Artalk.cz

Svou historii si musí psát Romové sami

Dialog mezi Ladislavou Gažiovou, umělkyní a iniciátorkou Knihovny Romafuturismo, a Terezou Stejskalovou, kurátorkou iniciativy tranzit, završuje třídílnou sérii textů věnujících se prezentaci a vystavování romského umění. Na začátku února byla v kanceláři tranzitu otevřena sbírka knih a materiálů, jež se dle slov organizátorů „zaměřuje na emancipaci diskriminovaných etnik a kultur“ a nabízí k zapůjčení historickou i beletristickou literaturu. Právě o absenci romské literatury (a kultury obecně) ve společnosti i vzdělávání mluví mimo jiné v následujícím rozhovoru Gažiová, která také připomíná situaci romských výtvarníků na současné umělecké scéně a přibližuje teoretické východisko projektu: romafuturismus.

Remake plakátu Emoryho Douglase vytvořeného pro stranu Černých panterů v roce 1968. Nápis na plakátu: Jsme pro odstranění války, my válku nechceme; ale válku lze odstranit jen válkou, aby nebylo zbraně, je třeba se zbraně chopit. (Mao Ce-Tung) Autoři plakátu: tým knihovny Romafuturismo

Čím a proč je pro tebe Knihovna Romafuturismo důležitá? Jak dlouho se knihovnou zaobíráš?

Knihovna je pro mě důležitá z několika důvodů. Hlavním impulsem pro její založení byl pocit, že velká část romské elity (včetně mě) a romistů nedostatečně reflektuje dnešní situaci, v které se mnoho, anebo dokonce většina Romů nachází. Názor Romů, který je slyšet z médií, je většinou ohlasem, je zprostředkovaný. Myslím, že je potřeba, aby zazněl a byl slyšet hlas většiny, hlas zdola. Je třeba snažit se propojit romské komunity napříč vrstvami. Proto bych chtěla, aby se knihovna stala platformou pro setkávání se a diskusi. Taktéž vytvoření evropské sbírky literatury romských autorů je podle mě velmi důležité pro emancipaci a sebevědomí Romů. Literatura romských autorů je málo známá a poměrně těžko dostupná, považovala jsem tedy za důležité tyto knihy trochu víc zpřístupnit. Myšlenkou na založení knihovny jsem se zabývala už několik let, ale její realizace se mi dlouho nedařila – povedlo se to až díky spojení s tranzitem.

Smyslem našeho rozhovoru je přijít na to, co je to vlastně ten „romafuturismus“, po němž se knihovna jmenuje. Proč je důležitá inspirace právě afroamerickou, obecněji africkou, diasporou a africkou kulturou, z níž afrofuturismus vychází?

Ačkoli je afroamerická historie dějinám Romů vzdálená, nacházím mezi nimi mnoho paralel a s nimi spojená traumata. Romové se podle historických zmínek objevili na území Evropy, konkrétně na území Byzantské říše, tedy na Balkáně, mezi 9. a 11. stoletím. Už v tomto období byli nazýváni slovem „Athinganoi“, z něhož jsou odvozená označení jako „cikán“, „zigeuner“, „cygan“ atp. Tento výraz měl odjakživa hanlivý nádech – původně šlo totiž o označení heretické sekty – s čímž se bohužel potýkáme i dnes. Romové byli počínaje tímto obdobím považováni za nepřijatelné, byli opakovaně perzekuováni, zotročování a vylučováni. Málo se ví o romském otroctví, které probíhalo na území Valachie (v dnešním Rumunsku a Moldavsku). K počátkům tohoto otroctví v 13. až 15. století se váže několik historických teorií. Ukončeno bylo až v roce 1856, takže přetrvávalo ještě dlouho po vypuknutí éry evropského osvícenství (v ten samý rok bylo mimochodem zrušeno otroctví v USA). Podle odhadů se osvobození týkalo celkem čtvrt miliónu otroků. Zrovnoprávnění vedlo pochopitelně k masovým exodům bývalých otroků do sousedních zemí, do západní Evropy i USA. Tuto migrační vlnu z 19. století považují historikové za druhou velkou migrační vlnu romského etnika. Byla to právě ta vlna, ze které na území Maďarska dorazili v hojném počtu tzv. „olašští cikáni“. Romové vědí, co to znamená otroctví, nepřijetí, vyloučení, sterilizace žen, vykořeněnost, policejní násilí. Právě vykořeněnost a nemožnost návratu k vlastní historii, neznalost vlastního původu, je podle mého názoru problém, který Romové s Afroameričany sdílí. Někteří Romové odmítají historický výklad svého původu jako indického. Tvrdí, že pochází z Egypta. Nevím přesně, proč za svoji pravlast určili právě Egypt, ale je to zajímavá paralela k afrofuturismu, který kořeny afroamerického národa rovněž vidí ve starověkém Egyptě.

S romafuturismem určitě souvisí i tvůj zájem o postkoloniální teorii. Připadá mi důležité, že inspiraci a emancipaci hledáš v pomyslné identifikaci Romů s národy kolonizovanými, těmi, které podobně jako Romové v kontaktu s moderním Západem utrpěly a představují – vedle ostatních – žijící kritiku násilí vetknutého do západní modernity.

Ano, bylo pro mě neuvěřitelné číst knihu Franze Fanona Černá kůže bílé masky. V této knize jsem tuto paralelu pociťovala od první stránky po poslední. Pro knihovnu romafuturismu jsou důležité všechna hnutí a myšlenkové proudy, které usilovaly a usilují o rovnost. Postkoloniální myšlení, dekoloniální obrat, ale také feminismus, teorie spravedlnosti, panafrikanismus a mnoho dalších.

Ladislava Gažiová (u mikrofonu) uvádí otevření knihovny Romafuturismo, 1. 2. 2018. Foto: Richard Hodonický

Afrofuturismus je uměleckým průzkumem minulosti a zároveň obrazotvornou úvahou o budoucnosti. Inspiruje se africkými mýty, v nichž čas není lineární, ale pohybuje se v cyklech – minulost, přítomnost a budoucnost se vzájemně prolínají. Umlčená minulost má být podstatou budoucnosti. Přitom ale nejde o to, hledat něco už existujícího, spíš minulost spoluvytvářet a tím měnit přítomnost a budoucnost. Má smysl oživovat tradiční způsoby myšlení a životní praxe?

Nevím, některé romské tradice určitě ano – například určitou solidaritu, soudržnost, opozici vůči individualismu… Tradiční je v romské kultuře ale také nerovná pozice ženy nebo kastovní systém. Každý k tomu dnes přistupuje jinak, ale po těchto tradicích bych určitě nevolala. Pozůstatky kastovního systému jsou, myslím, jedním z důvodů, proč Romové nejsou jednotní, zabraňuje vzájemnému propojení. Proto považuji za potřebné se této tradice co nejdříve zbavit, aby se hlas Romů mohl stát silnějším, jednotnějším.

Při čtení vzpomínek Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou mě zaujala scéna, v níž šarišští Romové přijdou někdy po válce na schůzi místních komunistů. Ti se nejprve zdráhají přijmout Romy mezi sebe, protože je prostě považují za „podlidi“. Rozhořčení Romové jim vysvětlují, že v komunistické ideologii jsou si přece všichni utlačovaní rovni, a tím je přesvědčí. Co by svým spoluobčanům, kteří dnes věří, že chudý Rom je tzv. nepřizpůsobivý, mohli říct dnes? Nabyla jsem dojmu, že státní socialismus sehrál pro Romy trochu jinou úlohu než v případě majority. Místo „podlidí“ tu náhle byli spoluobčané, soudruzi. Mám za to, že socialistická společnost umožnila Romům bezprecedentní společenský a materiální vzestup. V jiném ohledu se k nim ale samozřejmě chovala paternalisticky, diskriminačně, rasisticky. Co si počít s tímto rozporem? Může tato málo diskutovaná zkušenost přispět k trochu odlišnému vnímání minulosti/přítomnosti/budoucnosti?

Neznám historické období – včetně současnosti –, kdy by se společnost nechovala k Romům paternalisticky a diskriminačně. Období státního socialismu považuji za bezprecedentní proto, že sociální stát byl tehdy aspoň v nějaké podobě funkční. Myslím, že není nutné oddělovat optiku Romů od většinového pohledu. Sociální nejistota dneška má dopad na všechny, nejen na Romy. Jde o to, kdo je schopný si to přiznat. Názory Romů na období před rokem 1989 se liší stejně, jako je tomu u majority: romská elita je ve většině silně antikomunistická, jednoznačně pravicově zaměřená, a považuje dobu socialismu za jednu z nejhorších, kterou Romové zažili. Romové mimo elitu, tedy bývalá dělnická třída, se na toto období dívají jinak. Záleží na tom, co komu současný systém přinesl. Elitě kariérní růst a zbytku vyloučení a otevřený rasismus.

Afrofuturismus osvobozuje od omezení diktovaných rasistickou společností. Staví se proti stereotypům, přetváří je, podrývá je, nebo je rovnou nahrazuje svými vlastními představami. Skrze fikci a vyprávění příběhů osvobozuje od očekávání spjatých s příslušností k určité rase, třídě, etniku, genderu. Můžeme podobné tendence nalézt u Romů?  

Ano, jde o tzv. „romano paramisa“, romské vyprávění či romské pohádky, které byly kdysi po večerech vyprávěné vybraným vypravěčem v osadách. Toto vyprávění bylo určeno dospělým, ale mohly se ho účastnit i děti, pokud jim to rodiče dovolili. Šlo o příběhy spojené s fikcí či nadpřirozenými jevy, v nichž Romové sehrávali pozitivní úlohu. Končily spravedlivým vítězstvím Roma nad zlem. Vím o tom z vyprávění svého otce, sama jsem to nikdy nezažila. Nedávno jsem se ptala své známé, romistky, jestli se tato „romano paramisa“ ještě někde odehrávají, prý už ale tato tradice vymizela, přibližně v 70. letech 20. století.

Knihovna Romafuturismo. Foto: Richard Hodonický

Pociťuješ něco jako hlad po obrazech, v nichž by se Romové poznali a které v mainstreamové kultuře prostě chyběly a dosud chybí? Lze o romafuturismu říct, že se rodí z vědomí, že tu chybí tradice a vědění utlačovaných, které díky systematické diskriminaci a rasismu neexistují ve veřejném prostoru (to jest nevisí na velkých výstavách současného umění, nevysílají se na televizních obrazovkách v hlavním vysílacím čase, nepromítají se na plátnech mainstreamových kin, nevyskytují se v seznamech povinné školní četby)? Instituce toto chybění zas tak moc neřeší. To, co člověk vidí v našich kulturních institucích, je dost homogenní – z hlediska genderu i kulturního zázemí…

Ano, samozřejmě. Občas se něco v mainstreamových médiích objeví, ale je to stále „o“ Romech, nikdy – nebo jen málokdy – tento obraz vytváří samotní Romové. To považuji za velký problém. Povinná četba romské literatury… doufejme, že to jednou přijde. Současné vizuální umění je ještě o něco složitější problém. Bez určitého sociálně-ekonomického zázemí se člověk nemůže stát umělcem. Proto výtvarné umění Romů v podstatě neexistuje. Pokud nehovoříme o lidech, které se nějakou tvorbou zabývají jako koníčkem jednou za čas, ale o profesionálních umělcích, je situace opravdu děsivá. Tyto lidi bychom mohli spočítat na prstech, a to mluvím o celoevropském zastoupení romských umělců. Tato skutečnost ukazuje, že jen velmi málo Romů vůbec napadne, že by se mohli věnovat umění. Takže chybu nevidím na straně kulturních institucí… V tomto kontextu je otázka genderu ještě strašně vzdálená. I když shodou okolností je zastoupení žen v romském umění celkem vyrovnaný. Myslím ale, že je to při tak zanedbatelném celkovém počtu romských umělců spíš náhoda.

Ano, ale příležitosti dělají člověka a instituce jich moc nevytváří. Vadí mi vnímání romského umění jako něčeho exotického – to ostatně kritizuje i tvoje výstava v Moravské galerii. Segregace romské kultury ve specializovaných institucích odráží společenskou diskriminaci Romů. Možná kdyby instituce začaly hledat romské umělce, musely by přehodnotit svou představu o umění, musely by se obracet i na ty, kteří kategorii umělce, jak ji známe, nesplňují, a přece kulturu vytváří. Možná by to obohatilo obě strany. Podobně feministický diskurz – přinejmenším v jistých kruzích – pozměnil představu o tom, co je umění, kdo je to umělec, a tak podobně… Jaký máš názor na „dekolonizaci“ institucí, tlak, jež na instituce vyvíjejí některá aktivistická hnutí v USA a západní Evropě? Chtějí, aby tato muzea a galerie přehodnotily svou historii, svůj program, své fungování založené na diskriminaci kolonizovaných etnik.

Dekolonizovat instituce je určitě potřeba, a to hned, to je jasné, ale v tomto případě myslím, že jde o hlubší než pouze institucionální problém. Pokud bychom chtěli vytvořit tlak na instituce, aby vystavovaly a hledaly umělce-Romy, museli by tito umělci existovat. Na území Čech a Slovenska se umělecké tvorbě věnujeme dohromady tři nebo čtyři. Je důležité říct, že mnozí z nás měli dlouho problém s kategorií umělec-Rom. Nikdo z nás nechtěl tuto kategorii přijmout, všichni jsme chtěli být prostě umělci, bez etnické nálepky. Já sama jsem svůj původ dlouho tajila. Tušila jsem, že se potom stanu atrakcí. Později jsem si uvědomila, že je třeba říct, jak to je, aby se povědomí o Romech i skrze umění začalo měnit. Tím jsme si prošli skoro všichni. A všichni jsme časem pochopili, že je třeba, aby se kategorie romského umění vytvořila, byť nám osobně to není úplně příjemné. V té době jsme společně mnohokrát diskutovali o tom, jak a co dělat. Je opravdu problém, že je nás tak málo. Co můžeme nabídnout institucím, když řeknou „dobře, pojďme víc prezentovat romské umění v Čechách a na Slovensku“? Práci nás čtyř? Anebo tvorbu samouků, která kontext současného umění vůbec nereflektuje? Mnozí umělci autodidakti exotizující umění vytváří, protože reagují na určitou poptávku a tlak zvenčí na to, jak má umění Romů vypadat.

Výstava v Moravské galerii je postavené na jisté představě, musím však říct, že je poměrně vzdálená realitě. Vybraná díla jsou velmi přesně řazená a instalovaná tak, aby narušovaly ideu exotického a intuitivního nahlížení. Bylo poměrně těžké najít umění, které by s exotismem spojované nebylo. Proto jsme taky výstavu doplnili fiktivními díly. Bez nich bychom tuto představu nenarušili, ale bohužel spíš potvrdili.

Zase se musím vrátit k tomu, že umělec musí mít čas se umění věnovat a přemýšlet o něm. Bez toho je člověk zmatený, protože tlak vycházející z představy intuitivního romského umění je silný a všudypřítomný, včetně romských kulturních institucí. Proto, byť je to vysoký cíl a aktuální tendence je přesně opačná, je třeba se snažit nastavit podmínky tak, aby mohl každý Rom uvažovat o uměleckém vzdělání. Aby měl mladý člověk možnost jít studovat umění a ne makat načerno na stavbě nebo kopat výkopy už na konci základní školy.

Plákat knihovny Romafuturismo. Autoři: tým knihovny Romafuturismo

Afrofuturismus věří v sílu příběhů, jejich moc posunout hranice naší představivosti, hranice, které jinak předurčují svazující životní podmínky. Také v romské kultuře hrají příběhy, kde se smazává hranice mezi fantazií a takzvanou skutečností, klíčovou roli. Lze vyprávěním a sdílením příběhů lidem dodat důvěru a sebedůvěru, aby měli naději a sílu doufat ve víc než to, co mají? Je toto smysl existence knihovny?

Ano, je to rozhodně jeden z nástrojů, jak dodat lidem odvahu. Myslím, že zatím je nejtěžší donutit lidi, aby si aspoň zafantazírovali o tom, že by všechno mohlo být jinak. Člověk v hraničních životních podmínkám, myslím, nemá moc náladu na snění. Je to ale cesta k pochopení toho, že – jak říkáš „takzvaná skutečnost –, je skutečně „takzvaná“. Je třeba pochopit, že námi žitá realita není racionálnější než realita, kterou bychom žít chtěli, o které sníme. Je to také představa, jen je diktována shora. Proto bylo pro mě důležitým důvodem pro založení knihovny vytvoření určitého zázemí, kde by se lidé – Romové – mohli „dovzdělat“ a společně uvažovat o svojí situaci v politických souvislostech. Je třeba, abychom byli politicky uvědomělí, bez toho nebudeme schopni věci měnit. Vzdělání nebo povědomí v této oblasti považuji za klíčové.

Někde jsem četla, že afrofuturismus by neexistoval bez hnutí černých panterů – bez nově nabyté hrdosti a sebedůvěry, které toto hnutí mezi Afroameričany rozšířilo a mentálně je svým způsobem osvobodilo. Může pak existovat něco jako romafuturismus, když podobné hnutí mezi Romy neexistovalo a neexistuje? 

To po pravdě nevím. Ale romafuturismus může na toto hnutí navazovat, přestože nebylo romské – situace Afroameričanů a důvody, proč hnutí černých panterů vzniklo, mohou být přinejmenším inspirativní. Je třeba si uvědomit, že mělo jasný politický směr, stavělo na marxismu a leninismu, šlo o hnutí programově revoluční. Jednou z jeho důležitých myšlenek bylo právě šíření politického uvědomění mezi nevzdělanými afroamerickými spoluobčany. Podobně koncipované romské hnutí, myslím, neexistovalo, nebo o něm minimálně nevím. Jsem si vědoma toho, že s romafuturismem přeskakujeme neexistující velké hnutí, jehož cílem teoreticky mohlo být dovést lidi k tomu, aby byli schopni přesněji pojmenovat vlastní situaci. Romafuturismus se zdá být dalším krokem k tomu, abychom se znalostmi nakládali volně, anebo abychom se těch zdánlivých daností vědomě vzdali. Možná by to v dnešní době a u Romů mohlo proběhnout úplně opačně a politické hnutí by mohlo být výsledkem romafuturismu. Těžko se to dá předpovědět, jen cítím, že je třeba jednat, protože stávající situace je neudržitelná. Romafuturismus pro mě znamená změnu, způsob, jak se na sebe dívat přímo, jak odmítnout překroucenou romskou historii, která nebyla psána Romy, a začít se na ni dívat vlastníma očima, očima Romů. Změnit a předefinovat ji, a tím pádem si také uvědomit svoji dnešní pozici, odmítnout nerovnost ve všech oblastech života a dívat se jinak i na budoucnost. Budoucnost, kterou budeme formovat společně, Romové i neromové. Může to znít utopisticky, dá se to považovat za nedosažitelné, ale přesto za směrodatné.


Knihovna romské literatury Romafuturismo se zaměřuje na emancipaci diskriminovaných etnik a kultur. Kolekce postupně shromažďovaných děl romských autorů knih vzniká díky iniciativě Ladislavy Gažiové, která jejich výběr konzultuje s romisty i aktivisty. Knihovna slouží také jako platforma pro setkávání nad kulturními a politickými tématy, prezentaci autorů a romských osobností, ad. Primárním cílem knihovny je zapojení romských komunit, které by se měly stát hlavním aktérem v diskusi. Knihovna se nachází v prostoru iniciativy tranzit a byla otevřena v únoru 2018.

Projekt Knihovny Romafuturismo iniciovala výtvarná umělkyně Ladislava Gažiová (*1981), která studovala na košické Fakultě umění v ateliéru Malby Adama Szantpetéryho (2000–2002), na pražské AVU v ateliéru Malby II Vladimíra Skrepla (2002–2003) a na pražské VŠUP v ateliéru konceptuálním a intermediálním Jiřího Davida (2003–2008). Je finalistkou The Sovereign European Art Prize, (Londýn, 2007) a laureátkou Ceny Kritiky (Praha, 2008). Zabývá se malbou. Žije a pracuje v Praze. Ve svých obrazech kombinuje Gažiová prvky kultur z několika prostředí – postkonceptuálního umění, streetartové scény a romského etnika. Kromě vlastní tvorby se také věnuje kurátorské činnosti a vystavování romského umění (výstavy Džas bare dromeha / Jdeme dlouhou cestou v galerii Nevan Contempo, 2016, a O kosmos hino kalo / Vesmír je černý v Moravské galerii v Brně, 2017–2018).

Komentáře

  1. otroctví bylo v USA zrušeno v prosinci 1865, ne v roce 1856, jak se píše v rozhovoru.

  2. Veľmi Vás obdivujem, milá Laďa-ak si môžem dovoliť takto Vás osloviť. Kto som? Stará priateľka Vášho otca, Vašich tiet a ujov (poznala som celú ich rodinu od roku 1969).Klobúk dole pred tým, čo robíte…! Vaše názory sú veľmi zaujímavé a podnecujúce-nie, ja nie som Cigánka, no práve vďaka tomu, že som žila veľa rokov v úzkom kontakte s rodinou Gažiových v Michalovciach, neskôr i v Bratislave (študovali sme tam so Zdeňkou, Vierou na FFUK i Lacom, ten chémiu na VŠT), viem veľmi veľa o tomto etniku. Preto si dovolím uviesť, že Vaše myšlienky sú pre mňa veľmi fundované a konečne! som spoznala niekoho, kto-majúc tento pôvod (i keď „iba“polovičný), sa rozhodol k nemu verejne priznať. Sama mi iste dáte za pravdu v tom, že veľa takých niet…Súhlasím s možnosťami , ktoré ste vyslovili na to, ako by Rómovia mohli zlepšiť ich vnímanie spoločnosťou, v ktorej žijú: spoločným menovateľom je vo všetkých aspektoch to, že to oni sami musia/.majú chcieť a predovšetkým, oni sami to musia i robiť. Veľmi Vám držím prsty, Vaše obrazy sa mi nesmierne páčia…Čo na záver? Ako si vravia umelci: ZLOMTE VAZ!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *