Artalk.cz

Uměleckohistorická apolitičnost politického

Výstavní projekt Naturgeschichten představený ve vídeňském MUMOKu si klade za cíl představit práce na téma přírody ve vztahu k politickému rozměru umění posledních desetiletí. Viktor Čech ve své recenzi přibližuje sérii intervencí a přehlídku tvořící tento rozsáhlý kurátorský projekt. Z prezentovných děl upozorňuje na ta, která se vyznačují aktuálními politickými tématy nebo představují starší známé (ale i pozapomenuté) umělecké počiny. Ačkoliv různorodost jednotlivých částí výstavy znemožňuje podle Čecha číst přehlídku jako celek, stává se přesto pro návštěvníka výjimečným zážitkem a především příležitostí setkat se s řadou dnes již legendárních instalací. 

09_candidahoefer_zoologischergartenparisii_1997
Candida Höfer, Zoologischer Garten Paris II, 1997, edice 3/6, barevná fotografie 26 x 37 cm, © Bildrecht Wien, 2017

Uměleckohistorická apolitičnost politického

Moje obydlí obklopuje zahrada, tedy pokud ji tak ještě můžeme nazvat. Zahradu většinou chápeme jako přesně vymezený, průběžně kultivovaný kus země, jehož vegetace je pod kontrolou jeho uživatele. Důležitým aspektem zahradničení je přitom aplikace určitých kulturních modelů, ať už jsou jím produkce potravin, estetický prožitek nebo – a to nejčastěji – kombinace obojího. Ani jednu z těchto funkcí však již moje zahrada příliš neplní, stala se spíše kouskem příležitostně usměrňované divočiny přímo uprostřed jinak až překultivované vilové čtvrti. Ve své poněkud pasivní roli rezignujícího zahradníka se tak neustále trpně účastním nekonečného zápasu o údržbu zeleně, jíž ovšem autonomní logika přírodního růstu vytrvale odporuje. Na tuto situaci vyznačující se neustálým balancováním na hraně mezi vládou civilizačního a přírodního řádu věcí, jsem si nemohl nevzpomenout při setkání s instalací Rumex Alpinus (2017) rakouské umělkyně Ingeborg Strobl, v níž je zachycen proces postupného pohlcování opuštěných horských objektů s jejich skomírajícími drobnými hospodářstvími okolní přírodou.

Ona aktivní role, již v tomto procesu rostliny hrají, přitom může vzhledem k některým současným poznatkům o inteligentním chování rostlin (a o podstatě inteligence samé), vzbuzovat etické otázky, jaké se doposud řešily jen v případě živočichů. Schopnost rostlin reagovat na okolní podmínky a podněty i přesto, že postrádají pro zvířata typickou nervovou soustavu, v lecčems připomíná to, jak definujeme inteligentní rozhodování. Rovněž jejich schopnost vzájemné komunikace a vytváření kolektivní symbiózy není tolik odlišná od fauny, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tento úhel pohledu narušuje naši běžnou kategorizaci oné široké oblasti, již v našem vnímání světa zabírá pojem „příroda“. Ten zde ztrácí svůj hierarchický rozměr, kterému postavila monument věda 19. století definující přírodu jako pyramidální strukturu, na jejímž vrcholu stojí biologický i kulturní rozvoj člověka.

Marcel Broodthaers: A Retrospective
Marcel Broodthaers, Zimní zahrada II, 1974, instalace, rozdílné materiály a rozměry, foto: © The Museum of Modern Art, New York / Scala, Florenz, fotograf: John Wronn, © Marcel Broodthaers / Bildrecht Wien, 2017

Muzeum přírody

Materiálním odrazem tohoto úsilí se staly především muzejní instituce. Jednou z těch nejpůsobivějších a v podobě z 19. století i nejzachovalejších je vídeňské Naturhistorisches Museum. Jeho rozsáhlé sbírky jsou výsledkem několika staletí shromažďování a kategorizace vzorků, které vyvrcholilo v monumentální expozici mapující poznání a ovládnutí přírody člověkem. Mezi skoro nekonečné řady vitrín naplněné exempláři živé i neživé přírody nedávno americký umělec Mark Dion nainstaloval svoji uměleckou intervenci nazvanou The Tar Museum (2016). Dion se ve své tvorbě dlouhodobě zabývá etickým rozměrem našeho vztahu k přírodě a mimo jiné kdysi publikoval i manifest reflektující problematiku práce se zvířaty v současném umění. V jeho zásazích do zoologické sekce muzea vystupují v černém dehtu obalené zvířecí exempláře a i jeden lidský kosterní pozůstatek, jako by byly právě vybaleny ze svých beden. Mezi ostatními exponáty, jež jsou instalovány tak, aby vypadaly „jako živé“, připomínají návštěvníkům rozměr zániku, smrti a ekologických katastrof, který v muzeích běžně zůstává skryt za konvenční, již od dob kabinetů kuriozit se vyvíjející estetikou výstavního aranžmá. To byl alespoň autorův záměr, který se však v kontextu velkolepých expozic a muzejní architektury smrsknul v poněkud groteskní a nepřesvědčivou epizodku, která toho nepoučeným návštěvníkům mnoho neřekne, a i těm, kdo se o současné umění zajímají, bude možná připadat trochu podezřelá.

Tato intervence je součástí rozsáhlého kurátorského projektu nazvaného Přírodní historie: Stopy političnosti (Naturgeschichten: Spuren des Politischen), který pro vídeňský MUMOK připravil kurátor Rainer Fuchs. Výstava v rámci několika tematických okruhů sleduje především společenskou a politickou rovinu přírody, to, jak je člověkem v tomto ohledu vnímána a jak se to projevilo v tvorbě umělců několika posledních desetiletí.

20_naturgeschichten_ausstellungsansicht_nhm
Pohled do expozice v Naturhistorisches Museum s instalací The Tar Museum od Marka Diona, 2006, foto: mumok / Klaus Pichler, publikováno s laskavým svolením autora a Georg Kargl Fine Arts, Vídeň

Tematizovat v kurátorských konceptech politický rozměr umělecké tvorby je v současné praxi pomalu nevyhnutelné a alespoň z hlediska progresivních kritických pozic i takřka povinné. U řady výstavních projektů pak můžeme cítit, že se ona explicitně politicky angažovaná rétorika a neustále omílané teze stávají spíše vyprázdněnou formou, která se ve výsledku příliš nedotýká podstaty prezentovaných děl. V případě této výstavy však kurátora určitě nemusíme podezírat z povrchnosti a pouhé snahy dostát aktuálním trendům – vždyť jeho projekt se ohlíží spíš do minulosti, byť poměrně nedávné. Už samo rozdělení uměleckých děl do několika vybraných tematických okruhů dává tušit, že mu šlo především o letmé načrtnutí širšího fenoménu a uplatnění veskrze tradičního uměleckohistorického přístupu k vybraným artefaktům. I proto je poněkud škoda, že katalog k výstavě je spíše souborem popisných hesel a že jen málo prostoru v něm bylo věnováno hlubší teoretické analýze dané problematiky.

Exotismus

Když roku 1862 jako jeden z prvních v Evropě zasadil zahradník knížete Metternicha v areálu zámeckého parku v západočeském Kynžvartu původem středoasijskou rostlinu Heracleum mantegazzianum (neboli Bolševník velkolepý), určitě netušil, že tato zvláštní bylina je ve skutečnosti vysoce nebezpečným, invazním druhem, který v novém prostředí rychle zplaněl a začal likvidovat původní ekosystémy v okolní krajině. Fascinace exotikou a snaha o její kolonizaci v umělém kontextu okrasného zahradnictví vedla nakonec k dlouhodobě přetrvávající ekologické katastrofě. Tématu kolonizačního importu exotické flóry se na vídeňské výstavě dotýká hned několik děl, např. archivním průzkumem klášterní knihovny v rakouském Melku inspirované video a instalace Christiana Phillipa Mullera či tamtéž pořízené fotografie Margerity Spiluttini zachycující malířskou výzdobu zahradního pavilonu, v níž Johann Wenzel Berger s rokokovou hravostí znázornil zaoceánskou přírodu. Ilsa Melsheimer se naopak zaměřila na specifický historický moment vynálezu tzv. Wardovy skřínky, která v 19. století umožnila masový export zámořských rostlin do Evropy. To, co bylo dříve považováno za cizí, nezvyklé či fascinující a prezentováno jako výjimečné a vzácné, se postupně stalo banálním, všudypřítomným a někdy i zcela prozaicky funkčním. Brambory původně zasazené v klášterní zahradě jako okrasná rostlina se staly potravinou a dříve mimořádně cenné rostliny se staly ve své překultivované a někdy i zdegenerované podobě součástí toho nejvšednějšího mobiliáře. To, co bylo dříve symbolem exkluzivity, se stalo rysem takřka lidové každodennosti.

28_ausstellungsansicht_mumok
Pohled do výstavy v MUMOKu, foto: mumok / Klaus Pichler

Jen těžko lze v rámci výstavy zaměřené na téma přírody v nedávném umění opomenout slavnou instalaci belgického umělce Marcela Broodthaerse Un Jardin d’Hiver (Zimní zahrada, 1974). V MUMOKu tento environment představuje jakýsi úvodní předpokoj k popsanému tematickému okruhu věnovanému postkoloniální kritice západního exotismu. Vždyť právě importovaná „exotická“ fauna a flóra se stala jedním z typických prostředků vytváření idealizované a značně předpojaté konstrukce „jiného“, „primitivního“, „divokého“ atd. V tomto kontextu působí Broodthaersova zahrada jako pitoreskní karikatura představující doznívání tohoto okouzlení v banalitě oprýskaného regionálního muzea.

V expozici na ni navazuje instalace The Etnographer at Home (2012) již zmíněného Marka Diona. V této komorní scénce aranžované z různorodých rekvizit typických pro západního cestovatele koloniálních dob odhaluje umělec exotickou přírodu (jejíž nedílnou součástí je i etnografický výzkum v ní přebývajících primitivních kultur) jako kulturní konstrukt. Divočina viděná očima civilizovaného vědce je zde ukázána jako jeho vlastní výtvor, vědecky vypreparovaný, esteticky aranžovaný a definovaný mocenskými zájmy. Instalace plná osobních předmětů je materiálním odrazem mentálního prostoru kolonizátora, jehož pohled na „divočinu“ je naznačen i přiloženými historickými ilustracemi. Tento směr postkoloniální kritiky, která nastavuje zrcadlo ovládajícímu a definujícímu pohledu západního bílého muže a vrací mu ho se vší jeho pokřiveností, sice odkazuje na již dávno minulou situaci, nicméně, jak můžeme vidět i v případě dalších vystavených děl, zjevuje se nám jeho fantom i v řadě problémů současného světa. Podivný exotismus další z instalací, která do galerie přenáší živé rostliny a dokonce i papoušky, Tropicálie Brazilce Hélia Oiticici z roku 1967, v sobě spojuje uměle aranžovanou krásu tropické přírody s abstrahovanými formami budek předměstských favel. Onu klasickou distanci, kterou v nás exotické může vzbuzovat, tak vlastně obrací naruby a ukazuje její odvrácenou stranu spojenou se sociopolitickou situací Brazílie 20. století.

Struktura, organismus, druhá příroda

 Jedním z nejzajímavějších a nejpřínosnějších příspěvků k danému tématu na této výstavě je okruh rumunské a slovinské experimentální tvorby vznikající zhruba v rozmezí 60. až 70. let 20. století. Zatímco pro slovinské uskupení OHO (Mariko Pogačnik, Milenko Matanović, David Nez a Andraž Šalamun) bylo v této době přírodní prostředí především místem jejich konceptuálních her a drobných intervencí, přičemž také hrálo roli v jejich komplexním chápání tvůrčích aktivit jako participativní a environmentálně uvědomělé praxe, pro rumunské uskupení Sigma (Ştefan Bertalan, Doru Tulcan, Constantin Flondor a další) se příroda stala součástí jejich interdisciplinárního výzkumu propojujícího matematiku, kybernetiku, architekturu a analýzu přírodních systémů. Pracovali s abstrahovanými organickými strukturami, jejichž výtvarné provedení někdy dostávalo podobu minimalistických sochařských konstrukcí, zatímco jindy šlo o instalační zásahy, při nichž byly odvozené strukturální principy realizovány v konfrontaci s původní přírodní situací. Na rozdíl od většiny ostatních děl prezentovaných v rámci výstavy je zde politický rozměr přítomný nikoli v podobě teze, ale spíše implicitně a strukturálně.

12_heliooiticica_tropicaliapenetrablepn2_1966_1967
Hélio Oiticica, Tropicália, penetráveis PN2 “Pureza é um mito”, PN3 “Imagético”, 1967, instalace s růtnými materiály a rozměry, © Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofia, Madrid

Mezi politickými tezemi a antropocénem

 Opakem tohoto přístupu je celý další okruh prací, které často v duchu umělecké tvorby chápané jakožto konceptuálně artikulované, politicky angažované podobenství reagují na dědictví holokaustu i řadu jiných stále otevřených ran. Je patrné, že téma přírody se zde stalo především záminkou k formulaci jasného politického komentáře. Jen v některých pracích, jako je např. instalace Debrisphere (2017) rumunské dvojice Anca Benera & Arnold Estefán věnovaná aktuálnímu tématu z politicko-vojenských důvodů nově vznikajících ostrovů, se odráží dnes tak frekventované téma antropocénu a s ním spojené materiální a systémové proměny našeho životního prostředí jakožto „druhé přírody“. I zde však tyto otázky zůstávají nevysloveny a kurátorský komentář, stejně jako celková výstavní koncepce, si vystačí se zmíněným kriticko-konceptuálním modelem angažovaného uměleckého díla založeného na modelové tvorbě 60. a 70. let, jejímž typickým představitelem je např. na výstavě rovněž zastoupený Hans Haacke.

Slabinou kurátorského projektu Naturgeschichten: Spuren des Politischen je tedy především již poněkud učebnicový, akademický pohled na jinak dnes velmi aktuální téma. Interpretačním a kategorizačním paradigmatem se zde staly především již trochu zastaralé tvůrčí postupy, které jsou následně aplikované i na výběr novější, s tématem související tvorby. Relevantní diskuze o těchto otázkách aktuálně probíhající v současném uměleckém prostředí tak zůstala upozaděna za kurátorem sledovanou uměleckohistorickou linií výzkumu. O výzkumu lze nicméně rozhodně mluvit už proto, že řešení výstavy má samo o sobě charakter solitérně vybraných a do daného výzkumného schématu vložených „vzorků“. Celek instalace i vzájemné vztahy mezi jednotlivými díly tak většinou postrádají nějaké jiné než kurátorskou tezí verbálně definovatelné souvislosti. Výtvarná či tvůrčími intencemi daná sounáležitost tvorby jednotlivých autorů zde moc velkou roli nehraje. I přes tento celkově rozpačitý dojem však nelze výstavě upřít její smysl, který spočívá v prezentaci řady významných, jinak v autopsii pro diváky nedostupných instalací (jako jsou zmíněná díla Marcela Broodthaerse či Hélia Oiticici) a také v představení svébytné a méně známé experimentální tvorby uskupení OHO a Sigma. V prostředí rakouských galerijních institucí se ostatně s podobně problematickým kurátorským přístupem můžeme setkat poměrně často, přičemž ho však většinou – stejně jako zde – vyvažuje kvalitní výběr jednotlivých děl a možnost seznámit se se zásadními pracemi spojenými s daným tématem. Tento rozměr výstavních projektů můžeme našim rakouským sousedům stále jen závidět.


Jonathas de Andrade, Mirosław Bałka, Heimrad Bäcker, Anca Benera & Arnold Estefan, Joseph Beuys, Marcel Broodthaers, Matthew Buckingham, Mark Dion, Stan Douglas, Andrea Geyer, Ion Grigorescu, Hans Haacke, Candida Höfer, Sanja Iveković, Alfredo Jaar, Sven Johne, Nikita Kadan, Tatiana Lecomte, Christian Kosmas Mayer, Isa Melsheimer, Mario Merz, Christian Philipp Müller, OHO Group, Hélio Oiticica, Anri Sala, Sigma Gruppe, Margherita Spiluttini, Ingeborg Strobl, Sandra Vitaljić, Lois Weinberger, Christopher Williams / Naturgeschichten. Spuren des Politischen / kurátor: Rainer Fuchs / MUMOK / Vídeň / 23. 9. 2017 – 14. 1. 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *