Artalk.cz

Noc v klubu jako svátek i společenská utopie

Kancelář pro umění ostravské galerie PLATO aktuálně obývají umělecká díla pracující s prvky současné klubové hudby a kultury. Karel Veselý ve svém textu poukazuje na politický rozměr a emancipační potenciál klubového prostředí a popisuje, jak se k němu vztahují vybrané (video)instalace či objekty. „Průnik světů dvou odlišných uměleckých forem je nicméně poněkud těžkopádný – k  prostředí klubu má galerie s výhledem na ulici přece jen příliš daleko a jeho transgresivní mód se jí nedaří evokovat. Kde nicméně klub Fiesta uspěl, je zachycení celkového ducha klubové kultury, jenž je veskrze chaotický, dynamický a vůbec špatně uchopitelný,“ píše Veselý.

klub-Fiesta-5662-1060x707

Noc v klubu jako svátek i společenská utopie

Klubová hudba nikdy nebyla jen čirou hedonistickou zábavou taneční extáze. Přesnější je mluvit o svébytné kultuře s vlastní mytologií a systémem kódů, které ji definují jako osobitý způsob prožívání světa. Ať už to byly jazzové tančírny ve 20. letech, tajné gay seance v sedmdesátkách či ilegální rave večírky v 90. letech, klub byl vždy epicentrem jiného vidění reality. Jak se kultura kolem elektronických beatů otiskuje do současného výtvarného umění a skrze ně obecněji do společnosti, odhaluje výstava klub Fiesta v ostravské Kanceláři pro umění PLATO, připravená kurátorskou dvojicí Michal Novotný a Lumír Nykl. Expozice s podtitulem Nights are for dancing představuje na příkladu dvou desítek objektů – od maleb přes sochy a instalace až k videoinstalacím – „fenomén klubové kultury jako motor hudební, generační, politické a hlavně společenské změny“.

Název klub Fiesta si expozice vypůjčila od kultovního ostravského klubu Bar Fiesta, jenž je centrem místní queer kultury a také prostorem, kde se konají transgresivní koncerty ostravských kapel spojených s klubovou hudbou. Způsob „osídlení“ galerie PLATO má nepochybně evokovat volnomyšlenkářskou atmosféru zmíněného baru a naplňovat tak mýtický status klubu jako utopického místa, jež existuje mimo společenská omezení. Když nicméně do nevelké galerie v přízemí domu v centru Ostravy vstoupíte, slyšíte, jak se tlumené techno beaty jedné z instalací přirozeně mísí se zvuky nekompromisní sbíječky z výkopových prací venku na ulici. Osvobodit se od okolního světa prostě není zase tak jednoduché.

klub-Fiesta-5541-1054x1060

Prostředí klubu navozuje hned po vstupu nápadný objekt Simona Brossarda a Julie Villard nazvaný It’s fantastic. Skulptura ze skla, plastu, kovu a pásky připomíná obřího cronenbergovského brouka ze špatných drogových raušů i surreálně vyhlížející pult s umyvadly na klubových záchodech, jež fungují jako místa setkávání. K fantastickému vyznění objektu přispívají i zvláštní kuželovité bytosti, které se z umyvadel napájí. Jsou jako obyvatelé jiného světa, jež slibují přeskládat zavedené normy našeho života.

Prostředí klubu jako místo zdeformované reality ukazuje snippet video umělkyně vystupující pod jménem New Magic Media. Ve vizi klubu ponořeného do tmy jako by se zhmotňovaly basové linky definující nepředstavitelné taneční kreace. Právě emancipace člověka skrze taneční hudbu – její možnosti, způsoby a taktiky, jako by byly spojujícím motivem většiny objektů vystavených ve Fiestě, jejichž autory jsou čeští i zahraniční umělci. Klub má být „místem vytváření nových vztahů, nalézání a tvorby identit a komunit a z nich plynoucích emancipačních požadavků (…),“ píše v doprovodném textu kurátor Michal Novotný.

klub-Fiesta-5548-1060x707

Může se tanec stát prostředkem osvobození jednotlivce? A co přesně je potřeba k tomu, aby se spontánní pohyb stal průvodcem revoluce? Vlastně stačí málo – uvěřit v transformativní sílu tance, jež má moc rozrušovat danosti. Tanec tak může získat přímo politický rozměr, byť to na první pohled nemusí být zjevné. Například dvanáctiminutové video What I Did Last Summer amerického videoumělce Charlese Atlase zavede diváka do New Yorku začátku 90. let. Ocitáme se v prostředí restaurace po zavírací době, v níž ožívají sny číšníků, policistů či prostitutek o svobodomyslném světě tanečního klubu, v němž zuří horečka vogue kultury osvobozující skryté sexuální identity. Pohyby těla najednou překračují soukromou sféru a svou emancipační silou vstupují do politického kontextu.

Ve videoinstalaci I Lost Track of the Swarm sledujeme jejího autora Paula Mahekeho, jak na třech videích umístěných na třech obrazovkách tancuje osvícen jediným světlem umístěným střídavě na bocích, na ruce a pak zcela mimo tělo. Hra světel a stínů je působivá, bílé zástěny, kterými je divák oddělen od zbytku galerie, ještě umocňují intimitu zážitku. „Tělo je archiv s vlastní kartografií a kolonizovanými zónami,“ vysvětluje Maheke svoji vizi tance jako stvořitele nového prostoru.

klub-Fiesta-5684-1060x707

Dominantou klubu Fiesta je socha tančícího obra – Le Géant od Sarah Tritz. Hliníkový objekt připomíná indiánský totem a dost možná odkazuje k devadesátkovým snahám napojit klubovou kulturu rave na dávnou tradici šamanství a tance u takzvaných primitivních kultur. Le Géant zároveň naznačuje, že tanečník je v klubovém večírku i rituálu tím nejdůležitějším elementem – v obou případech má přinejmenším stejně klíčovou roli jako DJ či šaman. Demokratizační prvek taneční kultury je jeho často opomíjenou součástí, byť právě pohyb překračuje tradiční rámec hudebního spektáklu, v němž jsou role tvůrce a diváka přísně oddělené.

Některé objekty z klubu Fiesta se vztahují k emancipační síle klubové kultury jako takové, ačkoli s tancem už souvisejí méně. Tělo a pohlaví jako pomíjivost, jež může být libovolně zaměnitelná, ukazují objekty Esmay Wagemans nazvané Second Skin a Transparent Skin. Latexové odlitky ženského poprsí vybízí k žonglování se sexuální identitou, jež nikdy nebyla prostředí klubu vyloženě cizí – viz LGBT večírky, které spoluvytvářely klubovou kulturu v sedmé dekádě. Odlitky jsou ale zároveň také odpovědí na pokrytectví cenzurních pravidel ohledně nahoty na sociálních sítích a tematizují objektivizaci ženského těla, jež je v epicentru dnešního zábavního průmyslu.

klub-Fiesta-5564-1060x707

„Klub je neustálým generátorem nové transformační energie rozpouštějící se do jeho okolí,“ poznamenává Novotný. Některé objekty klubu Fiesta skutečně odkazují na schopnost klubové kultury měnit svět kolem sebe. Remake graffiti newyorského umělce SAMO© z konce 80. let umístěný na zdi galerie připomíná schopnost pouliční „lidové“ kultury přizpůsobovat si svoje okolí. Jiná legenda newyorského graffiti umění – Futura 2000 – je zastoupena plyšovou verzí svého slavného mimozemšťana Nosferatu, který shlíží z obalu alba Psyence Fiction projektu Unkle. Komerčně prodávaná postavička úspěšně infiltruje svět mimo kontext klubové kultury a dala by se klidně najít v dětských pokojíčcích.

Některé souvislosti mezi objekty a klubovou kulturou jsou v klubu Fiesta komplikovaněji rozeznatelné – třeba v případě dvou olejomaleb malíře Víta Soukupa Smrťák a Travolta s postavami kyberpunkových válečníků. Podobně nejasná je vazba na myšlenku výstavy i v případě obrazu z dřevěné konstrukce Thomase Jeppeho Paris Studies, Club support, na němž se zlověstná červená ruka sápe po obličeji muže s účesem evokujícím skladatele vážné hudby. Příkladem volnějšího napojení na leitmotiv přehlídky je také „harfový drak“ (The Harp Kite) Anny Solal sestavený z auto koberečků, řetězů na kolo a luxusní kravaty, jenž evokuje hybridní formy taneční hudby využívající metody montáže nalezených zvuků.

klub-Fiesta-5653-1060x707

Podle kurátorské poznámky Lumíra Nykla bylo jedním z cílů klubu Fiesta přenést atmosféru osvobozujícího zážitku z tanečního večírku do galerie a „nechat do ní vstoupit i ty, kteří by se jinak možná báli vkročit do míst, kde je zem pokrytá ložisky horečnaté nákazy a vzduch otrávený tříštivou sonickou hmotou“. Průnik světů dvou odlišných uměleckých forem je nicméně poněkud těžkopádný – k  prostředí klubu má galerie s výhledem na ulici přece jen příliš daleko a jeho transgresivní mód se jí nedaří evokovat. Kde nicméně klub Fiesta uspěl, je zachycení celkového ducha klubové kultury, jenž je veskrze chaotický, dynamický a vůbec špatně uchopitelný. Přesně taková je i výstava, která je mu věnovaná.

Klub Fiesta v PLATO chce být ovšem víc než jen výstavou – virtuální prostor klubu příležitostně ožívá DJskými performancemi a 21. července zde byla představena hra využívající virtuální realitu z dílny audiovizuálního kolektivu Reaper Death Seal Corporation.


klub Fiesta / vystavující umělci: Charles Atlas, Bora Akinciturk, Simon Brossard & Julie Villard, core.pan, Rafał Czajka, Marek Delong & Anna Slama, dzurillah, FUTURA 2000, Yannick Val Gesto, GRAŃ, Jakub Hošek & Nik Timková, Thomas Jeppe, Paul Maheke, New Magic Media, Reaper Death Seal Corporation, SAMO©, Anna Solal, Vít Soukup, Sarah Tritz, Jan Vorisek, Esmay Wagemans / kurátoři: Michal Novotný a Lumír Nykl / PLATO, kancelář pro umění / Ostrava / 28. 6. – 3. 9. 2017

Foto: Tomáš Souček