Artalk.cz

V současném světě je míst pro diskuzi stále méně a méně

Rozhovor s kurátorkou a teoretičkou Ruth Noack vznikl pro platformu Artyčok v rámci série Berlin: We Should Talk, která zprostředkovává myšlenky osobností spjatých s berlínskou uměleckou scénou a již inicioval a vede umělec Jiří Žák. Následující verze je redakčně zkrácena, ale důležitá témata jako politická role umění, pozice Národní galerie v Praze nebo diskuze kolem přehlídky Documenta 14, v rozhovoru zůstala. Ruth Noack dále v rozhovoru popisuje svou ideu „muzea ve škole“, která řeší, jak zapojit umění do procesu vzdělávání jako jeho pevnou součást, a rozebírá své nedávné výstavní projekty a spolupráci s umělkyněmi Sanjou Iveković a Ines Doujak.

Ruth Noack. Záběr z rozhovoru, autor: Jiří Žák.

V roce 2017 se konal 14. ročník přehlídky Documenta a bude to tak již 10 let od doby, kdy jste vy byla součástí kurátorského týmu Documenty 12. V jaké pozici se tato instituce nachází dnes?

Na podzim 2017 se politici, kteří jsou za Documentu zodpovědní, pokoušeli tuto přehlídku rozložit, rozebrat na části a proměnit ji v běžnou velkou výstavní akci, jaké najdeme po celém světě. To znamená udělat z Documenty přehlídku založenou na událostech a určitým způsobem fungující dle kapitalistických principů, jako je možná výdělečnost, fungování bez možnosti neúspěchu – takto je vedeno mnoho podobných akcí, není zde žádný prostor pro experimentování. Documenta však byla od samého začátku prostorem pro možná selhání, protože umělecké vedení přehlídky bylo otevřené experimentům v širokém slova smyslu. Což také vytváří kvalitu takové instituce, protože do té doby, dokud není ochotná vzít na sebe určitý risk, nepodaří se jí prezentovat některé skutečnosti v jejich hloubce. V kontextu současné politiky se toto prostředí mění, stejně jako různé druhy nezávislých uměleckých aktivit. Když jsme připravovali Documentu my před 10 lety, některé otázky kulturní produkce nebyly tolik napadány, stále zde existovala idea o relevantnosti a autonomii evropské kultury. Stejně tak bylo možné vytvářet některé aktivity nezávisle na populismu, nezávisle na státní politice, a přesto byly považovány za hodnotné pro celou společnost. V posledních deseti letech se ale toto přesvědčení změnilo a Adam Szymczyk a jeho tým si této změny byli plně vědomi. Stejně tak si uvědomovali, že Evropa je jen jedno místo mezi mnohými dalšími a pokusili se proto rozptýlit jak hegemonní přehlídku mezi dvě místa – Atény a Kassel –, tak také běžnou produkci umění tím, že vytvořili mnohost hlasů. Adam byl přesvědčen, že tato fragmentace byla třeba. Ačkoliv si ale toho všeho byli vědomi, nepodařilo se jim uchránit Documentu před politickými zásahy, a proto byly některé chyby letošní přehlídky použity jako obětní beránek, jenž byl použit pro počáteční snahy o narušení její nezávislosti.

V nedávném rozhovoru řekl umělec Artur Żmijewski, že Adam Szymczyk „hacknul“ Documentu tím, že přesunul její část do Atén. Spočívá podle Vás v takto rozptýlené výstavě nějaký emancipační potenciál?

Velmi si vážím pohledu Artura Żmijewského, ale dle mého názoru Adam Szymczyk „nehacknul“ Documentu. Adam spíše pokračoval v tom, co byla Documenta odedávna. Spíše naplnil pověření Documenty, což neznamená „hacknutí“, ale lépe řečeno novou – a často velmi radikální – vizi. Navíc byl jeho koncept zvolen mezinárodní porotou. S Arturovým názorem tedy nesouhlasím. Documenta v roce 2007 vypadala zcela jinak a i kdybychom ji dělali dnes, lišila by se od té loňské. Respektuji práci Adama Szymczyka i jeho týmu, ale nejsem si jistá, zda je to správná taktika, pokud použijete výstavu k tomu, nejen abyste něco řekli či neřekli o politice, ale kdy chcete opravdu něco ovlivnit. Dle mého názoru nelze pouhým ukázáním či tematizováním politiky opravdu něco ovlivnit, být politickým. Je třeba přemýšlet o publiku a o tom, jak je inspirovat a motivovat; je třeba se věnovat tomu, jaké jsou jeho motivace a inspirace ještě před začátkem výstavy a jakým způsobem by bylo možné je znásobit a provázat tak, aby z toho vzešla politická aktivita.

Aby toho bylo dosaženo, je třeba umožnit publiku porozumět co děláte, a k tomu jsou důležité určité pedagogické či didaktické aspekty, které je třeba zvažovat z pozice diváka či divačky, a ne z pozice kurátora. Když tedy rozptýlíte událost například do pěti platform po celém světě, jako to udělal Okwui Enwezor, je třeba přemýšlet o tom, co to znamená pro lidi, kteří si jednoduše nemohou dovolit cestovat nebo třeba vůbec nemají pas a nemohou tak získat víza, a tak uvidí například jen jeden fragment celé přehlídky. Problémem současného světa je právě takové přesvědčení o globalizaci, které přineslo mnoho velmi zajímavých bienálních událostí po celém světě – např. v Kochi nebo Dakaru, které bych sice velmi ráda viděla, ale jednoduše si je nemohu dovolit. Pak tu máme lidi, kteří cestují tam i tam a vzniká tak určitý diskurz, který je často velmi povrchní a spočívá jen ve jmenování takto vzniklé sítě, či v jejím pouhém reprezentování. Je třeba vytvořit takovou práci, která na jedné straně internalizuje lokální nebo mezinárodní uvádí do lokálního kontextu, ale na druhé straně řeší přenos jedné lokality do druhé a zpřístupňuje a činí ji srozumitelnou. To znamená uvažovat stále nad možnými strategiemi, jak toho dosáhnout a být připraven je i vytvořit. Mám pocit, že většina věcí takto nevzniká, že jsou to pouze řeči, řeči o správných pojmech, dekolonizaci atd.

Tanaka Atsuko, Tokyo Work, 1955. Rekonstrukce díla na přehlídce Documenta 12 v Kasselu. Autor fotografie: Wolfgang Staudt, zdroj: Wikimedia Commons.

Proč potřebujeme velké přehlídky jako je Documenta?

Nejsem si jistá, zda potřebujeme takto velké akce. Jediná cesta, jak legitimizovat takto velkou událost, je přemýšlet o ní jako o místě, kde se v jeden moment sejde velké množství lidí. Vznikne tak na krátkou chvíli virtuální publikum. Podle mě učinila tato skutečnost loňskou Documentu velmi atraktivní již od jejího začátku. Úplně první Documenta byla schopná formovat, dát prostor divákům a reprezentovat je. Bylo to něco velmi akcelerujícího v poválečném období, kdy bylo Německo právem velmi poničeno a potřebovalo být přestavěno na demokratický stát. Documenta v tom hrála velkou roli, umožnila vznik určitého publika a jeho reprezentace. To považuji za mnohem více vzrušující aspekt Documenty, než je její dobrá kurátorská práce, prostor pro experiment nebo budování kánonu – který Documenta uchopuje mnohem vážněji než Benátské bienále, což je jen jedna velká party. Možnost formování publika, čehož je Documenta schopna, je třeba vzít vážně, protože v současném světě je míst pro diskuzi stále méně a méně.

Dnes se velké množství lidí shromažďuje v prostředí obrovských křesťanských fundamentalistických církví, kde se modlí a utrácejí peníze, a demonstrace jsou čím dál menší. Poslední velké demonstrace, které si pamatuji, byly protijaderné. Další věc je pravice, které se daří organizovat lidi. Je proto třeba uvažovat o všech těchto různých publikách a o tom, jakým způsobem je možné otevřít mezi nimi diskuzi o důležitých skutečnostech dneška. Proto jsou velké přehlídky stále důležité. Ale proměnil se charakter Documenty – dříve sloužila k informování o tom, co se děje na mezinárodní úrovni, což již dnes není tolik relevantní kvůli tomu, jak lidé dnes cestují, komunikují, díky internetu atd. Musím ale také podotknout, že díky Documentě jsem mohla vidět mnoho velmi zajímavých uměleckých děl, které bych nikde jinde neviděla, jednoduše kvůli tomu, že nespadají do hledáčku trhu. Kde jinde je tak možné je vidět? Pokud nemůžete stále cestovat všude po světě, pak je neuvidíte.

Největší uměleckou institucí v České republice je Národní galerie, která v roce 2017 uvedla dvě velké spektakulární výstavy: Ai Wei Weiův Zákon cesty a Manifesto Juliana Rosefeldta. Má otázka zní, co by měla veřejná instituce dělat v časech současné evropské politické krize?

Nejsem již tak seznámená s českou uměleckou scénou jako dříve, dnes na ni pohlížím spíše z pozice outsidera. Mám radost, že zde existuje snaha probudit tuto instituci ze spánku, ve kterém byla po dlouhá léta, což vidím jako pozitivum. Mám vlastní vize toho, co by mělo muzeum dělat a velmi ráda bych se zapojila do jeho fungování, to se ale bohužel nepodařilo… Dle mého názoru musí muzeum splňovat několik věcí naráz, nemůže uspokojovat pouze jeden typ publika. Nemám nic proti velkým výstavám, je zcela legitimní vystavit Ai Weiweiovo dílo pro lidi v Praze, kteří spatřují v podobných dílech zájem. Myslím si ale, že by muzeum mělo vzít vážně v potaz svou roli v rámci města, a to ve vztahu k umělecké komunitě, která zde je a kterou by mělo reprezentovat, a poskytnout jí prostor. Nevidím, že by takto Národní galerie pracovala. To totiž neznamená jen vystavovat lokální umělce, ale také podporovat nezávislé prostory, propojovat je a dát jim prostor. Ne všechno musí vzniknout na půdě jedné budovy. Muzeum má určitou moc reprezentovat, nejspíš nemá tolik peněz, ale disponuje hlasem, který by bylo možné použít ve snaze podpořit i ostatní instituce a pomoci jim. To by dle mého názoru mělo dělat jakékoliv lokální veřejné muzeum.

Pak je třeba jít ještě o krok dále a nefungovat jen v rámci umění, ale ptát se, proč dnes vůbec umění potřebujeme; pracovat vážně s publikem, které nechodí do muzeí jen konzumovat umění, ale chodí sem také proto, protože je to jedno z mála míst, kde může probíhat veřejná kontroverzní diskuze. Muzeum ale musí takovou diskuzi – ve smyslu vytváření svých programů, akcí a zprostředkování – umožňovat. Což zde téměř nevidím. Pak je možné jít ještě dále a zabývat se etickými otázkami, a to komplexně. Vyberme si jeden velmi očividný příklad, jako je třeba situace uprchlíků: otázku je třeba mířit na celý stát a také na uměleckou komunitu a ptát se, proč i oni nečiní více pro to, aby bylo do České republiky přijato více uprchlíků, protože v tomto směru se zde opravdu musí něco změnit. Muzeum může znamenat jeden krok k napravení této situace, může ukazovat umělecké komunitě, co je třeba dělat a proč je to nutné. Ale to je především můj pohled na to, jak by mělo muzeum fungovat.

Dílo ze série De Money – Ghana Gold, 2009, od George Osodiho na výstavě Notes on Crisis, Currency and Consumption. Autorka fotografie © Tina Gverović, publikováno s laskavým svolením galerie Raum mit Licht.

Jakou pozitivní roli může hrát v tomto kontextu umění ve společnosti?

Především si nemyslím, že umění a muzeum jsou tatáž věc, protože instituce jsou odlišné od umělecké praxe a je třeba rozlišovat jejich vztah k politice. Moje představa o umění je poměrně konzervativní, myslím si, že politická funkce umění je uniknout politické funkcionalizaci. Pokud se o politice pouze hovoří v rámci uměleckého díla, nemůže mít umění dostatečný politický efekt. Například v otázce dekolonizace nebo sexuálního násilí, což jsou velmi relevantní problémy současné doby, musí umění zaujmout pozici, protože dle mého názoru je umění zodpovědné za politiku. Takovou pozicí může být i třeba abstraktní modrá malba. Je třeba se na tyto věci dívat ze všech různých směrů a je velmi důležité požadovat prostor – i když to někdy může vypadat neuskutečnitelně –, kde je možné napadat funkcionalizaci všeho.

Změňme na chvíli téma. V roce 2015 jste připravila výstavu pod názvem Poznámky ke krizi, měně a konzumu (Notes on Crisis, Currency and Consumption), která je součástí Vašeho dlouhodobého projektu „esejistických výstav“. Můžete o tom povědět více?

Tato výstava byla velmi zajímavá, byla součástí akce curated by_vienna, která shromažďuje mnoho institucí a galerií pod jedním tématem a zároveň zvou i nezávislé kurátory, aby připravili vlastní výstavy. Jako hlavní téma byl vybrán akceleracionismus a já jsem vysoce kritická k tomuto hnutí. Řekněme, že je to takové „myšlení 14letého chlapce“, proto jsem jej chtěla zjednodušit na určitá základní fakta a doopravdy se nad nimi zamyslet. Vybrala jsem si tři pojmy – krize, měna a konzum. Zdají se být poměrně široké, ale dává mi to smysl ve vztahu k dalším „esejistickým výstavám“ (essay exhibition), které plánuji. Nacházím se právě v období svého života, kdy mě více zajímá pohlížet zblízka na konkrétní záležitosti a proplétat je dohromady, tak jako se to děje při vytváření knihy esejů. Dle mého názoru je svět umění poměrně povrchní, a to v tom smyslu, že nabízí příliš široká tvrzení a předkládá výstavy jako něco, co může změnit svět. Nemyslím si, že je něco takového možné, proto se raději dívám na problémy zblízka, abych si vystavěla jeden argument, a pak postupuji jako v eseji – rozšiřuji psaní okolo tohoto jednoho argumentu. Je třeba si uvědomit, že umění není jen nějaký sklad vědomostí, ale že je možné umělecká díla chápat jako politické argumenty. A to i taková díla, která na první pohled jako politická vůbec nevypadají. Každopádně výstava o krizi, měně a konzumu byla první z deseti, další výstava bude o spánku jako subversivní činnosti a pak budu pokračovat dále.

Pracujete úzce s umělkyněmi jako Sanja Iveković nebo Ines Doujak. Proč právě díla těchto umělkyň jsou pro Vás důležitá?

Ráda spolupracuji s umělci a umělkyněmi v rámci několika let, protože rozhovory se poté stávají mnohem zajímavějšími, protože se lépe znáte a víte, odkud druhý pochází. Už od konce 90. let takto spolupracuji s několika umělci a umělkyněmi, nejen se Sanjou a Ines. Ráda s nimi vedu dlouhodobé rozhovory a spolupráce není založena jen na tom, že jsou dobří umělci nebo dobré umělkyně, ale také na tom, že si rozumíte. Občas mívám s některými umělci a umělkyněmi problém, není pro mě například snadné spolupracovat s Arturem Źmijewským, i když jeho práci velmi respektuji.

Dílo Not Dressed for Conquering – Haute Couture 04 Transport I, 2015, od umělkyně Ines Doujak na výstavě Notes on Crisis, Currency and Consumption. Autorka snímku © Tina Gverović, publikováno s laskavým svolením galerie Raum mit Licht.

Sanja je pro mě jednou z nejzásadnějších umělkyň 21. století, její práce je extrémně vážná, ale zároveň je velmi esteticky talentovaná. Oceňuji také její zaměření, nenechá se svést záležitostmi, kterým nevěří. Drží se svého zájmu o nespravedlnost, feminismus, o skutečnou práci s problémy ve společnosti, to je podle mě obdivuhodné. A Ines Doujak je zase velmi kreativní, nehledě na to, že se zabývá nesmírně zajímavými tématy. Pracuje na výzkumech, kterými se nikdo jiný nezabývá. Například začala zkoumat látky a textilie, které hrály vlivnou roli ve finančních spekulacích a v kolonizaci, ale také subversivní roli v kulturách v jižní Africe, na tom strávila spoustu času. V současné době se zabývá propleteným souborem drog, státu a války – a to například na Ukrajině, kde byla současná válka částečně financována z prodeje drogy zvané „crocodile“, která do země proudila přes Oděsu. Mnoho lidí o tom nic netuší, proto by její výzkum měl být mnohem více znám. V rámci tohoto výzkumu prezentuje obrazy, které jsou pro mě velmi šokující a zajímavé, protože nic podobného jsem dosud neviděla. Nevím často, ani odkud jsou a co znamenají. Proto je pro mě spolupráce s Ines velmi poutavá, protože mě vtáhne dovnitř, je matoucí. Takto pracovat pro mě znamená jít vždy o krok dál, když se snažím její práci analyzovat či jí porozumět.

Jaké jsou Vaše plány do budoucnosti?

Mám mnoho plánů. Jeden z nich je vytvořit muzeum a školu, a to z mnoha důvodů. Nejsem si totiž zcela jistá, zda bychom měli stále do muzeí zvát ty lidi, kteří nemají žádný důvod k tomu, aby do muzea šli. Proto je třeba přinést muzeum mezi lidi. A to spíše, než nějakou výstavu nebo projekt, protože pokud chceme změnit společnost, je třeba uvažovat v dlouhodobých pojmech. Nechci jenom „dělat projekty“, obzvláště když pracuji se školami, protože školy a instituce jsou velmi neflexibilní. Což je naprosto v pořádku. Ale pokud chcete mít nějaký dopad uvnitř instituce, je třeba být velmi trpělivý a počítat s časově dlouhým obdobím. Ráda bych vytvořila malé muzeum uvnitř školy, které by zformovalo vlastní kolekci. Děti by pro tuto sbírku získávaly opravdová umělecká díla. Ráda bych takové muzeum ve škole iniciovala a pomáhala budovat.


Ruth Noack (*1964) je kurátorka, historička umění a pedagožka žijící v Berlíně. Zabývá se feministickou a filmovou teorií. Kurátorovala Documentu 12 v německém Kasselu (2007), dále například sérii výstav The Government (2003–2005), Things we don’t understand (2000), nebo bienále v Busanu v roce 2012. Její pedagogická činnost je rozsáhlá, učila na University of Applied Arts ve Vídni, Royal College of Art v Londýně, na Akademii výtvarných umění v Praze v Šalounově ateliéru a v současnosti působí na Dutch Art Institute v Arnhemu v Holandsku. V posledních letech pracuje na svém projektu Museum in school, kde testuje a experimentuje s institucionálními podmínkami školství a možnostmi, jak zapojit umění do procesu vzdělávání jako jeho pevnou součást. Část projektu proběhla v září 2016 na jedné z berlínských základních škol. Ruth Noack je autorkou publikací jako Sanja Ivekovic: Triangle pro Afterall Books a Agency, Ambivalence, Analysis. Approaching the Museum with Migration in Mind (obě vyšly 2013).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *