Artalk.cz

Dívej se pořádně! Návody Vladimíra Kokolii

Galerie NoD uspořádala u příležitosti pětadvacetileté existence klubu Roxy a Experimentálního prostoru NoD samostatnou výstavu Vladimíra Kokolii. Autor tentokrát nevystavuje klasická malířská díla, ale zhmotnění svých úvah o povaze vidění, jež je přepokladem výtvarné tvorby i estetického zážitku z obrazu. Jeho expozice je spojením prostoru před obrazem, které zaujímá umělec či divák, a prostoru za ním, který je v obraze zachycován. Alžběta Cibulková popisuje výstavu jako intenzivní senzorický zážitek, který je ale zároveň až příliš návodnou ilustrací již dříve přesvědčivě vyjádřených myšlenek.

IMG_9355

Dívej se pořádně! Návody Vladimíra Kokolii

Je známé, že o svých malbách mluví Vladimír Kokolia jako o realismu, aniž by měl na mysli nějaké popisné malování krajinek. Naopak se ve své práci snaží přiblížit tomu, co skutečně vidí, přičemž se soustředí na možnosti zraku, na to, jak pohled proudí, jaké jsou jeho cesty po zorném poli a jak zachytit dění v tomto pulzujícím, neklidném prostoru mezi pozorovatelem a pozorovaným. Kokolia svůj zrak také neustále zkoumá a cvičí, aby se mu, jak udává ve své knížce Jení, vrátila „zázračnost“ z dívání, kterou často prožíváme v dětství a která je oproštěná od nánosů pojmenování, respektive od racionálního porozumění. Na aktuální výstavě se však s malbou fyzicky nesetkáme, což nás zpočátku překvapí a možná taky trochu zklame. Pokud si ale vzpomeneme na jeho uvažování o obraze, na zájem o čisté dívání, přičemž samotná malba je pouze prostředkem k zachycení skutečnosti, nakonec fyzické absenci obrazů porozumíme. Tyto obrazy zde totiž jsou, ale oproštěné od své materiální stránky, již nahrazuje světlo a stín a především naše vlastní smyslové vnímání, které je schopné je s pomocí autorova směřování nebo návodu uvidět.

„Nejraději se v poslední době dívám na koruny stromů, jak jsou jejich segmenty dokonale vzájemně odstíněné, jeden velký shluk větví vůči druhému a ten vůči třetímu, čtvrtému atd., a v rámci shluku jedna větev vůči druhé a ta vůči třetí, čtvrté, a v rámci větve jedna větvička vůči druhé a třetí a další. Odskakují od sebe hlavně v tom, čemu říkáme valér, světelná hodnota, ale i v barvě. A v kontrastu. Je to tak dobře přírodou trefené, že je skoro zbytečné to malovat. Ale nevím, možná to přece zkusím.“[1]

[1] Vladimír Kokolia, Jení, Praha 2012, s. 251.

IMG_9325

Koruna stromu je Kokoliův častý námět a neopouští ho ani na výstavě v pražské galerii NoD. Celá instalace, rozdělená na tři části, které bychom mohli vnímat jako jakási tři zastavení, vznikla na základě pohledu na jeden konkrétní jasan, jehož pozorování se autor věnuje několik let. Jejím tématem je pak příběh tohoto dlouhodobého dívání se, a i my jsme nuceni v prostoru osvětleném pouze jednou lampou zpomalit a dát si se vstřebáváním zrakových vjemů na čas. Kokolia zde také reaguje na současné vizuální zahlcení, při kterém získáváme mylný dojem, že vidíme lépe. Tato zahlcenost však naopak schopnost dívat se tlumí, jak také píše kurátor výstavy Pavel Kubesa: „Mohlo by se zdát, že pletivo vizuálního tak osvobozuje od dřívější vlády textu, a lidské pokolení nabývá stále větší a větší schopnost dívat se. A to je právě ten problém. Může se to totiž opravdu jenom zdát.“ Při neustálém přísunu obrazů se naopak opět vracíme k povrchnímu pojmenovávání věcí, aniž bychom se podívali „pořádně“, což v Kokoliově interpretaci znamená: dívat se, jako by šlo o něco, co jsme v životě neviděli, neboli uchovat si „nevinné oko“.

Prvně se setkáváme s dvanáctimetrovým obrazem tvořeným tisíci znaky aplikovanými podélně na zeď galerie. Tvary těchto fragmentů se liší a při procházení se postupně proměňují, až se z nich nakonec stávají písmenka. Když je čteme, vytváří tato písmenka sdělení odkazující ke Kokoliově krátké pohádce o dvou stranách obrazu, jež je leitmotivem celé výstavy. Vzhledem k tomu, že jsou znaky vyřezané z reflexní fólie, v obrazu se zároveň odrážíme a pohybujeme se spolu s ním. Tato práce ve mně vyvolala neblahou vzpomínku na stereoskopické obrázky, ve kterých jsem v dětství viděla přes rozbolavělé oči pouze změť tisíců maličkých delfínů, namísto jednoho velkého delfína, který tam podle všech byl a já se jen neuměla „pořádně“ dívat. V tomto případě naštěstí nemáme vidět jeden velký strom, ale naopak nemáme vidět nic než prázdný prostor. Zdání prostoru, jež s sebou stereoskopické obrazy obvykle nesou, jsem zaznamenala. Nevím, jestli byl prázdný, ale byl v pohybu, vlnil se a otevíral se našemu pohledu s přibližováním, odstupováním nebo popocházením podél stěny. Jak se dočítáme v kurátorském textu, jedná se o „prostorové dimenze koruny Kokoliova stromu“.

IMG_9298

U druhého zastavení se opět dostáváme do obrazu, tentokrát už nejen pohledem, ale i fyzicky. Na abstraktní malbu na průhledném igelitu zavěšenou v prostoru prudce svítí lampa. Její světlo se dostává skrze tuto malbu na onu druhou stranu, ze které se díváme my, usazeni na židličce, a v níž se ve světle a stínu rozpíná velká koruna stromu. Pokud ale sedíme na židličce (na které seděl i pomyslný malíř), díváme se znovu na změť barevných čar a světelný obraz za námi můžeme pouze tušit. Tato práce pomocí jednoduchých a přesto působivých prostředků možná nejlépe přibližuje principy Kokoliova uvažování o obraze, tedy o jeho dvou stranách, o obraze a jeho podobě. Tyto dvě strany patrně nejsou něčím jasně ohraničeným, naopak jde o jejich spojení. Přesto se celým prostorem pne silný podélně pruhovaný pás rozdělující místnost na dvě části. Asi abychom věděli, o co se tady jedná a aby korigoval náš pohyb po výstavě. Myslím, že bychom to poznali i bez něj, a vzhledem k zenovému působení prostoru mi tento zásah přijde trochu necitlivý a nadbytečný.

Závěr výstavy nenabízí možnost se do obrazu dostat, ale naopak sám útočí na naši sítnici zábleskem ze softboxu. Kresba pak ještě zůstává nějaký čas vypálená nejen v zavřených očích, ale promítne se i na černý papír, který máme k dispozici a který si můžeme odnést spolu s její postupně mizející podobou. Po příchodu domů už z ní zbydou jen záblesky, druhý den vzpomínka a pak už nic.

Podle kurátora zde Kokolia „rozehrává pokus o situační ontologii ryzího obrazu.“ Ryzí obraz tedy znamená něco, co je v zásadě neuchopitelné v prostoru a čase, a v čem jsou obsaženy obě jeho strany. Zároveň jakoby na výstavě názorně rekonstruoval své principy tvorby a uvažování a snažil se nás (a možná i sám sebe) o nich přesvědčit. „Dívání se mi stalo tak opojným a výživným, že zřejmě poněkud upozadilo i samotné malování.“[2]

[2] Ibidem, s. 184.

Pod nánosem jistě zajímavého a působivého, ale i názorného návodu už však na samotné „opojné a výživné“ dívání bez toho, aniž bychom si věci vysvětlovali nebo pojmenovávali, nezbyl prostor.

IMG_9250


Vladimír Kokolia / Obraz podle podoby / kurátor: Pavel Kubesa / Galerie NoD / Praha / 21. 10. – 17. 11. 2017

Foto: Michal Ureš

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *