pedagogové nezřídka prezentují návrhy svých studentů anebo zkušenosti z výuky. Několik ateliérů se také pokusilo definovat obecnější principy architektury, již si představují pod pojmem „Freespace“.

Prostor Corderie v Arsenale, v pozadí Valerio Olgiati, Experience of Space, 2018. foto: Klára Brůhová

Patrně nejpůsobivější instalace se podařilo vytvořit těm, kteří se rozhodli v duchu „Freespace“ koncipovat zcela nový projekt – a to sice přímo pro výstavní prostory bienále. Obdobný site-specific princip ostatně sledovaly samy kurátorky, které se svými intervencemi snažily zdůraznit kontext a specifický charakter Arsenale a Giardini a jejich propojení s okolním prostředím historických Benátek. Na rozdíl od svých předchůdců tak například nedělily táhlý prostor Corderií, nýbrž nechaly vyniknout jeho centrální sloupovou enfiládu v celé délce a expozice umístily jen po stranách. Vnitřek budovy působí také nebývale světle, jelikož kurátorky odhalily jindy zakrytá vysoká okna. V centrálním pavilonu v Giardini bylo zase přiznáno osvětlení skrze střešní světlíky a odkryto dlouho zapomenuté okno, jímž pavilon obohatil Carlo Scarpa, a které nabízí průhled na blízký vodní kanál s přístavištěm loděk. Odstraněním nánosů a „očištěním“ staveb se irským architektkám alespoň do jisté míry podařilo vyvarovat běžné odosobněnosti výstavních sálů, a naopak do nich vrátit ducha starých Benátek.

Site-specific intervence se staly klíčem k řešení instalací také pro několik přizvaných architektonických studií. V Arsenale to byl například Valerio Olgiati (Experience of Space), který na samý konec Corderií umístil les sloupů, čímž odkázal na nosný systém celé budovy, zároveň ale narušil jeho řád a návštěvníkovi poskytl zcela novou prostorovou zkušenost. Dialog s výstavní místností navázali také držitelé Turnerovy ceny ze studia Assemble (The Factory Floor), kteří nově vydláždili podlahu v Sala Chini v centrálním pavilonu v Giardini. Využili k tomu keramické tvarovky z produkce manufaktury Granby Workshop, kterou sami pomáhali založit coby komunitní projekt v Liverpoolu. Malovaná kopule benátského centrálního pavilonu tak dostala protipól v podobě podlahy z dlaždic vyráběných pozapomenutou technikou náhodného kombinování různobarevných jílů. Na první pohled kontrastní vstup do prostoru však nakonec vytvořil s freskami Galilea Chiniho překvapivě harmonický celek tematizující otázku řemesel a materiálů v architektuře.

V tomto smyslu poněkud akontextuálně působí instalace těch architektů, kteří se rozhodli představit své jinde stojící stavby prostřednictvím fragmentárních modelů v měřítku 1:1 – bez souvislosti umístěných do výstavních sálů. Tyto makety v naprosté většině případů nebyly schopné přenést prostorový prožitek, který může být v originálním provedení silný. Rozpačitě působí kupříkladu instalace Studia Odile Decq (Phantom’s Phantom), jejímž prostřednictvím ateliér prezentuje svůj projekt soudobé interiérové vestavby do pařížské opery. Přeneseno bylo interiérové vybavení, zvlněné stěny i perforovaný pohled – když se jím však podíváme vzhůru, nevidíme Garnierovu honosnou architekturu, nýbrž výduch klimatizace a jednoduchý světlík ve střeše centrálního pavilonu. U tvůrců, kteří se svou účast na bienále rozhodli věnovat nějaké z vlastních budov, tak nakonec daleko lépe než vystavění kulis zafungovalo vyprávění příběhu stavby – ať už pomocí modelů, fotografií a videí nebo různých dalších artefaktů. Návštěvníkovi byl tím způsobem nabídnut klíč k pochopení logiky prostoru, přičemž interpretace ducha místa zůstala ponechána jeho fantazii.

Studio Odile Decq, Phantom’s Phantom, 2018. Foto: Klára Brůhová

Několik zúčastněných se rozhodlo své pojetí „Freespace“ představit pomocí kreseb – ať už svých či cizích projektů. Dali tak divákům ještě větší prostor pro vlastní představivost, což se ukázalo jako dobrá volba. Nad jiné vyčnívá sugestivní instalace Elizabet Hatz (Freespace – Line, Light, Locus), která vybrala několik desítek známých i méně známých skic realizovaných i fantaskních staveb naplňujících charakteristiky „Freespace“ – a pokryla jimi stěny jedné z hal centrálního pavilonu. Do vzájemné souvislosti se tak dostala technicistní poetika kreseb Cedrica Price pro Parc La Villette s temnými, uhlem črtanými „vizemi mezi snem a noční můrou“ Iakova Chernikhova nebo malované gotické ruiny Charlese Stanislase Leveillého a nákresy megalomanských nerealizovaných projektů italského Superstudia. Nepostavené návrhy ostatně pronikly i do dalších představ o „Freespace“ – nabízí totiž lákavé snění o tom, jak mohly některé prostory vypadat, kdyby… Vize možné podoby Benátek odhalil Robert McCarter (Freepace in place: Four unrealized modern architectural designs for Venice), který po 46 letech znovuoživil výstavu Carla Scarpy věnující se nepostaveným benátským projektům Louise Kahna, Franka Lloyda Wrighta, Le Corbusiera a Isamu Noguchiho. Před návštěvníkem se tak otevírá alternativní podoba ostrova s ortogonální strukturou brutalistních nemocničních pavilonů nebo velkým kongresovým palácem zastřešeným rozměrnými kopulemi.

Za zmínku stojí také autoři, kteří téma „Freespace“ uchopili nikoliv s ohledem na větší či menší množství jednotlivých projektů, nýbrž na obecný princip takového prostoru. Elemental, architektonické studio kurátora minulého Benátského bienále Alejandra Araveny (Free Space: The Value of what´s not built), vsadilo na minimalistickou prezentaci v podobě ručně psaného „návodu“, který má napomoci tvorbě „Freespace“. Jde de facto o verbalizaci zásad, jimiž se řídí tvorba chilského studia už řadu let – totiž nenavrhovat vše a nechat volné prostory pro spontánní iniciativu uživatelů. Podle Elemental nemá být architekt „producentem hotových objektů, ale tvůrcem otevřených systémů“ – právě jejich prostřednictvím pak může vzniknout svobodný prostor. Crimson Architectural Historians (A city of comings and goings) si jako téma zvolili migraci (nejen v souvislosti s azylanty, ale například i akademickými nebo pracovními nomády) a město – které má být domovem pro všechny a zároveň si zachovat svou identitu. V této souvislosti předložili šest tezí, jež mají napomoci úspěšné adaptaci městského prostoru v době migrace. Studio se jimi posunulo hlouběji do oblasti sociologie a politologie a v tomto smyslu také odvážně redefinovalo slavnou vitruviánskou triádu firmitas – utilitas – venustas. Architekturu měst „příchodů a odchodů“ má charakterizovat trojice „robust – shared – emancipatory“ (trvanlivost a odolnost – sdílení – emancipace). Připojený katalog pak ukazuje výběr projektů, kterými se různí tvůrci již dříve pokusili uchopit prostor ve smyslu větší otevřenosti k migraci – kromě stavebních projektů komunitních center nebo ubytoven jsou prezentovány také interdisciplinární projekty jako program Erasmus nebo „street surgery“ (dostupná lékařská péče v mobilních buňkách). Stejně jako řada dalších vystavujících poukazují i Crimson Architectural Historians na skutečnost, že architektura, zejména pak tvorba onoho volného či svobodného prostoru, není a nemůže být otázkou čistě stavební. Je problémem bytostně kontextuálním, jehož řešení vyžaduje hlubokou analýzu nejen architektonických souvislostí.

Instalace Elizabet Hatz Freespace – Line, Light, Locus. Foto: Klára Brůhová

V tomto smyslu uchopila zadání také většina pavilonů patřících jednotlivým státům. Velmi často se klíčem k pojetí „Freespace“ stalo zdůraznění jistého sociokulturního či politického aspektu nebo upozornění na environmentální otázky dané země. Řadě států se podařilo definovat silné téma a kolem něj vystavět instalaci s jasně formulovaným sdělením a problematikou. Díky výběru jednotného tématu v podobě „Freespace“ se jen zřídkakdy stalo, že by byl návštěvník zahlcen informacemi tak, jako tomu bylo například před čtyřmi lety, kdy se státy porovnávaly se zadáním „Absorbing Modernity 1914–2014“, které mnohé pojaly jako vyčerpávající encyklopedické přehledy moderní architektury své země. Na druhou stranu se ale letošní bienále setkalo s kritikou jisté nejasnosti a mlhavosti zadání, a tedy nekoherentního pojetí (například ze strany Architectural Review). Faktem je, že kurátorky samy ve svém manifestu předestírají celou škálu možných výkladů tématu „svobodného prostoru“ a nabádají k dalším interpretacím. Jak oslovení architekti, tak tvůrci expozic v pavilonech jednotlivých států tak k námětu přistupují rozličnými způsoby, u nichž by se zastřešující téma – bez jeho apriorní znalosti – zřejmě hledalo relativně obtížně. Pluralita pojetí tématu „Freespace“ však dle mého soudu není na škodu. Byť mohou jednotlivé instalace působit nejednotně, ukazují řadu možných řešení směřujících ke společnému cíli – tvorbě dobrých míst sloužících lidem. Ve výsledku se tak navzájem velmi dobře doplňují.

Z expozic jednotlivých států zřejmě nejvíce upoutají opět ty intervence, které byly vytvořeny přímo pro daný pavilon – s ohledem na jeho konkrétní vnitřní prostor i okolí. Nejradikálněji si v tomto ohledu počínali Britové (Island), kteří vzali téma volného prostoru doslova – svůj pavilon vyklidili a ponechali prázdný. Kromě sugestivního pocitu, který prázdné místnosti vyvolávají, se kurátorům britského pavilonu podařilo nastolit a zpřítomnit otázky týkající se opuštění, izolace, přeneseně pak i tématu dědictví kolonialismu nebo aktuálního brexitu. Nový začátek a čerstvý pohled pak má poskytnout platforma zkonstruovaná na střeše pavilonu, která kromě působivého výhledu na okolí poskytuje také možnost zúčastnit se tradičních čajů o páté – jež evidentně fungují jako řešení všech problémů Velké Británie. Podobně nekompromisní přístup zvolili také Maďaři (Liberty Bridge – New Urban Horizons), kteří neváhali svůj pavilon probourat a rovněž zpřístupnit střechu. Nutno však dodat, že opakováním bohužel ztratila myšlenka radikálního zásahu do struktury historické stavby něco ze své originality, a britský ani maďarský pavilon tak zřejmě v návštěvníkovi nezanechají takovou stopu, jakou by se jim možná podařilo udělat, kdyby ve svém přístupu byly samy.

Pohled na střechu pavilonu Velké Británie. Intervence s názvem Island vznikla pod kurátorským vedením studia Caruso St John Architects a umělce Marcuse Taylora. Foto: © La Biennale di Venezia, autor fotografie: Italo Rondinella

Řada zemí se rozhodla pro více či méně konceptuální tematizaci problémů, se kterými se aktuálně potýkají a do jejichž řešení může promluvit pojetí architektury a veřejného prostoru. Velmi silnou prezentaci představil Izrael (In Statu Quo: Structures of Negotiation), který se zabývá několika místy Svaté země, na něž si dělá nárok více různých náboženství. Ukazuje složitost opatření, které byly ustanoveny, aby mohlo dojít k domluvě a společnému využívání míst; v několika lokalitách je ale naopak zdůrazněna neochota vyjít si vzájemně vstříc, jež vyústila v prostorovou izolaci svatého místa před věřícími jiného vyznání. Kromě notoricky známého případu Chrámové hory, respektive Zdi nářků, je představena například Jeskyně patriarchů v Hebronu nebo Ráchelina hrobka v Betlémě. Problémem separace se zabývá také – jako obvykle výborný – německý pavilon (Unbuilding Walls), který se tentokrát navrací k tématu Berlínské zdi a ukazuje projekty, jež vznikly na jejím místě v průběhu minulých bezmála třiceti let; projekty, které mají tendenci spojovat a vytvořit novou kvalitu místa. Jako jakési memento a připomínku toho, že ne všude zdi padly, Německo promítá rozhovory s obyvateli lokalit, které jsou rozděleny ještě dnes – Izraele a Palestiny, Mexika a Spojených států nebo Kypru a Turecka. Jeden z problémů své země představuje také Austrálie (Repair). Jediným exponátem v jejím pavilonu je hrouda zeminy s vegetací typickou pro Western Plains ve Victorii, která upozorňuje na diverzitu a krásu původní krajiny – a její pokračující ničení.

V podstatě velmi podobným tématem se zabývá také pavilon České a Slovenské republiky (tentokrát v gesci pražské Národní galerie), jehož vystavující umělkyní se pro 16. bienále stala Kateřina Šedá. Ta se zaměřila také na ničení původního charakteru prostor – nikoliv však přírodních, nýbrž městských. Svůj projekt (UNES-CO), s nímž v roce 2017 vyhrála open call, věnovala Českému Krumlovu – městu, jímž každý rok projde přibližně stokrát víc turistů, než je místních. Centrum Českého Krumlova se tak proměnilo ve skanzen bez běžného každodenního života svých obyvatel. Právě ten se Šedá místu rozhodla vrátit. Najala několik desítek lidí, kteří v uličkách Krumlova žijí svůj každodenní městský život tvořící kontrast k masové turistice. Zástupy turistů se tak proplétají mezi dětmi hrajícími fotbal a klábosícími dospělými. To vše je pak možné v přímém přenosu sledovat v pavilonu v Benátkách – tedy ve městě, které se potýká se stejným problémem jako Český Krumlov, ba dokonce v ještě větším měřítku. Šedá tak i v rámci architektonického bienále aplikovala svůj charakteristický modus operandi založený na jisté formě odlehčeně pojatých performancí, kterým se jí ale tentokrát podařilo upozornit na poměrně závažný problém přesahující českou kotlinu. Výtkou provedení by mohl být fakt, že ne vždy je příchozímu hned jasné, o co na plátně jde. Většinou vidí jen davy proudící městem, přičemž lidé snažící se „normálně žít“ jsou jakoby neviditelní. Tuto nezřetelnost ovšem nelze vyčítat Šedé – jde spíše o potvrzení závažnosti problému. Instalace v Česko-slovenském pavilonu se tak zařadila po bok expozic s efektním provedením a pregnantním sdělením. Ke cti letošního bienále budiž, že takových instalací je tentokrát v Benátkách dost. Ani po dvou dnech procházení výstavních prostor tak návštěvník většinou nepropadá depresi z množství informací, které není schopen vstřebat, jako se spíše cítí obohacen o nové souvislosti a o zážitky z prostor, které mu byly představeny.

Pohled do Česko-slovenského výstavního pavilonu s instalací UNES-CO Kateřiny Šedé. Foto: Roman Franc

P.S.: Teprve podruhé v historii byl kurátorský post na Benátském bienále architektury svěřen ženě, respektive ženám. Možná díky své vlastní pozici ve světě architektury, možná bezděčně, si letošní kurátorky ke spolupráci vybraly relativně dost architektek. 16. bienále je proto výstavou, kde se vedle sebe ve vyrovnané míře prezentují díla architektů a architektek, přičemž gender tvůrců není nijak zdůrazněn. Prezentována je jednoduše dobrá architektura bez ohledu na osobnost svého autora. Myslím, že to je nejlepší způsob, jak upozornit na kvalitu práce žen-architektek, které jsou jinak v oboru – a také v kánonu dějin architektury – upozaďovány. V poslední době jsou poměrně častým jevem prezentace a výstavy zaměřené výhradně na ženy-architektky (např. iniciativy MoMoWo, Rebel Architette nebo i flash mob v rámci letošního bienále: Voice of Women). Tyto akce jsou jistě bohulibé a tvorbu žen zviditelňují. V jistém ohledu však mohou působit kontraproduktivně, neboť ženskou tvorbu vyčleňují z celku tvůrců architektury. Tím mohou evokovat pocit, jako by díla žen-architektek byla odlišná nebo snad podléhala jiným kritériím než díla mužů-architektů. Letošní bienále si po mém soudu počíná daleko šťastněji, když do oblasti architektury ženy zařazuje naprosto přirozeně, neupozaďuje je, ani na jejich tvorbu zvlášť neupozorňuje. Dává jim pouze adekvátní prostor k prezentaci – který tvůrkyně nemají problém naplnit dobrou architekturou světové úrovně. Třeba si tímto způsobem přítomnosti konkurenceschopných architektek všimne i porota Pritzkerovy ceny.


16. mezinárodní bienále architektury v Benátkách 2018 / kurátorky: Yvonne Farrell a Shelley McNamara / Benátky / 26. 5. – 25. 11. 2018

Fotoreport z Česko-slovenského pavilonu najdete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *