Artalk.cz

Umění zapomenutého národa

Viktor Čech se v následující recenzi kriticky zabývá výstavou Vesmír je černý, kterou připravila umělkyně Ladislava Gažiová ve spolupráci s kurátory Natálií Drtinovou a Ondřejem Chrobákem pro Moravskou galerii v Brně. Podle Čecha se autorům projektu daří vytvořit sebevědomý paralelní příběh dějin umění, který vypráví o umělcích romského původu a který zůstává opomenut oficiálním kánonem. Jako problematické však Čech vidí zvolený model instalace, který v mnohém následuje dnes již překonanou ideu „národního umění“.

MP_VesmirjecernyEx_fotoKamilTill (24)_web

Umění zapomenutého národa

Když nedávno vyvolal projekt Kateřiny Šedé, realizovaný v podobě knižní publikace s názvem Brnox, sérii kritických reakcí, týkaly se především dle mnohých tendenčního a stereotypy většinové společnosti potvrzujícího pohledu na romské obyvatele Brna i romskou kulturu obecně. Přímočarý a až nekriticky naivní přístup této umělkyně k sociálnímu prostředí, s nímž pracuje, ani k jinému výsledku vést nejspíše nemohl – alespoň v případě tohoto pro českou společnost natolik problematického tématu. Ve svém projektu se totiž dotkla otevřené rány, kde drobné komplexy a bizarní půvab českého maloměšťáctví (které se v řadě jejích prací staly skutečně elegantním a originálním znakem kontrastujícím s „dokonalým“ světem současného umění) ztrácí svou nevinnou zábavnost a kde se vyjevuje pečlivě skrývaný, ale všudypřítomný lokální rasismus. Šedá nebyla první, kdo se této tematice v oblasti současného umění věnoval: vedle Tamary Moyzes, která se ve své práci romskou problematikou zabývá dlouhodobě, nalezneme celou řadu v českém i slovenském prostředí působících výtvarných umělců tematizujících svou vlastní romskou identitu. V posledních letech se mezi nejvýraznější z těchto tvůrců nepochybně zařadila i Ladislava Gažiová. Její obrazy jsou často inspirovány romskou folklórní estetikou, v poslední době se však vyznačují úspornější volbou výrazových prostředků a reflexí současné sociální problematiky, odrážející se především v zobrazení předmětných situací.

MP_VesmirjecernyEx_fotoKamilTill (10)_web

Zájem o romskou kulturu je pro Ladislavu Gažiovou zásadní i mimo její individuální výtvarnou tvorbu. To ukazuje i její současný projekt, realizovaný ve spolupráci s kurátory Natálií Drtinovou a Ondřejem Chrobákem Moravskou galerií a Muzeem romské kultury. Pokud bychom chtěli její záměr stručně definovat, jedná se především o institucionální gesto, při němž je výtvarná tvorba vycházející z romského prostředí vyjmuta z etnologického kontextu a prezentována v prostoru muzea umění jako národní uměleckohistorický narativ. Dosavadní prezentace tvorby romských umělců ve středoevropském prostředí tyto práce zpravidla pojímaly jako součást naivního či outsiderského umění. I sbírka shromážděná v brněnském Muzeu romské kultury vznikla na základě tohoto kulturně-antropologického modelu, v němž jsou jednotlivé výtvarné artefakty chápány především jako stopy obecné kulturní paměti daného etnika, případně jako výzkumný materiál. I přes jistě pozitivní roli, kterou taková instituce může hrát v ochraně a propagaci dané kultury, si však musíme uvědomit, že metodologie, ze které toto rámování vychází, má své vzdálené koloniální kořeny. Kategorizace nějakého kulturního okruhu jako minority specifické svými „folklórními“ rysy vede nevyhnutelně k jisté jeho fetišizaci prostřednictvím dojmu exotiky.

Expozice, kterou autorka koncepce, kurátoři a architekt zrealizovali v přízemí Místodržitelského paláce naproti tomu nabízí odlišný model, podle nějž lze kulturní projev daného etnického či sociálního okruhu interpretovat. Je jím „velké vyprávění“ odvozené z tradiční historiografie, v jejímž rámci si řada národů od 19. století vytvářela své vlastní národní „dějiny umění“, koncipované jako specifickým „národním duchem“ obohacené zrcadlení dějin univerzálních. Podobně jako výše zmíněný etnografický model, spojený ve svých počátcích s koloniálním myšlením, i tento model „národního umění“ zapadá do modernistického pojetí kultury jako sféry politického boje. Na rozdíl od zápasu o všeobjímající definici celku určitého národa se zde však mění směr tohoto úsilí – na místo pasivního podřízení se okolní dominantní kultuře nastupuje naopak emancipační boj, v němž konkrétní etnická skupina sice klasický kulturní model a historický narativ strukturálně kopíruje, zároveň se ale vůči němu vymezuje jako jeho rovnocenný, sebevědomý protějšek.

MP_VesmirjecernyEx_fotoKamilTill (28)_web

Jednotlivé sekce brněnské expozice představují romskou výtvarnou kulturu od jejích pasivních počátků, kdy docházelo spíše k reflexi „romství“ pohledem neromských autorů (viz např. Alšova Romská Madona), přes její skutečný moderní začátek v tvorbě individualistickým modernismem inspirovaných solitérních autorů, až po řadu výrazných tvůrčích osobností, které se etablovaly především na poli „outsiderského“ výtvarného projevu (např. Rudolf Dzurko či Daniel Kováč). Vedle této „formalistní“ linie však na výstavě nalezneme i vloženou sekci dokumentující proces romské společenské a kulturní emancipace, probíhající od poloviny 20. století v tehdejším východním bloku, stejně jako dodnes bolestivou otázku romského holokaustu, která i prostřednictvím výtvarných děl odhaluje stopy zločinu, který ještě dnes není většina české společnosti schopna plně reflektovat.

Vážný a důsledný způsob, jakým autoři expozice budují (svůj) obraz romské identity zprostředkovaný skrze výtvarnou kulturu, svědčí o snaze symbolicky definovat určitý kánon vyprávění. Nejedná se o kritickou badatelskou expozici, v níž by bylo zohledněno a problematizováno celé spektrum aspektů, které se přímo nabízejí (a vůči nimž se daná výstava na druhou stranu ani explicitně nevymezuje), ať už se jedná o zmíněné téma Romů jako objektu zájmu neromských autorů v umění 19. a 20. století, spojené s určitým romantickým ideálem, nebo naopak o stereotypní představu modelového romského výtvarníka jako naivně tvořícího autodidakta. Pokud se výstava k těmto rovinám vůbec nějak vztahuje, dochází k tomu pouze formálně na úrovni instalačního řešení, v němž dominuje snaha o sebedefinující představení romské kultury jako autonomního lineárního příběhu národního umění. Ostatně nejen název výstavy, ale i popisky a ostatní informace v expozici jsou psány v první řadě v romštině.

MP_VesmirjecernyEx_fotoKamilTill (21)_web

Ona sebevědomá vážnost, s níž jako by tato výstava předznamenávala možnou budoucí expozici „Romské národní galerie“, neponechává prostor pro viditelné odklonění či aktualizaci pohledu na starší tvorbu v rámci nějakého alternativního interpretačního rámce.

Expozice tedy běžnému návštěvníkovi nabízí na první pohled především až akademicky suché představení romské tvorby odvíjející se po chronologické linii od 19. století po současnost. Zde svou kvalitou vystupují do popředí obrazy evidentně odrážející některé tendence současné malby, které jsou prezentovány pod jménem Anny Čonkové. Že se jedná o pseudonym samotné autorky koncepce výstavy, Ladislavy Gažiové, je pro znalé ihned zřejmé. Je to jedna z mnoha indicií naznačujících onu důslednou snahu o co nejserióznější působení celé expozice, která má působit nikoli jako subjektivní proklamace jedné tvůrčí osobnosti, ale především jako obecnější manifest emancipovaného přístupu k romské kulturní identitě. Nicméně jak už bylo řečeno, cesta, jíž se přitom autoři výstavy vydali, neodbytně připomíná dnes takřka anachronický a překonaný model „národního umění“. Můžeme se dohadovat, zda se jedná o vědomou apropriační strategii, či zda se spíše za vší tou vážností skrývá jistá míra naivity. Z pozic současné uměnovědy, natož pak současné kurátorské praxe, působí tedy tento projekt poněkud rozpačitě, nelze mu však upřít až monumentální působivost, s níž v současné době znovu sílících démonů nacionalismu, xenofobie a rasismu, pokládá imaginární základní kámen vědomí širší veřejnosti, že někteří z našich spoluobčanů i dnes hledají svoji cestu za kulturní identitou, která je stejně komplexní a hodnotná jako ta „naše“.


Vesmír je černý / kurátoři: Natálie Drtinová, Ladislava Gažiová, Ondřej Chrobák / Moravská galerie v Brně: Místodržitelský palác / Brno / 3. 11. 2017 – 28. 1. 2018

Foto: Archiv MG

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *