Artalk.cz

Knihovnička: Informace má tělo

Miniseriál Knihovničky o konstrukci současné subjektivity pokračuje v článcích o publikacích a textech, které se budou v tomto akademickém roce zaměřovat na feministickou teorii. Jako první přispěla do této série kurátorka a teoretička umění Hana Janečková textem o knize Katherine N. Hayles. Ta v publikaci How We Became Posthuman, Virtual Bodies in Cybernetics, Literature and Informatics analyzuje koncept posthumanismu. „(A) jak s touto myšlenkou pracuje feministická teorie? Hayles považuje posthumanismus za zásadní a ojedinělou příležitost v teoretickém pojetí subjektu. Nabízí totiž nové modely lidské subjektivity, které vycházejí z rozptýlené/kolektivní schopnosti poznávání, a napojení jedince na tyto kolektivní systémy myšlení rozbourává hranice individuálního subjektu,“ píše Janečková.

ilustrace_artalk_newone

Knihovnička: Informace má tělo

„Četla jsem knihu od Hanse Moravce, experta na robotiku, a měla jsem radost z toho, jak důvtipně popisuje všechny možné typy budoucích robotů; až jsem se dostala k pasáži, která byla jeho snem a mou noční můrou. Zde tvrdí, že se již přibližujeme situaci, kdy budeme moci zkopírovat vědomí člověka do počítače, a ve svém novém ztělesnění bude toto vědomí úplně nezměněnou podobou původního člověka.“

Co zde fascinuje Katherine N. Hayles, americkou kulturní teoretičku a autorku zásadního textu z roku 1999 How We Became Posthuman, Virtual Bodies in Cybernetics, Literature and Informatics je Moravcova domněnka o možnosti úplného oddělení lidské mysli a těla jedince, který přišel o tělo a najednou se ocitl v kovové schránce počítače. Můžeme však opravdu stlačit lidskou identitu do informačního vzorce?

Expertka na biochemii a literaturu Katherine N. Hayles zde prezentuje výsledek šestiletého intenzivního bádání a rozhovorů s experty z oblasti informatiky, výpočetní biologie a AI, přičemž dějiny kybernetické avantgardy, virtuální realitu, ztělesnění a gender prokládá analýzou sci-fi literatury reflektující koncepty kybernetiky. Nejdůležitější je zde však to, že text je souhrnnou analýzou myšlenek feministického posthumanismu, tedy velmi aktuálního myšlenkového proudu, ke kterému můžeme počítat například teorii Donny Haraway, kulturní feministickou teoretičku Rossi Braidotti, Margerit Shildrick nebo Karen Barad.

Kyborg dělaný z masa

Pro posthumanismus je základní figura kyborga, který představuje napojení nervového systému živého těla informačními cestami a zpětnou vazbou na inteligentní stroj, jenž se tak v podstatě stává protézou těla. Zároveň dochází k tomu, že rozhraní mezi biologickým tělem a kybernetickým mechanismem – nebo tělesnou zkušeností a počítačovou simulací – je neoddělitelné a splývající jedno s druhým.

Jak s touto myšlenkou pracuje feministická teorie? Hayles považuje posthumanismus za zásadní a ojedinělou příležitost v teoretickém pojetí subjektu. Nabízí totiž nové modely lidské subjektivity, které vycházejí z rozptýlené/kolektivní schopnosti poznávání, a napojení jedince na tyto kolektivní systémy myšlení rozbourává hranice individuálního subjektu. Posthuman dle Hayles znamená konec pojetí člověka v perspektivě liberálního humanismu, který přinejlepším platil pouze pro zlomek lidstva, jež měl za posledních 500 let možnost se díky svému bohatství, moci a volnému času považovat za autonomní bytí, konající jak se mu zlíbí a mající individuální možnost činu a výběru. Nová posthumanistická subjektivita je příležitost být spravedlivější a inkluzivní pro všechny lidské subjekty a jiné tvory, s kterými sdílíme náš život na Zemi.

Hayles také ve své kritice Hanse Moravce identifikuje problematický trend určitého typu posthumanismu, či transhumanismu, který potlačuje ztělesnění, a označuje jej za podružné či podřadné mysli. Transhumanismus totiž znovu opakuje dogma liberálního humanismu, konkrétně binární rozdělení těla a mysli, kdy je mysl nadřazená tělu. V tomto typu posthumanismu je lidská zkušenost a subjektivita chápána jako komplikovaný odtělesněný informační vzorec a virtuální zkušenost jako úplně odloučená od fyzického světa, a toto vede často v kybernetickému diskurzu a posthumanismu k snům o nesmrtelnosti a neomezené moci. A právě předložení jiných konceptuálních přístupů k posthumanismu, a to těch, které považují embodiment a tělesnost – čili napojení na fyzický a materiální svět kolem nás – za zásadní jevy pro udržení života na Zemi, je cílem této ambiciózní knihy.

Homeostasis, reflexivita, virtualita

Hayles rozděluje historii kybernetiky do tří překrývajících se vln, tedy poválečná léta minulého století, kdy informace takzvaně ‚ztratila tělo‘, šedesátá léta, která přišla s myšlenkou reflexivity, a poslední vlna, ztělesněné virtuality – embodied virtuality, jež se zhruba datuje od poloviny osmdesátých let do současnosti. Hayles začíná důslednou analýzou historie kybernetiky od padesátých let, kdy kybernetičtí experti jako Norbert Wiener či Warren McCulloch organizovali legendární Macys konference kybernetiky, jejichž cílem bylo vytvořit stroj, který by fungoval jako člověk. Jejich záměrem tedy nebylo rozvrátit základní koncepci liberálního humanismu, ale vylepšit lidský potenciál a schopnosti.

S konceptem homeostáze, který z biologie přenáší pojem organismu jako sebe-udržujícího a sebe-regulujícího do kybernetiky, se poprvé v padesátých letech objevila znepokojující myšlenka, že hranice lidského subjektu nejsou pevně dané hranicí epidermis, ale vytvořené interakcí s prostředím. V šedesátých letech se koncept homeostáze překrýval s teorií biologa Humberta Maturana a Francisca Varelyho, kteří se ptali, co znamená být individuálním organismem, a přišli s myšlenkou autopoesis: čili tvoření sebe samého. Je to myšlenka hlásající, že hranice sebe samého jsou tvořeny dle relativní pozice pozorujícího neustálou interakcí s prostředím. Pozorující ve své pozici neustále vytváří sám sebe, v cyklu takzvané reflexivity, a tak se pozorující stane částí systému. Avšak tím, že se stává ve smyčce pozorován, je možnost objektivního pozorovaní nemožná.

Abychom si tyto komplexní myšlenky lépe představili, Hayles rozebírá text autora Philipa K. Dicka Do Androids Dream of Electric Sheep?, který byl zfilmován Ridley Scottem jako Blade Runner (1982). Hlavní protagonista Deckart je policejním zabijákem rebelujících androidů v postapokalyptickém Los Angeles. To, že si Deckart nikdy neuvědomil, že i on může být android ho ukazuje v kruhu reflexivity, kdy vidět sebe samého objektivně zvenku je nemožné, což bourá hranice mezi sebou samým a prostředím. Kvůli nejasné otázce Deckartovy identity zde vyvstane eminentní otázka rozpadu jeho dosavadní „lidské“ autonomie a vůle. Ale pro Hayles tento rozpad „lidství“ nabízí nové a pozitivní možnosti párování naší subjektivity z pozice kolektivního poznávání a interakce s AI.

Znamená  posthumanismus konec člověka?

Neoddělitelnost člověka od stroje pro mnoho lidí znamená – a také to na ně působí hrozivě – nahrazení lidstva inteligentními stroji jako dominantní formou života, i když lidé již dnes existují v symbiotickém vztahu s inteligentními stroji, jako například v protézách napojených na nervový systém těla či během neurochirurgických operací nebo v našich každodenních interakcích s chytrými telefony.

Co má dle Hayles společné Hans Moravec a jeho sny o transcendenci s literární teorií, je určitá zaslepenost týkající se důležitosti lidského ztělesnění. Z hlediska evoluční biologie je lidské tělo fyzickou strukturou reprezentující tisíce let biologického vývoje. Komplexita ztělesnění člověka je velice odlišná od ztělesnění kybernetických strojů, právě pro tuto  historickou a evoluční situovanost lidského těla. V posthumanismu, jsou dle dle Hayles lidská těla s touto evoluční zkušeností nenahraditelnou součástí takzvaného rozšířeného systému poznávání (velice zjednodušeně prostředí), a to nejen eliminuje binární opozici těla a mysli, ale také nabízí emancipační koncept subjektivity.

V posthumanismu, pro který argumentuje Hayles, je subjektivita vznikající, a ne daná, a je integrovaná do chaotického světa, spíše než aby jej kontrolovala. Lidské vědomí nikdy nemělo kontrolu nad materiálností světa. Rozptýlené kolektivní poznávání tak nahradí autonomní vůli, ztělesnění nahradí tělo, jež bylo vnímáno jako druhotné k mysli, a dynamické partnerství mezi lidmi a inteligentními stroji vystřídá subjekt liberálního humanismu s jeho vyhlášeným statusem objektivního pozorovatele a pána přírody.


Katherine N. Hayles, How We Became Posthuman, Virtual Bodies in Cybernetics, Literature and Informatics. Chicago: University of Chicago, 1999, 364 stran.

Ilustrace: Dana Balážová a Šimon Kadlčák

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *